Příspěvky

Promluvil až o Soudném dni

Obrázek
Slušelo by se vůbec nemluvit. A tím pádem i nepsat. Je to dilema, jestli komunikovat chybně a neúplně, nebo radši vůbec. Možná moje prazákladní. Ani songama, který po sobě zanechávám, vlastně nemůžu moc říct. Výhoda songů neni ani tolik, jak by možná mnohý tvrdil, v tom, že dokážou přenášet pocity a tak. Výhoda songů je jejich legitimní neexaktnost. Od songů se úplný a jednoznačný sdělení nečeká, spíš naopak, a tak to ani jednoho nemusí trápit. To je ta útěcha. Aspoň částečná.

Poselství od světa je pořád hůř dekódovatelný. Otázka je, jestli to znamená, že je potřeba se usilovnějc snažit pochopit, nebo se na to vybodnout. Anebo něco mezi. Východiskem je ticho a pomalost. Zvlášť ve světle něco málo přes měsíční exkurze do světa reklamních letáků a slev a kolovrátku, kterej až příliš krutě odráží pragmatičnost vlastní všem, i mně. Hejt komerce je pitomoučkej, snadnej, pokryteckej, atd. Není to podstata práce, co se těžko snáší, je to prostředí a lidskej faktor, co mě žene pryč. Jako ost…

Něco se někde děje, jsem si jistej

Obrázek
Z útržků nahodilých úvah vzniká text novýho songu. Je primitivní, jako všechny texty v poslední době, v souladu s nádechem posledního roku, který se nesl ve znamení uvolněný poetiky. Texty Drums o pobíhání po městě, poflakování se, a tak podobně momentálně jsou tím pravým, nástupcem éry snahy o něco okázale hlubokého. Proto teď songy mají stěží tři akordy a zpívá se v nich vlastně dokola pořád to samý. "Máme ještě tolik let, aby se zjistilo, co se stane." Cituju sám sebe. Název článku je ale citát Bruce Springsteena. Dancing in the Dark coverovaný jakýmsi Eddiem za účasti Laury Marling je ústřední písní března. Roztahaný denní režim, šichty na Anděli do jedný do rána, pád na polštář ve dvě, občas ve tři, vstávání kolem osmý až devátý, ne, nekombinuje se to dobře. Všeho je teď víc než kdy dřív a je to znát. "I'm nothing but tired." Ráno v 9 na projekci v Kině pilotů jsem ale kupodivu čilej. Až později přijde nutkání to zalomit.

Seroxat Sessions

Obrázek
Osobní okýnko. Ne že by tu většina věcí nebyla osobní, ale tohle bude hodně. Bude to totiž o Kreuzbergu. A tím pádem o Bloc Party. Ať jsou jejich nejnovější písně sebedivnější (a že jsou fakt ujetý), ať si lidi zatracujou jejich poslední album a EP. Nikdy jim to neodpářou, to, že lepší spojení citlivý kytarový hry, osobních textů a jednoduchýho zvuku prostě není. Není jiná kapela, kterou bych dokázal mít tak upřímně rád a zároveň ji uctivě obdivovat. Tyhle věci se většinou navzájem trochu vylučujou. Ale nechci to teď pitvat, raději k věci...

Atribut verbální

Obrázek
our little secrets by our little secrets

Bartlebyovský pocity se dostavujou víc a s o to větší silou, že jim teď můžu dát takovýhle literární označení. Neni to zrovna povídka, která člověka povzbudí, vtipnější ale je, že učitel literatury na příště slíbí příjemnější čtení a vyklube se z toho sexteto povídek o pošlapaný ženský důstojnosti. Dlouhotrvající den předtím zahrnuje bytovej koncert Rhoba Cunnighama, kterej je docela zjevením, v old-school příbytku v Holešovicích kolidujou starý a nový časový linie a ta hudba je super. Pokračování přichází v práci, kam se v jednu v noci přichází na popcorn a nový Star Wars (a to vše grátis!). Sám v obřím sále, rozvalenej a ovívanej výkonnou klimatizací, je tma a ticho, jen větráky hučej v posledních minutách před zjevením loga Lucasfilm. Je to skoro smutný, novinářsko-cinefilní úděl, bez nikoho v kinosále s čistou hlavou a obřím nenarušeným prostorem. Ale hlava v tu chvíli vlastně vůbec neni čistá, je zaneřáděná jako chlívek a o klidu nechce an…

Култура

Obrázek
SK napadne, že by v pátek večer mohli s YL navštívit některou z akcí pořádaných v rámci Dne poezie. Jo, dobrej nápad, dí YL. Kam pudem? Z kvarteta Holan, německá, ruská a syrská (srsly!) poezie nakonec vítězí Rusko, protože "Holan bude moc složitej." (ve světle pozdějších událostí směšné). Ale ukáže se, že YL čekal, že ty básně budou přeložený a ne v originále. SK mu to asi měl říct. A neni to ani v hospodě, ale v Ruském středisku vědy a kultury. Přidává se i MZ, která jediná má šanci trochu rozumět, o čem se bude recitovat. Martýrium hledání střediska v dešti a chladu končí u staré budovy, etalonu totality. Pán na recepci se ptá rusky, kam chceme, neumíme moc odpovědět, chceme znát směr k básním, ukáže, v hlavě se musí ptát, proč jako máme namířeno na poezii, z níž nemůžeme rozumět ni slova. A má pravdu. Kromě výrazů jako "Stalin" a "zprasiť" nemá SK ani YL ponětí, oč jde. MZ dokáže vydestilovat pár významů, ale z nich taky není nikdo moudrý. Všichni tř…

Ďábel ve vlaku

Obrázek
Samej ďábel, texty Laury Marling jsou jich plný a i já jsem konečně scorenul na tomhle poli, protože mám My Own Devila. Yes. A skoro se schyluje k dalšímu songu, kterej by se měl jmenoval Devil on A Train. Chlápek ve vlaku z Budějic do Prahy totiž byl chodící klišé představou Ďábla v lidský podobě. Jeho rady plný přesvědčení o neomezený moci nad světem kolem a žádný servítky, žádná lítost, jen brát, kontrolovat, bejt silnej, až mě to děsí. Tíha mocný osobnosti. Jak pravil jeden mudrc, "mistr manipulátor". Všechno jde, když se chce. Zásadní fakt, kterej ale vrhá do lidský náruče obří hroudu zodpovědnosti. Kdybych si moch stokrát vybrat, nebyl bych silnej a průbojnej člověk. Máloco je tak děsivý, ošklivý, nemilý. Ruby Sparks vždycky fandí outsiderovi. Hrozne hezká vlastnost. Nesmyslná, totální znouzectnost, ale přesně chápu, proč někdo postavě takovou vlastnost přiřkne. Ale možná vlastně kecám a nakonec bych si tu nezlomnou osobnost i vybral...

Ó, Dejvide

Obrázek
byl jsi tak opravdový
nezpovídám se jim
zpovídám se tobě





Deníčkově. Potomci lidí svejm potomkům, který přestanou mít děti. Alfonso, v tvojí dystopii bych žil radši než v leckterý utopii. Námořníkova píseň se chýlí ke konci a začíná se z toho stávat pěkná haluz, Ken Kesey ale ztvrzuje to, že píše pro mě, nepřikrášleně, s letmýma výletama do poetična, ale nikdy ne moc, a s narůstajícím, možná maličko paranoidním odporem k civilizaci. Zbejvá pár stránek. Netěšim se na konec, ale těšim se, až budu o týhle a o jeho druhý knížce psát bakalářku. Jen nevim, co kromě keců jako "áá, to je boží" tam vůbec bude. Asi nic.

Den stojí na detailech. V italskym bufáči na Floře berou eura, konečně zúročuju pětieurovku, co mi už měsíc bezprizorně hnije v peněžence a vydělávám na tom kilo. Velmi vítané kilo. Gól ale přichází při návratu do práce. Když se přiblížím ke vchodu, novej sekuriťák odendává jeden pruh nylonový zábrany a pouští mě dovnitř. Kření se a komentuje to jen slovem "Zkratka.&…