středa 14. září 2011

Another day in paradise

V neděli sem zažil pár docela zajímavejch setkání, některejch vtipnejch, některejch nepříjemnejch, ale celkově to byly setkání, co stojej za zmínku. Měl sem další šichtu v Cinestaru, na kterou sem se moc netěšil, protože po tom, co sem tu poslední kvůli nemoci na poslední chvíli zazdil, sem počítal s tím, že mě bude ženská část vedení nenávidět. Ale popořadě.

Ve vlaku sem se posadil ke dvěma mladým dámám, které se vypravily na výlet. Bylo jim kolem pětadvaceti a piva, který držely v ruce a upíjely z nich, rozhodně nebyly ten den jejich první. I proto byly takový rozverný a přátelský a tak sme cestou z Bakova do Turnova prohodili nějaký to slovíčko. Na tom by nebylo nic zajímavýho, kdyby se tý jedný docela slušně nepodařilo nabourat moje skálopevný přesvědčení, že budu jednou tu češtinu a angličtinu, obor, ježto teďka hodlán začít sutdovat, opravdu učit. Začala mi popisovat svoji vizi ideálního učitele češtiny (protože angličtinu samozřejmě může učit každej), kterej má bejt znalej historie, hrozně chytrej a taky tak trochu filosof, načež druhá se mě ptala na nějakou otázku o Homérovi. Docela mě obě rozhodily, ne snad proto, že bych se jim chtěl nějak zavděčit, ale protože mě napadlo, že přesně tohle po mě samozřejmě budou pak chtít i v práci. A co v práci, už ve škole, na praxi, abych byl sečtělej a držel se všemožnejch osnov a pravidel. A to přesně já ale nechci. Samozřejmě nemám v plánu si hrát na Jacka Blacka ze Školy rocku, ale zároveň nechci nechci nechci bejt obyčejnej kantůrek. Nemám iluze o vznešenosti poslání učitele. Nejsem jako holky, který si o tom asi myslej bůhví co, nebo kterejm je jedno, že na ně studenti budou nepokrytě srát, hlavně když si budou moct odkecat to svoje. Já bych chtěl ten klasickej koncept učitele trochu rozbít. Myslim, že děti nejsou hloupý (a teď samozřejmě nemyslim matiku, na tu ať si klidně blbý sou, mě de o jejich uvažování, o utváření názorů). Oni prohlídnou falešný úsměvy a neupřímnou snahu učitele se jim zavděčit. My sme to vždycky prohlídli. Každej ten křivej úsměv, kterej se snažil vyhlížet přátelsky a mezitim bylo úplně jasný, že tam uvnitř v hlavě si učitelka řiká "jooo, vy ste ale čuráci". A já nemám vůbec v úmyslu takovejhle bejt. Já myslim, že oni trochu poznaj, když se s nima jedná fér. Rozumějte když berete vážně jejich názor. Opět si nedělám iluze o tom, že by to ocenili všichni a že by to nějak zvlášť ocenili vůbec. Ale myslim, že to má smysl. Že se člověk aspoň nemusí stydět sám před sebou. Někdy by mě zajímalo, co vedlo určitý lidi k myšlence stát se pedagogem. Za svůj život sem už viděl dost podivný případy a z druhý ruky slyšel o ještě podivnějších. Respektuju záměr učit (ačkoliv právě z vlastní zkušenosti vim, že to nebejvá nic moc ušlechtilýho - prostě chcete lidi poučovat a chcete, aby se váš názor a vaše slovo konečně dočkalo nějakýho uznání, to je jeden z mejch hlavních důvodů). Každopádně pokud je za tím vlastní iniciativa a je to promyšlenej krok a vyjde, proč ne. Učte si třeba, co chcete. V některejch případech za tím rozhodnutím jít na peďák ale nemoch stát zdravej rozum. Ty lidi k tomu muselo dohnat něco jinýho. Neodstatek jiný práce, sny rodičů, šílenství? Nevim, ale jinak to neni možný. A přesně takhle nechci dopadnout. Musel bych se strašně stydět sám před sebou. Bejt učitelem chci sice bejt už strašně dlouho a právě následování mladickejch ideálů a tužeb často vede ke katastrofám, ale já si to promyslel a sem si jistej, že na to mám. Dokonce si myslim, že bych to opravdu trochu rozbít moch. Ten stereotyp. Že nebudu jeden z těch klasickejch pedagogů, pro který je jejich předmět středem vesmíru. U nás na gymplu těchhle "až příliš zapálenejch" taky pár bylo. Zároveň tam ale byli i takoví, který dokázali fakt udělat dobrej dojema tím i trochu postavit svůj předmět do jinýho, mnohem příjemnějšího světla. Zvlášť jednoho sem měl fakt rád, uznával ho a pokud bych dopad jako on, určitě bych se nezlobil. Byl to tak trošku "kapitán, náš kapitán", jak jen je to v naší realitě mimo filmovej svět možný. Člověk chytrej, ale tak jako lidsky chytrej, skoro by se chtělo říct "příčetnej", aby se umocnil kontrast mezi ním a jinejma. Celkově zas ale musím uznat, že u nás na gymplu byla situace s učitelema vlastně dobrá. Ale změny by se samozřejmě snesly. Tyjo. chtěl sem napsat krátkej odstavec a vznikla tahle šílenost. A to mám ještě chuť psát dál. Ale radši už nebudu. Popojedem.



Když sem se hlásil na práci v Cinestaru, bylo mi řečeno, že to není džob pro každýho. Tehdy jsem fakt nechápal, proč by nebyl, a i dneska to považuju spíš za prostředek, jak dodat tý práci trochu vážnosti (protože trhání lístku a zametání sedaček fakt samo o sobě žádnou vážnost nemá). Přesto má to varování určitou váhu. Lidi uměj bejt fakt hloupý a zabedněný. Věděl sem, že se to děje, ale nikdy sem si nějak nemoch moc představit, že by se s váma někdo hádal kvůli blbýmu pití, který musí nechat před kinem, jelikož nošení vlastních potravin je, jak známo, do jeho areálu zakázáno. Na svý třetí směně sem se ale na vlastní oči přesvědčil, jak to vypadá. To sem si tak v pohodě postával před sálem 3, celkem příjemně naladěnej, jelikož práce ten den moc nebylo a kromě naší perfekcionistický manažerky mi nemělo co náladu kazit. Čekal sem, až lidi vyjdou ven, abych od nich vybral 3D brejle a vtom slyšim zpředu nějaký zvyšený hlasy. Kolegyně, kterou sem si za ten jeden den už stih oblíbit, jelikož je moc milá, čelila manželskýmu páru ve středních letech, chlápek rudej a naštvanej, ženská provozující rozladěný teatrální gesta. V rukou měli malý flaštičky s ochucenejma čajema. Očividně se jim nelíbilo, že si je nemůžou vzít dovnitř. Když ale i po tom, co jim byla dána možnost si je nechat v úschovně, nepřestali hořekovat, nasral sem se a rozhod se jim to vytmavit (což samozřejmě nesmim). Naběh sem tam a hrál si na velkýho pána (což sem nebyl a na důstojnosti mi ještě ubíralo tričko s motivem nový Saxány). Chlápek si vymyslel stupidní výmluvu o tom, že ten čaj (levný napodobeniny Nestea jménem Natea) má nařízenej od doktora, protože nemůže slazený pití. Ten čaj byl ale slazenej jak svině a jeho etiketa to řvala na celý okolí, pročež chlápkovy argumenty byly naprosto bezpředmětný, ale ofenziva z mý strany zas nebyla přípustná, takže se nám z toho stala docela patová situace. Nakonec přišla i manažerka, ale to už se týpek dožral na nejvyšší míru a šel pití na truc vyhodit. Abych zatím trochu uvolnil napětí, adresoval sem pár smířlivejch slov jeho ženě, ale ta mi akorát plivla do xichtu (samozřejmě obrazně řečeno). Tak sem nad nima zlomil hůl a v duchu si trochu sprostě zanadával. Teď je mi jasný, že nebezpečí pro nový pracovníky cinestaru netkví v tom, že by z takovejch incidentů mohli bejt třeba ve stresu, nebezpečný je spíš to, že by se některej moch přestat ovládat a dát někomu pořádně do držky.

1 komentář:

  1. Toho učitele dáš, v tom ti věřim. A v Cinestaru bych nemoh dělat, někoho bych poslal do píči :-D

    OdpovědětVymazat