středa 28. prosince 2011

Muzika roku 2011

Když se tak ohlížím zpátky a rekapituluju svoje hudební objevy a tendence za ten uplynulý rok, musím, stejně jako u filmů, konstatovati, že se to vyvedlo. Objevil sem dost zajímavý muziky a většina jí se mnou vydržela doteď. Objevil sem taky spoustu nudný muziky a to je taky pozitivní, páč aspoň vim, od čeho ruce pryč. Nuže, napíšu teď pár "vítězů" klasických kategorií, ať si to hezky shrneme a může to tu viset bez povšimnutí.

Interpret roku: Damien Rice
Album roku: Vice Verses (Switchfoot)
Objev roku: Mumford & Sons
Nejlepší song: Toffee Pop (Damien Rice)




Hmm, tak Damien si to fakt dal. A neni se ani čemu divit - celej rok jsem ho sjížděl jako blázen, protože jsem konečně objevil většinu do té doby mně neznámých zákoutí jeho muziky. A jelikož jsem s ním tak trochu na stejný ukňučený vlně, byl to většinou on, kdo mi svými kytarovými vyhrávkami zpříjemňoval mé životní strasti a slasti (hlavně ty strasti, to už je prostě Damien). Objevil jsem jeho skvělou lajvku (Volcano a Then Go z ní jsou, no, aaaaaaaahh) a pak taky spoustu B-sides, z nichž některý byly fajn a některý zas na prd. Celkově ale tohle byl prostě rok Damiena Rice a myslim, že mě za tu dobu hodně ovlivnil, hlavně co se nějaký mý případný tvorby týče. Nemá smysl se stydět všechno vyjádřit tak, jak to právě člověk cejtí. Občas mívám rozpor, co ještě můžu napsat a co už ne. A řek bych, že tak nějak i nevědomky díky Damienovi se většinou vydám tím drsnějším směrem. Anebo taky ne a vůbec to s tím nesouvisí. Kdo ví, že.



Switchfoot vydali na podzim nový album. Nestáh sem ho, protože stejně jako Hello Hurricane jsem chtěl tuto pro mě zásadní kapelku uctít několika stovkami z mé kapsy a pořídit si originál. Bohužel několik stovek v mé kapse sice bylo, ale když má člověk hlad, rád je vždycky utratí za vydatné jídlo v menze, nebo si dá aspoň toho zpropadenýho "číze". Zkrátka a dobře, prachy na cédo nebyly a tak jsem ho, ostatně jako většinu své hudební sbírky, prachsprostě stáhnul z netu a drtil ho z iPodu s jedním funkčním sluchátkem. Ale i tak to stačilo. To album je vážně nabitý. Otvírák Afterlife to nakopne jak svině a žádnej song po něm není dost slabej na to, aby to byť jen na chvíli zvolnilo. Po Hello Hurricane, které mělo své drsné kousky, ale žádný z nich nebyl vyloženě temný či hněvivý, tu máme kritiku a vztek, sociální témata či prostě jen song o tom, že SF s davem rozhodně péct nehodlají. Písně zní opět trochu jinak, než na předchozí placce, jsou tvrdší a overdrive v nich prdí o něco víc. Více tu máme i Jonových skvělých řvacích vložek á la Bullet Soul, což vítám s nadšením. Celkově mě prostě Vice Verses přesvědčilo, protože jsem si vážně nebyl jistý, co Switchfoot vysypou z rukávu. Naštěstí jim z něj padají zamé zlaté mince, na kterých si při zkoušce pravosti nefalšovaně vylámete zuby. A to je dobře.


Mumfordi udeřili zčistajasná teprve předevčírem. Ne, vlastně už v neděli. A jeden song od nich sem poslouchal už dávno, ovšem to byl cover songu jiný skupiny a tak se to nepočítá :-P Jejich album tedy ještě neprověřil čas, ale to ani Switchfoot a je to jedno, protože takovej raketovej nástup mýho nadšení z novýho céda už tu nebyl tak minimálně dva roky. Po tý hromadě věcí, co mám k naposlouchání a žádná z nich mě příliš nebaví, to byl blesk z čistého nebe. Kliknul jsem na cédo Sigh No More, začla stejnojmená úvodní píseň a od té doby už mi hlavou lítalo jen jedno "Wow!" za druhým. Doslova u každýho songu jsem pocítil v hlavě menší ohňostroj, protože to bylo přesně ONO. Koktejl spousty věcí, co mám rád - trocha folku, závan Irska, výborně znějící akustika, zběsilé hopsavé banjo a hlas frontmana Marcuse Mumforda, kterej je úžasnej. Má nade mnou nějakou zvláštní moc, protože dokáže opravdu zaútočit na moje nejskrytější emoční centra. Mumfordi nemaj složitou muziku, je to jen pár akordů a poměrně jednoduché melodie, ale ta skladba nástrojů, vícehlasy, nálada. Vážně mě to zabíjí, je to něco neskutečnýho. Je to soundtrack mýho bytí za poslední tři měsíce a citová atomovka, na který jsem si vypěsoval okamžitou závislost. Je možný, že mě to zas brzo přejde, ale i kdyby, tenhle čas, kdy je posluchám, je prostě boží a to je hlavní. Jinak Mufordi vyšoupli z objevu roku chudinku blondýnku Mélanie Laurent, které by jinak tohle místo právem náleželo. Tak jen aby se nám neurazila - neboj Mélanie, pořád máš mou přízeň :-P

A jsme zase u Damiena, který má na mých hudebních polích letos oravdu žně. Není to žádný biblický sběrač ovoce, co přijel až po klizni, on přijel právě v době největší hojnosti a nabral si mejch jablek a hrušek plný pytle. A nejvíc si jich zasloužil právě touhle nikdy nevydanou vypalovačkou, která je ve své podstatě celkem jednoduchá, ale opět v ní zní emoce jako prase a samozřejmě Damienovo podání, jeho naléhavej hlásek a možná i ten lo-fi live zvuk tomu dodávají tu správnou atmošku. "I've got so much beauty around me I can't lose..." Jinak v těsném závěsu za Toffee Popem je Mumfordí cover Unfinished Business, morbidního songu od morbidních White Lies a pak taky úžasná pecka Obstacle 1 od Interpolu.




No a to je všecko. Jinak pokud si tenhle článek nepřečtete do konce, tak se vám o půlnoci u postele zjeví násilník z osmdesátejch let a nepřejte si vědět, co váma provede!

1 komentář: