neděle 24. července 2011

Czech Apache Incident!!!

Ještě ráno a dopoledne panovala v celé kapele nervozita a odhodlání. Náš novej song sme hráli všichni spolu asi tak dvakrát a rozhodně se nedalo říct, že bysme byli nějak sehraný. Navíc do něj chybělo solíčko (samozřejmě moje, páč sem se ho neobtěžoval vymyslet) a vůbec to celý byla bramboračka. Proto sme na něm chtěli ještě zamakat, předtím, než se vydáme do dalekého Bohdaneče a předvedem ho tam. V tu chvíli sme ale ještě neměli ani nejmenší ponětí, do čeho že to vlastně dem.

Cesta proběhla nadmíru spořádaně. Dokonce i muzika byla fajn, protože Cáfa se po chvíli vzdal svých milovaných Tří sester ("Dáám si sedum piv a jednu zelenou!!") a hodil tam mix s "těma našima sračkama", takže jeli White Stripes, Ramones, Green Day a další věci, který se přinejmenším daly poslouchat. Do Bohdaneče jsme tedy dorazili poměrně zdárně a s nadšením jsme hledali plac, kde se ten Czech Apache Incident má odehrát. Po několika turistech (Bohdaneč je totiž lázeňský město, což věděli všichni kromě mě) se nám i podařilo najít babku, která nám poradila, jak se tam dostanem. Varovala nás ale, ať sme opatrný. Nebrali sme to moc na vědomí, ale teď si tak nějak řikám, že svůj význam to mělo. Postupně sme se dostali až na úzkou cestu vedoucí kamsi do lesa, po jejímž obvodu stálo pár chatrnejch domků a příbytků. My ale samozřejmě pátrali po nějakým prostoru s podiem, kde by třeba byla i slyšet muzika, lidi, cokoliv. Nic takovýho ale poblíž nebylo. A pak sme to uviděli. Malá dřevěná chatka a na přilehlym dvorku asi půl metru vysoká stage. A naproti ní bar pod širým nebem a vedle gauč osazený štamgasty, o nichž těžko říct, zda z něj někdy v posledních pěti letech vůbec vstali. ¨



Při pohledu na "areál" nám všem sborně spadly čelisti. Přesto sme se nenechali odradit a zajeli dovnitř. Všechno sme vyskládali a začali trochu zvučit. Zvukař byl hubenej týpek s minimem vlasů, dívčí postavy a nosil triko Rejč Against the Machine. Hlavně mi byl ale hrozně povědomej. Měl sem pocit, jako bych ho už na nějaký akci viděl. Ale nevěděl sem kde.



Zjistili sme, že ten podnik se menuje U Náčelníka a je to vlastně takovej undergroundovej klub, kde se asi konaj různý hudební akce. Jen by mě zajímalo jaký a jak často, protože z nás bylo osazenstvo poměrně dost urvaný a to nabízíme show asi jako chudá okresní kapela fungující půl roku, kterou taky vlastně jsme. Všechno to bylo strašně komický. Bar, vedle starej modrej gauč, na kterým si všech pět návštěvníků válelo šunky a uprostřed všeho my na mrňavym podiu. A nejhustší byl Apač, hlavní postava celý akce, na jehož počest (nebo aspoň tak sem to pochopil) se to celý pořádalo. Apač byl chlápek tak kolem čtyřicítky, menšího vzrůstu, namakaný paže a snědá kůže a dlouhý vlasy, který mu asi vysloužily tu přezdívku. Vlastně docela vypadal jako indián. Až na ty oči. Ty měl sytě modrý, velký a uhrančivý. Ty jediný prozrazovaly, že pod tou slupkou prvotřídního zevláka je něco víc, nejakej příběh, nějaký životný strasti, nešťastný lásky (což pozdějc i sám nahlas přiznal) apod. Zatím ale na sobě nedával nic znát, pouze vysedával v křesle, tlemil se a pokaždý, když se pokusil vstát, tak sebou pod náporem nejspíš dost velkýho množství chlastu a bůhví čeho ještě jinýho fláknul na zem. Ale jednou se mu podařilo stát s menšíma obtížema asi 7 sekund. Pak se ale opět poroučel k zemi. A v jednom pádu sem mu zabránil pak já, když sem šel kolem. Respektive on se mě chytil kolem pasu, čehož sem se fakt lek.

V každým případě sme teda všecko zapojili a rozestavěli a abysme zabili čas zbejvající do našeho vystoupení, kterej činil asi dvě hodiny, vydali jsme se do Lázní Bohdaneč nasát trochu té lázeňské atmosféry. Jelikož už sme ale rozhodně nebyli střízliví, způsobila naše pouť poklidnými ulicemi plnými důchodců relaxujících na lavičkách celkem pozdvižení. Holt tichý sme nebyli a spořadaný už vůbec ne. Navíc nám bylo zanedlouho jasný, že Bohdaneč je zatraceně nudný město. Nic se v něm nedělo, nic v něm nebylo. Jen kostel, do kterýho sme vlezli a nechali tam flašku od piva. Jinak ale nuda až k zbláznění.

Zasedli sme do malý restaurace a poručili si nějaký to pití. Pořád sme ještě byli dost vyjevený z toho, kam sme se to dostali. Jako by to bylo z jinýho světa. Z nějaký grotesky. Bylo to tak nekonečně absurdní, že nebejt tak podivně mimo, asi bych se pořád smál. Ale to ještě vůbec nebylo to nejpraštěnější. Od Líbika jsem zvěděl, že náš zvukař se menuje Štěpán Turek. To jméno mi nic neřeklo, ale když Líbik zmínil song Stávka dýdžejů, tak už sme se chytli všichni. Proto nám byl tak povědomej! Byl to ten týpek z (myslim) první řady Superstar, kterj zpíval svůj song Stávka dýdžejů. Tehdy se to docela chytlo a pak tak nějak klasicky zapad. A tady najednou je, v Bohdanči, U Náčelníka, zvučí tu nejpochybnější akci všech dob. Navíc Líbik přidal cosi o tom, že se Štěpán Turek chce nechat předělat na ženskou. Začínalo to bejt fakt bizarní.



Nakonec jsme se vydali zpátky. Moc se mi nechtělo, ale co naděláte, jednou máme hrát, tak taky budem a pořádně se předvedem, řikal sem si jak sme pomalu kráčeli směr Náčelník. Byl sem fakt naivka. U Náčelníka nás přivítalo publikum, který se z původních asi 6 lidí rozrostlo snad na 8! Tak to už byl výkon. Navíc jsme tam spatřili jakousi černovlásku, která z dálky vypadala docela dobře. Divný ale bylo, že když ji Aleš okouknul zblízka, dali se on i všichni přítomní okamžitě do smíchu. My sme samozřejmě nechápali, ale když dáma přišla blíž, bylo všechno jasný. Nebyl to nikdo jinej, než náš zvukař v ženskejch hadrech, paruce a vrstvou líčidel na xichtě. V tu chvíli už mi to ale ani nepřišlo divný. Prostě to byl Štěpán. Do tý haluze všude kolem zapadal dokonale. Dokonce byl jako ženská rozhodně hezčí, než jako chlap.

Po buřtech zdarma sme přikročili k hraní. Rád bych teď řek, že po všech těch podivnostech a šílenostech se konečně všechno obrátilo. Že sme si to špatný už vybrali a koncert se poved. Ne, nemůžu. Koncert byl totiž asi fakt to nejhorší ze všeho. Ale zároveň nejlepší. Vyzkoušeli jsme zvuk a šlo to, občas trochu vypadávaly mikrofony a jedna kytara, ale tak nějak sme čekali, že to zvukař vyřeší. No, nevyřešil. Mikráky nejely, kytara jen místy a  tak z toho byl nakonec drum'n'bass s trochu kytarovýho zvuku z mýho pučenýho komba. Nejdřív sem se snažil, aby to bylo aspoň k něčemu. Fakt sem to chtěl odehrát dobře a hrál sem s nasazením. Když sme si ale s  Alešem asi stokrát mezi sebou vyměnili mikrofony a stejně ani jeden z nich nefungoval dýl než pár sekund, tak sme se na to vysrali. Podival sem se na našeho frontmana a viděl sem jeho výraz ve stylu "ha ha ha, to je v prdeli, serem na to" a najednou sem se začal strašně tlemit, fakt naplno, z celýho srdce, smál sem se na celý kolo, až sem nemoch popadnout dech. V tu chvíli mi došla absurdnost celý akce, toho jak tady stojíme, snažíme se hrát, pozoruje nás pár lidí na gauči a paří na nás ožralej Apač se Štěpánem alias Olivií. Stál sem za tim nefungujícím mikrofonem, smál se jako hovado a užíval si to. Byla to nehorázná prdel. Aleš dělal bordel, válel se po zemi, shodil mikrofon, pak ho zas v jedný chvíli podával psovi a čekal, že do něj aspoň štěkne, nebo Olivi, která si s náma zazpívala Where Is my Mind? nebo něco jinýho, teď nevim. Já sem pak už ani moc nehrál, jen sem tam skákal a dělal píčoviny, chvílema sem se jen smál a nevěřícně zíral, chvílema vychutnával absurdnost toho všeho. Bylo to boží. Pak teda dostal mikrofon Apač a řek něco ve stylu "Miluju ..... " (méno si nevybavim) Ale řek to hrozně srdceryvně a přesvědčivě. Já v tu chvíli ani v nejmenším nepochyboval, že mluví upřímně. Určitě se mu vybavil nějakej starej cit. Něco, co už dávno pohřbil po hromadu chlastu a fetu. Začlo mi ho bejt fakt líto a taky sem ho začínal mít dost rád. I s tim jeho ujetým smíchem. I přes to, že balil Olivii, o který v tu chvíli ještě nevěděl, že to je chlap. A nejsem si jistej, jestli mu pak vůbec vadilo, když to zjistil.

Koncert sme po pár písních zabalili. Nemělo to smysl. Přesto, že sem si užíval "pogo on the stage" a byla to fakt psina, po pár songách nás to prostě omrzelo. Ani sme nezahráli náš novej kousek jménem Maniodeprese, kterej sme ten den dopoledne drtili a snažili se, abysme ji zvládli zahrát. Prostě sme to odpískali, rychle se sbalili a hotovili s k odjezdu. Tu nás ale dojal Apač. Hrozně nás chválil, byl nadšenej a řikal, že sme mu udělali obrovskou radost. Když s nim Aleš mluvil a loučil se, Apač byl dojatej až k slzám a nechtěl, abysme jeli. Já sem mu pak taky nedokázal nic říct, jen sem řek čau a že je taky skvělej. Ale ty jeho oči, ty mě fakt ničily. Smutný, hluboký. Myslim, že už teď o nás asi neví. Že je naloženej v lihu a zase vysedává ve svým křesle, ale v tu chvíli bylo vidět, že je nadšenej. I ostatním se to líbilo, takže nakonec sme všichni byli spokojený. Všichni za sebou měli nějakej zážitek. Ten náš navíc fakt dost nevšední. Tohle prostě normálně nezažijete. Pro mě to bylo asi to nejbizarnější, co se mi v životě přihodilo. A sem za to rád.

Cestou zpátky jsme ještě párkrát objeli kruháč v centru Bohdaneče a řvali něco jako "Nasrat na Bohdaneč!" apod. To město je fakt prokletý. Když sme se vyřvali, mohli sme s klidem pokračovat směr domů. Ještě nikdy sem nebyl tak rád, že sem z  Bolky.

Report našeho frontmana Aleše ZDE

1 komentář:

  1. tenhle článek byl o něco detailnější, než ten Alešův a odhaloval takovou tu děsivou stránku věci... říkám si - ale nechci to vědět - co se tam v tý pajzlo-oboře děje každej den... řek bych, že to bude asi fakt nehorázně creepy místo...

    OdpovědětVymazat