sobota 30. června 2012

Buskers Fest České Budějovice aneb "pitchforkers hitchhiking"



Už zase svátek hudby, už zase hraní v ulicích a už zase se naše drzé maličkosti rozhodly se téhle kulturní akce zúčastnit. Jakmile je někde možnost pořvávat na veřejnosti a pořádně si říznout do strun, tak tam prostě jedem. Nejspíš už to hraničí s nějakou úchylkou. Heh. V každém případě jsme se s momentálně domov nemajícím násilným Johnnym domluvili, že se vypravíme na buskers fest do Českých Budějovic, které nás už dřív uchvátily svým majálesem, a jelikož ani jeden z nás není při penězích, rozhodli jsme se stopovat. Znělo to jednoduše, dobrodružně a po pročtení vtipné stopařské příručky jsme se cítili dostatečně kompetentní na to, abychom se do dvě stě kilometrů vzdálených Budějic dostali. No, popravdě, nebejt našich bývalých spolužáků, kteří nás nejdřív pocákali vodou a pak nabrali, myslim, že bysme nedojeli ani do Prahy. A ani z ní jsme si nakonec nic nestopli, jlikož na scénu měl nastoupit známý Alešovy známý jménem Zdeněk alias"Maťas 2" (byl to fakt přesně takovej bezstarostnej pohodář), který jel do Budějic taky na fest a měl nás vzít. První den byl tedy stopování prost a nám tak odpadla tuna starostí.

První den, cesta

Čas, který v Praze zbýval do naší pouti na jih Čech, jsme si zkrátili hraním v uličce u Staromáku, čímž jsme si tak trochu vynahradili shitózní pražský svátek hudby, jež se odehrál o týden dříve. Sice jsme si vydělali jen směšných 24 korun, ale sklidili jsme aspoň relativně příznivé reakce. Potkal jsem tam kamarádku ze základky, která si teď určitě myslí, jakej sem bohém, protože sem jí řek, že mě vyhodili ze školy a teď si vydělávám hraním na ulici. Pak se k nám přidala jakási postarší Italka, který sme nerozuměli ani slovo, ale tancovala na naše hraní a v její řeči jsme zachytili něco jako "complimenta" a "belissima", takže ji snad s klidem můžeme považovat za fanynku. Potěšila mě i nějaká Angličanka, která poznala The Cave od Mumfordů. Je fakt škoda, že jsme museli odejít, protože našlápnuto jsme měli slibně a výdělek rozhodně moch být větší.

Cesta do Budějic se Zdeňkem byla pohodová, moc jsme toho nenamluvili, spíš jsme se pospávali, koukali z okna a taky poslouchali ujetou kapelu, kterou nám pak Zdeněk představil coby Píču z hoven. Už jsem o ní slyšel, jen jsem s ní ještě neměl tu čest, a teď už ji s ní ani rozhodně mít nechci. Jejich specifickým znakem je totiž opakování stále stejného slovního spojení. "Moje černé svědomí, moje černé svědomí, moje černé svědomí, moje černé.... svědomí." Po hodině už z toho člověku slušně hrabe a jedinou možností je nějak zvládnout to nevnímat. A pozdějc se tomu tlemit.


Budějovice

V Budějovicích jsme byli nějak kolem pátý a hned jsme si šli hledat fleka na hraní. Při tom jsme úplnou náhodou narazili na slečnu Pansy a mistra 4P a jelikož jsme s Johnnym skalní fandové, šli jsme s nimi do parku jako jejich zatím dvojčlenné publikum. Pansy má skvělý písničky a 4P je úplně peckovní kejtrista a jejich hraní bylo výborný (kromě svých songů zahráli třeba úžasnej cover Norah Jones). Fakt mě mrzelo, že tak brzo odjeli, doufal sem, že během večera si spolu ještě zahrajem. Aspoň jsme si střihli společnou If I Ever Leave This World Alive od Flogging Molly.

4P & Pansy
Potom jsme zamířili na autorské čtení k divadlu, kde nás zaujal svým neotřelým humorem Petr Pouzar a satiricky pokleslými básněmi zase Johnnyho známá Julie. S básnickou bandou jsme také následně příjemně poseděli u stagí na Sokolském ostrově. Odkudsi se neustále vynořovaly nové formy alkoholu a do oběhu a našich oběhů si cestu našla i má věčná nepřítelkyně travka. Tentokrát mi ale konečně byl marihuanový bůh nakloněn, páč se u mě snad poprvé dostavil kýžený příjemný stav. Johnny na tom byl nejinak a tak jsme se zkropeni sprchou iracionální euforie konečně zvedli a vyrazili tropit nějaký ten povyk.

Zakempili jsme to na našem starém fleku z majálesu a musim říct, že to byla nostalgie jako kráva. V travním opojení jsem spustil Coconut Skins a hráli sme jak diví. Na něčí přání jsme rozjeli Folsom Prison Blues a bylo to fakt supr. Pak mi ale praskla struna a šílená euforie byla tatam. Fakt to zabilo celý naše nadšení. Ještě že Johnny nažhavil dráty a do dvaceti minut sehnal jinou kytaru. Jeli jsme dál. Sklidili jsme celkem úspěch s vlastníma věcma a nakonec se k nám i přidali fajn týpci, co hráli svý songy a dokonce s náma pak zakooperovali na nějakých těch Radiovředech.



Pak se šlo na Sokolák zevlit, proběhla i nějaká fiXa a taky samozřejmě na stagi hrály nějaký kapely, snad Už jsme doma, ale byl to děs. Spíš jsme se váleli a nakonec i celkem zaváleli s Blitzkrieg Bopem. Zbytek večera jsme trávili v hospodách s velmi přátelskými budějovičáky, z nichž někteří byli dokonce krásné dívky. Prošli jsme se nočním městem zpívajíce kecajíce, usínajíce a na bus čekajíce. Nakonec jsme skončili v prázdném bytě u Zuzky, jedné ze zmíněných milých dívek, čímž byla k naší velké radosti předčena naše očekávání, která počítala přinejlepším s výtuhem na lavičce. Výtuh ale samozřejmě proběhl, u mě hned, u Johnnyho poněkud později. Ehm.


Druhý den, stopování domů

Ráno poměrně fajn probuzení, přeci jen spánek po náročnym dni a náročnym pití byl poměrně sladký. Zuzka nás ještě pohostila čajem a kafem a za chvíli už jsme se s upřímnými díky rozloučili. Ačkoliv jsem přibližně věděl, kde se nacházíme, nebyl jsem si zdaleka jistej, kudy se dát. K snídani jsme splašili rohlíky a já ještě  zkaženej rybí salát, který později toho dne opustil mé útroby a vrátil se zpět na svět. Ale o tom později. Po Budějicích jsme chodili jako paka, ptali jsme se, chaoticky nasedali na busy a zase z nich vystupovali a nedostali se skoro nikam. Potkali jsme ale 90letou babičku, která hloubala nad grafitti na zdi u zastávky. Hledala v nich význam, tak jsme ho chvíli hledali s ní. Nic jsme ale nenašli. Potom jsme nastoupili do dalšího busu mířícího neznámo kam. Byli jsme fakt v hajzlu a chození v tom vedru bylo neskutečně vyčerpávající, ale na druhou stranu bylo bloudění po cizím městě celkem zábavný. Nakonec nás pak zachránil chlápek, kterej nás hned tipnul na stopaře a ukázal nám správnej bus, kterým sme se dostali na výpadovku na Tábor.

Našli sme supr flek a začli stopovat. Byla to fakt hrozná prdel, protože zprvu jsme si připadali jako paka a nevěřili sme, že by takovejhle párek pochybných existencí někdo vzal do auta. Prvních pár desítek řidičů nám tuhle domněnku taky potvrdilo a slušně nám zkazilo morálku. Pak ovšem u kraje silnice zastavila modrá fabie a v ní hrozně fajn pani, která je učitelka ve waldorfský školce a v Budějicích si dodělávala vejšku. Dalo se s ní příjemně povídat a vzala nás až do Prahy. Jediný, čeho sem se bál, bylo, že jí ohodim auto, protože zkaženej rybí salát mi v útrobách prováděl pěkný koniny. Naštěstí to vyšlo přesně na chvíli, kdy jsme zastavili za Táborem...

V Praze sme chcípali vedrem. Rozhodli jsme se ještě zajít na staromák a zahrát tam, ale nakonec jsme to museli oželet, protože jsem ztratil kapo a ještě něco a totálně sem se dožral (uznávám, že až moc). Jeli jsme na čerňák a pak busem do Horních Počernic a Nehvizd, kde jsme taky našli hodně dobrý místo a stopovali tak 20 minut. Pak jel kolem takovej postarší pickup. Z legrace sem plácnul, že bysme mohli jet na korbě a v tu chvíli pickup opravdu zastavil. Nakonec sme se ale svezli v kabině, protože korba by samozřejmě byla o držku. Byli jsme tam namačkaný v hromadě krámů a bylo to parádní. Takový dobře stopařský. Jeli sme kolem polí a tak a bylo to skoro jako z americkejch filmů.
Jako z Kerouaca
Týpek, co nás vzal, byl sympaťák, dost hovornej a tak sme o něm zvěděli tunu věcí, hlavně to, že s kamarádama rozjížděj farmu a že mu dělá problémy jeho kámoš, co fetuje. Byl to takovej ten volnomyšlenkář, přátelskej člověk a jelo se s nim dobře. Bohužel jel jen k Brandejsu, ale aspoň sme se svezli. Zašli sme do Tesca zneuctít jejich záchod a zakempili se na kraji města. Byla to fakt krize, čekali sme zatim nejdýl, ale nakonec nás tak po 40 minutách vzal jeden fajn chlápek. Ten nás hodil asi 15 kiláků k exitu na dálnici, což se ukázalo jako obrovská chyba. Kdyby sme se nechali hodit aspoň někam do vesnice, tak bysme si snad něco stopli, ale my sme se jako idioti vydali podél dálnice směr Benátky. Bylo to krutě úmorný a pomalý a naše morálka šla dost do hajzlu. Nakonec jsme z čirého šílenství uspořádali protest koncert proti dálnicím. Prostě sme stáli za krajnicí a hráli Hunting For Witches. Bylo to dost vtipný.

Nakonec jsme u dálnice spatřili okresku, po který jezdilo docela dost aut. Prodrali sme se polem rostlin vysokejch skoro jak my a stanuli na ní. Byl sem si jistej, že nás někdo do těch Benátek hodí, to místo bylo ideální a provoz celkem slušnej, ale štěstí nám jaksi ukázalo prdel a my sme si za hodinu nestopli vůbec nic. Jezdily tam samý báby nebo dědkové a měřili si nás asi jako bysme v rukou drželi zkrvavený sekery a párek mladejch debílků nás dokonce na férovku vyfáknul, hned dvakrát, protože se pak ještě vraceli. Naše morálka fakt klesla na bod mrazu. Ten výsměch osudu byl frustrující.  Z Budějic do Prahy nám to trvalo něco přes dvě hoďky a teď sme byli z Prahy na cestě už čtyři hodiny a dostali sme se někam před pitomý Benátky. Po další půlhodině stopování jsme to vzdali a já zavolal tátovi, kterej nás pak v Benátkách nabral. Ještě jsme se tam ale stihli spřátelit s vysmátým dědou na lavičce, kterej měl furt prasácký řeči a vypadal tak happy, až sem mu záviděl.

Byla to porážka, ale dál už to nešlo. I tak sme byli spokojený, protože ačkoliv jsme nedojeli do cíle, byla to peckovní zkušenost, která se nám bude stopro hodit. Už víme, že na stopování nejde vyrazit jen tak nazdařbůh bez nějakejch předchozích plánů a jen s trochou peněz.

Celej trip sme pak zakončili v Literární kavárně se slečnami E. a K., které nás vlídně přijaly a dokonce pohostily. Byl to ale zvláštní pocit. V těch dvou dnech sme zažili hrozně moc a hlavně něco úplně novýho. Jako bysme byli pryč tejden. Odříznutý od všeho. Navíc nemělo smysl to vyprávět. Lidi by to nepochopili. My sme z toho byli odvařený, bylo to jeden z nejnabitějších vejletů vůbec, něco skvělýho, ale nikdo by to neocenil. Proto jsme spíš jen seděli a moc nemluvili. Jen vychutnávali klídek a příjemnou společnost. Domů jsme dorazili asi v půl dvanáctý, takže nějakejch 11 hodin po opuštění Budějovic.

Tohle jihočeský město ale začínám mít fakt rád. Kdybych si ved nějakej žebříček nejlepších měst, bylo by rozhodně první. Závěrem bych už snad jen řek, že jsem proti konzumnímu způsobu života a proti mainstreamové hudbě a naopak podporuji alternativní kapely jako Coldplay nebo Red Hot Chili Peppers!

Pár dalších fotek:










Žádné komentáře:

Okomentovat