úterý 21. února 2012

Band Of Brothers

12. prosince 1944
Carentan se teď zdá být strašně daleko. Jako by se to všechno odehrálo před půl rokem a přitom je to jen pár týdnů. Hodně kluků přišlo o život, hlavně v Eindhovenu. A v Nuenenu. Většinu z nich jsem ani neznal. Jen když je člověk vidí ležet na zemi, uvědomí si, že ten obličej potkával v táboře. Ale kdo to byl, jak se jmenoval... Aspoň, že Bull se nakonec našel. Většina kluků z naší roty E tu ještě je. Hlavně kapitán Winters. Je obrovská škoda, že už nám nevelí přímo on. Je to ten typ člověka, kterého bych následoval do horoucích pekel, protože bych mu věřil, že mě z nich vyvede. Vedle něj si připadám obyčejný. Postradatelný. Někdy bych chtěl být v čele. Mít všechno na povel a určit, co se bude dělat, kam se půjde. Občas bych prostě rád věci dělal podle sebe, protože ne vždycky mi rozkazy shora dávají valný smysl. Ale pak si člověk uvědomí tu obrovskou zodpovědnost. Velení není o tom nedělat chyby. Těch se nevyvarujete. Ale když už nějaká přijde, musíte si s ní umět poradit a převzít zodpovědnost. Musíte si rychle dát dohromady, co je ještě přijatelná mez neúspěchu a nejít za ni. Tahle rozhodnost, tenhle cit určování hranice mezi přijatelným a nepřijatelným neúspěchem mi chybí. Několikrát jsem si představoval, že jsem v čele. Že na mě všichni zírají a visí na každém mém slovu. A já v tu chvíli nevím, co říct, co jim rozkázat. Jak bych vůbec mohl do rukou vzít životy všech svých kamarádů, i těch ostatních, které neznám? Viděl bych jejich obličeje a přemýšlel, kdo z nich dnes pod mým velením umře. Ne, vážně se na to nehodím. A málokdo jo. Jsem zvědav, koho nám přiřadí jako nového velitele.


14. prosince 1944
Ani jsme si moc neodpočinuli a už se máme opět vypravit do akce. Po neúspěšném útoku v Nuenenu tohle vypadá jako ještě šílenější mise. Němci podnikají velkou ofensivu u Bastogne, aby si zajistili cestu do Antverp. Času je málo a právě my jim v tom máme jet zabránit. Nikdo z toho není zorvna nadšený, protože tady v Belgii už je chladno a začíná sněžit a nám dochází takřka všechno - náboje, potraviny, lékařské vybavení a navíc nemáme vhodnou zimní výstroj, všichni stále nosíme lehké podzimní oblečení, zatímco Němci jsou na tuhou zimu jistě dostatečně připravení. Nedá se ale nic dělat, jedeme k Bastogne a budeme doufat, že to nějak dopadne.

22. prosince 1944
Zima je strašná. Sněží a fouká a chladný vzduch zaleze úplně všude. Za obydlí nám slouží v zemi vykopané brlohy, kde se tísníme po dvou, po třech, abychom se aspoň trochu zahřáli. Ohně jsou zakázané, protože i to nejmenší světýlko či kouř nad lesem by mohly vyzradit naši přesnou polohu. Oočas si něco ohřejeme na plynovém vařiči, mdlou polévku nebo prostě jen vodu, abychom se aspoň trochu zahřáli. Už vůbec necítím prsty a bojím se sundat si boty, abych náhodou nenašel jen deset umrzlých pahýlů. Skvělej způsob, jak trávit Vánoce.

Včera odpoledne už nás trochu pokropili. Seděli jsme v jámě a mluvili o všem možném. Christensen vyprávěl o domově, ale já jsem ho moc neposlouchal. Lidi se tu předhánějí v tom, kdo to má doma lepší a co všechno tam na něj čeká. Na mě nečeká nic. Nemám majetek ani holku a žiju sám v malým bytě s kočkou. Možná o to víc se ale chci vrátit. Abych si dal život do pořádku a opravdu měl pro co se vracet z práce domů.


Bomby nás ale pěkně vyplašily. Přišly úplně znenadání a tu relativní pohodu, která se během hodin čekání pomalu vytvořila, dokonale zkazily. Všichni křičeli a utíkali se někam schovat, zavrtávali se co nejhlouběji do děr a doufali, že ta jejich přečká bombardování netknutá. Taky my jsme se tiskli ke dnu našeho skromného zákopu a křečovitě si zakrývali hlavy rukama. Ze všech stran se ozývaly výbuchy a nepříjemný svištivý zvuk, jak se další a další bomby řítily na naše ležení. Co chvíli nás posypala sprška hlíny a třísek z polámaných stromů, ale naštěstí žádná bomba, žádné střepiny, náš úkryt přečkal celé neštěstí bez větší újmy. Když výbuchy utichly, ještě notnou chvíli jsme se vyděšeně krčili při zemi a neodvažovali se vystrčit z díry ani špičku malíčku. Nakonec jsme ale opatrně počali vylézat a zjišťovat, jakou škodu ním Němci natropili. Několik stromů polámaných a padlých a spousta děr v zemi ne nepodobných těm, v nichž jsme právě spasili své životy. Mezi přeživšími stromy se vznášel hustý šedý kouř a znemožňoval nám vidět dále než na deset metrů. Dva padlí ale leželi hned pár kroků od našeho úkrytu. Nestihli to. Jeden z nich spočíval na zádech, oči obrácené k nebi, na tváři výraz zděšení. Neznal jsem ho. Pod hlavou se mu rozlilo velké tratoliště krve, měl nejspíše rozbitou lebku. V duchu jsem zadoufal, že umřel rychle. Druhý padlý ležel tváří k zemi, všude byla krev a vnitřnosti. Odvrátil jsem zrak, protože i když jsem už pár takových výjevů viděl, zdaleka jsem si na to nezvykl. Vušde kolem nás vylézali z krytů další postavy a vojáci se pomalu rozkoukávali. Chtěl jsem se vrátit zpátky do jámy a nedělat nic, vůbec nic, ale zároveň jsem toužil něco udělat. Jenže nebylo co. Vrátit náckům jsme to nemohli a o pomoci raněným jsem nevěděl nic. Najednou se z mlhy vynořila postava. Medik. Doběhl k padlým, ohledal je a zjistil nejhorší. Moc jsem ho neznal, ale myslím, že se jmenoval Eugene. Nikdy jsem ho neviděl jinak než ustaraného a strhaného. Zrovna teď byl celý špinavý a zpocený a údýchaně se nás ptal, zda jsme v pořádku. Když jsme mu sdělili, že ano, pokýval hlavou a rozběhl se dál. Chtěl jsem mu pomoct, ale nebylo jak. Vydali jsme se tedy s Christensenem po ležení a odklízeli aspoň padlé stromy a jiný nepořádek.


13. ledna 1945
Bombardují nás pořád. Vždycky to přijde naprosto nečekaně a stejně tak to i odezní. Hodně lidí to už odneslo. Eugene má plné ruce práce. Vídám ho jen běhat po táboře od raněného k raněnému, popřípadě vozit je do nedalekého města na lepší ošetření. Nejsou obvazy, není morfin, není nic, ale on se nezastaví a shání je, kde se dá. Myslím, že jen spí a pracuje. Jestli vůbec spí. Málokdo tu zamhouří oka na dýl než pár hodin. Morálka je špatná. Lidi jen posedávají a koukají do prázdna. Hlavně Buck, hodně se změnil od toho zranění. Je zvláštní. Chvíli mluví lehkovážně a najednou kontroluje připravenost vybavení, zkouší nás, jako by se bál. Je mi to líto. Takový Luz vtipkuje pořád. Tomu asi náladu nic nezkazí. Ani náš nový velitel. Jakýsi plukovník Dike, přišel z vojenské školy, musí mít nějaký konexe. Nikdo ho moc nevidí, pořád někam odchází, o rotu se nestará. Ani Winters s ním nic nezmůže. Dost se bojím toho, až s ním půjdem do akce. Nemůže být horší, než ten idiot Sobel, ale nechat se kvůli němu zabít vážně nechci. Lipton ho pořád brání. Hlavně před vedením. Na jednu stranu mě to štve, ale musím ho chápat. Nemůže před námi připustit, abychom o něm pochybovali. To by nás zničilo ještě víc. Lipton je vůbec fajn chlap. Stejně jako Eugene má pořád na tváři ustaranej výraz a usměje se jen občas. Hodně chodí po táboře a snaží se pomáhat jak to jde. Pro každýho má pár slov na povzbuzení a nikoho nezatracuje. Jsem za něj dost rád, protože já sám už taky nejsem zrovna veselej. Vlastně se teď lidem dost vyhýbám. Nemám už na nekonečné debaty o tom, co bude a co by mělo být. Náš další cíl je Foy, malý městečko kousek odsud. Říká se, že Němci tam maj dost slušnej arzenál a nikdo nám to nevyvrací, tak to asi bude pravda. Tanky, osmaosmdesátky, dost početnou posádku. Nikomu se tam samozřejmě nechce, ale to čekání je tak ubíjející, že bychom tu akci snad nakonec uvítali.


21. ledna 1945
Tak zítra jdeme na Foy. Už je to jisté. Naše rota v čele, už taková tradice. Povede nás Dike, což všechny dost znervózňuje. Já se rozhodně nemíním dát zabít a pokud to nezvládne, kašlu na něj, nechám ho klidně umřít. Kéž by velel Lipton, nebo aspoň Speirs, ať už je jaký chce. Já osobně nevěřím tomu, co se o něm říká, že zabil ty německý zajatce. A v boji je jeden z nejlepších. Bojím se, ale zároveň se na zítřek dost těším. Konečně nebudem jen statickej cíl, konečně půjdeme do akce.





Není co dodat. Nenapad mě lepší způsob, jak vyjádřit skutečnost, že jsem se snad ještě s žádnými seriálovými hrdiny tak nesžil. Ačkoli jsem jen povaleč, co zevlí u počítače, připadal jsem si jako bych tam doopravdy byl, s nimi ve válce. Zprvu mě zasáhla každá ztráta, každá známá tvář, která odešla, pak jsem si na to stejně jako vojáci tehdy musel zvyknout a brát to jako samozřejmost. Moc jsem obdivoval (jak jinak) majora Winterse a pak především Eugenea Roea a Carwooda Liptona. Ale všichni kluci byli sympatičtí, všichni nějak zajímaví a i toho pitomýho Sobela mi nakonec bylo líto. A když ta jedenáctihodinová pouť skončila, bylo mi smutno. Bratrstvo je prostě jeden z nejsilnějších seriálů, který sem viděl a jako takovej ho můžu jedině doporučit (teda pokud hledáte nějakej sračkoidní seriál, tak se na něj samozřejmě nedívejte, to doporučuju třeba Drzou Jordan ;)).

1 komentář:

  1. Ještě jsem se nedostala k tomu, abych si to pustila, ale při čtení jsem poslouchala Mozarta a asi sem to neměla dělat, protože mě to nějak hmm zasáhlo.
    Je to jako číst třeba Remarquea. Uplně ten válečnej hnus cítíš i když se válíš doma v posteli a ve vedlejším pokoji je máma s tátou, takže je jasný, že se ti nic nestane :o)

    OdpovědětVymazat