neděle 10. června 2012

"Once in a lifetime" aneb Switchfoot live in Trnava 2010


Wow. Je to šílený, ale od koncertu Switchfoot už sou to dva roky. A tenhle report je dost vtipnej. Fakt sem tehdy psal dost debilně, ale je to stejně pecka číst. Kdo tam nebyl, ať závidí.

Tyjo, tak se to vážně stalo. Viděl jsem naživo Switchfoot, kapelu, k níž mám vztah jako k žádné jiné. Byť třeba teď neobsazuje nejvyšší pozici na mém last.fm, je to můj dlouhodobý band "nabr uan". Bohužel se nedokopali přímo k nám do Čech, takže jsme na ně museli zaskočit k našim slovenským sousedům, což ale vůbec nevadilo, možná právě naopak. Takže připravte se na nejhorší, nyní vám vyjevím pravdu o tripu na Switchfoot do slovenské Trnavy a jelikož cesta samotná je coby kombinace pohodového zevlení ve vlaku a nějakých těch zábavných karambolů velice důležitou součástí celé akce, vezmu to dost obšírně se všemi nechutnými detaily!

Už celé plánování bylo dost nedůvěryhodné. Hledání vlakových spojů den před odjezdem, velmi malé povědomí o tom, kde a kdy co je a jede, zkrátka celkově laxní přístup. Nakonec jsme se rozhodli, že z Bolky pojedem v půl desáté přes Kolín a Bratislavu. Pro mě byl hlavně základ cestovat na lehko, abych byl potom na koncertu free a nemusel se starat o žádnou luggage, pročež jsem si ráno nacpal všechno jídlo a pití do igelitky, důležité věci (včetně cédéčka Hello Hurricane, o němž jsem doufal, že by mohlo na konci dne pojmout několik podpisů, o tom později) po kapsách a na sobě pouze mikinu, zkrátka ultimátní sestava na fest. Nakonec se to vážně vyplatilo, páč tahat bágl bych tam vážně nechtěl.


Každopádně první problémy nastaly již na nástupišti. Vyptali jsme se na jízdenky, vše bylo OK a ready, ovšem kdo nebyl ready, to byl Jehňák, který byl v tu chvíli zmítán různými peripetiemi na městském nádraží, zatímco na hlaváku, kde jsme na něj s Langošem čekali, se již neúprosně blížil moment, kdy měl přijet náš vlak. V okamžiku, kdy už do odjezdu zbývalo jen asi pět minut, jsme začali panikařit a Jena hlasitě proklínat, abychom o dvě minuty později spatřili jeho mocné paže rozrazit dveře nádraží a naklusat dovnitř. S vysokou hladinou adrenalinu jsme kvapem zakoupili lístky a upalovali na nástupiště. Stihli jsme to akorát, takže pohoda. Teď vlastně ani nevim, proč jsme se tak strachovali, protože nakonec jsme v Trnavě stejně čekali jak paka.



Ve vlaku se odehrála příjemná epizoda s jedním pětaosmdesátiletým dědou, který se choval velice přátelsky, a dalo se s ním krásně povídat. Mě tyhle lidi, co pamatujou ještě první republiku, fascinujou, protože to je období, který mě dost zajímá. Od dědy jsem se dozvěděl, že sociální systémy byly tehdy celkem na prd. Taky řek, že býval učitelem na gymnáziu, což mě rovněž dosti zaujalo. V každým případě byl strašně v pohodě, bez známky senility, zkrátka pohádkovej dědeček, kterej nás určitě v budoucnu odmění za to, jací jsme hodní hošíci.

V Kolíně jsme nestihli navazující vlak do Bratislavy, což ale bylo spíš dobře, protože jsme si krásně polemřili na lavičce a natočili nějaká kompromitující videa. Asi za hodinu a půl jsme se nalodili na maďarský Inter City, kde jsme nenašli prázdné kupé, pročež jsme zamířili do vozu s obyčejnými sedačkami. Tam nás uvítal pach moči a fekálií z nedalekého záchoda (konkrétně jsme kolem něj prošli ve vzdálenosti asi půl metru a byla to síla). Nakonec jsme se uvelebili dostatečně daleko od něj a zbytek cesty už byl v pohodě. Dokonce jsme našli i maďarskej časák, ve kterym jsem si přečet několik nejpodivnějších slov, co sem kdy slyšel (teda čet). V Bratislavě rychlý přestup, cca hodinka jízdy směr Trnava a kolem půl páté už jsme stanuli na Trojičném náměstí, kde se měla celá ta pecka odehrát. Zatím tam ale hrála nějaká česká neznámá kapela a tak jsme se k podiu ani nehrnuli. Lidí už bylo celkem hodně, takže atmoška zajištěná. Docela mě zarazilo, jak všude pobíhaly jeptišky a mniši a fráteři či co, nevim, jestli to tam takhle maj normálně, spíš to asi dělal ten festival, no, ale bylo to zajímavý.

V každým případě jsme neměli co dělat, tak jsme prošli kolem nutných stánků s tričky Jesus a cédéčky "Vďaka Ježiš!" a skočili si na pivko do takový nic moc restaurace. Pak benzínka, mekáč a nakonec jsme se vrátili na náměstí. Bylo kolem osmý a já už jsem chtěl trošku zabírat místa, protože Switchfoot byli scheduled od 22:00. Musel jsem přetrpět konec vystoupení nějakýho reggae/ska bandu, což je hudba, kterou fakt nemusim. Pak přestávka a po ní na podium vylezli anglický týpci Thebandwithnoname. Nejdřív přišel jejich kytarista a já sem zpozorněl, páč měl tu samou kejtru, jako já (Squier telecaster Custom), akorát ne s normálníma humbuckerama, nýbrž s P-90, kterou sem taky chtěl, ale byla tehdy moc drahá. Stejně to bylo ale trošku divný, že hraje na Squiera, člověk by od větší kapely čekal normálně Fendera, že jo. Později jsem ale pochopil, že by bylo úplně fuk, i kdyby hrál třeba na Stagg, nebo kdyby měl jen koště a dělal, že na něj hraje, protože jeho kytara pak vůbec nebyla slyšet a moje naděje, že by se mohlo jednat o britský indie, se nenaplnily. Na podium totiž přišli ještě dva debilně vymóděný zpěváci a jeden černej rapper a spustili kombinaci rapu a nudnýho zpěvu za doprovodu hutných basů a živých bicích. 90% muziky pouštěli z kompu a ubohý kytarista nebyl v nejmenším slyšet, maximálně mi přišlo, že občas tu a tam zneužil kytaru k podpoře basové linky, za což mi jí bylo chudiny líto. Docela na prd byl taky okamžik, kdy vylez na reprák a jel si solíčko, které ale vůbec nebylo slyšet. Nevim, jestli to měli blbě nazvučený, nebo jestli tam ta kytara má vážně hrát takovou podružnou roli, ale bylo to k breku. Navíc veškerý jejich songy zněly stejně, prostě bum bum bum a do toho rap a občas singing s trapnýma textama. Místy jsem se cejtil jako blázen, protože všichni kolem si to očividně užívali, jenom náš trojlístek tam znuděně stál, popřípadě kritizoval a dělal si z nich prdel. Ke konci vystoupení naladili "Nounejmáci" křesťanskou frekvenci a kromě zpívání Amazing grace se jali číst z Bible apod. Jako jasnej ateista jsem byl otrávenej, ovšem na druhou stranu jsem si uvědomil, že pokrytec jsem tam já, jelikož tohle byl prostě křesťanskej fest a křesťanský věci k tomu samozřejmě patří (i když Switchfoot se bez toho naštěstí obešli). Neušla mi ale antisemitistická narážka zpěvákova, ačkoliv se dušoval, jak si uvědomuje, že Ježíš byl Žid (zajímavý ale je to, že dotyčný singer pochází z Izraele). Možná to nebyl záměr, ale rozhodně se do judaismu trefil. Potom ale konečně nadešlo to, na co jsem se těšil, jejich exodus a preparace na koncert Switchfoot. Byl jsem nervózní, fakt hodně, cejtil jsem to typický ticho před bouří, ovšem naštěstí samozřejmě v tom dobrým slova smyslu. Fanaticky jsem si fotil jejich bicí, týpka, co ladil Timovi basu, jejich kytary, co tam přivezli, prostě všecko. A pak se setmělo a přišlo to, na podium vběhli Tim Foreman, Chad Butler, Jerome Fontamillas a Andrew Shirley a okamžik po nich i Jon a spustili Needle In Haystack Life.

Bylo to boží boží boží, sound šlapal skvěle a jediný, co mi to trochu kazilo, byla holka na ramenou týpka přede mnou, jejíž zadek mi dokonale zakrýval výhled a v tu chvíli neexistovalo nic, co bych chtěl vidět radši než San Diegské surfaře, jak rozjíždějí svoji show. Naštěstí ji to po prvních třech songách omrzelo a slezla, takže noc konečně dosáhla dokonalosti. Byla to pecka za peckou, Haystack, Mess of Me, Stars, Bullet Soul, Your Love Is A Song, nevim přesně, jaký pořadí, ale nádhera, fakt sem se zachvíval vibracema čistý euforie a ventiloval jsem ji, seč to šlo. Následovaly Free, Meant to Live (při který se jeden týpek dostal ke Switchfootům na podium a pár posledních tónů s nima odehrál, nutno říct, že jsem mu v tu chvíli záviděl jako svině, ještě se objímal s Jonem a kecal s Drewem, prostě lucky batsard, ale byl dobrej, to se musí nechat), The Sound, Awakening, This Is Your Life a co já vím, co ještě. Bylo to výborný, moje hlasivky dostávaly zabrat a holky přede mnou (které byly částečně zaneprázdněny tancováním s nejmenovaným členem naší výpravy) se otáčely, cože to za hovado tam tak falešně vřeští, ale mě to bylo jedno, protože sem zažíval pocit dokonalýho štěstí. Pak Switchfoot zčistajasna leavli a já se zhrozil, ovšem samozřejmě se vrátili a odehráli ještě Hello Hurricane, Only Hope, Dare You to Move a teď nevim, jestli ještě něco, ale bylo to přeúžasný, takovej klidnej set. Pro mě osobně byla vrcholem koncertu Only Hope, úžasnej song, naživo zněl skvěle a zavládla při něm strašně příjemná atmosféra. Popisovat okamžik, kdy skončila a okamžitě za ní následovala Dare You to Move, nemá smysl, to nikdo nepochopí, jen se snad můžu pozastavit nad tím, jaká pecka byla, když lidi včetně mě začali strašně nadšeně hopsat. Dare You to Move, prostě Song s velkým S, strašně krásně zmáknutej, nechtěl jsem aby skončil, ale stalo se, Switchfoot odešli a technici gestikulovali, že teď už je vážně konec. Fakt sem byl smutnej a doufal sem aspoň v nějakou autogramiádu, či tak něco. Všichni tři jsme tedy naběhli dozádu za stage, kde už ovšem nikdo nebyl, pouze auto pro Thebandwithnoname, jejichž autogram bych si vzal leda za prachy, po Switchfootech nicméně ani stopy. Co se dalo dělat, no, v každým případě to byl úžasnej koncert, nejlepší akce mýho života, možná nejlepší noc mýho života, nejspíš jo.

To byl ale problém, byla over a u mě se dostavil depec. Po opadnutí euforie jsem si navíc uvědomil, jak moc mě bolej nohy a taky jsem měl nehorázně vyřvanej hlas, což byly dvě věci, který jsem si vážně předtím neuvědomoval. Ke všemu před náma bylo ještě pět hodin čekání na vlak domů (nakonec se ukázalo, že jen čtyři, ale taky to nebylo málo), takže následovala procházka nočními ulicemi Trnavy a posedávání na lavičkách u velkého starobylého kostela obehnaného mohutnou zdí. Zvláštní atmosféra místa, hvězdné nebe nade mnou a melancholie z toho, že koncert je za náma, mě nutily přemejšlet o samejch neveselejch věcech a nakonec jsme skončili u probírání vztahů apod (což je občas fakt ta nejneveselejší věc vůbec). Vlastně to ale docela pomohlo, mluvili jsme a člověk to pak ze sebe pomalu dostane. Nakonec jsme zamířili na nádraží, tou dobou už poměrně znavení, přeci jen se nedostatek odpočinku podepsal, což mí dva spoludružiníci trochu dohnali na lavičce v prostoru nádraží. Zde jsme také potkali partu tří zoufalců, kteří stáli opodál, hráli si na strašný týpky a přitom bylo vidět, že sou to úplný paka, tak jsme si pohrdáním jima krátili čas, než přijede vlak. Ve čtyři ráno se dav čekající na nádraží hnul a my jsme se jali ho pronásledovat, ovšem něco se pokazilo a my málem vlezli do jinýho vlaku. Cestu do Bratislavy jsme protrpěli v hnusném vagónu s jakýmsi týpkem, který ze sebe neustále pronikavým hlasem sypal tuny trapných hlášek. Taky se nám podařilo na fotografii níže zachytit kočovného bezdomovce.

V Bratislavě jsme zas hodinu čekali, takže jsem měl bohužel čas si koupit jeden vážně odpornej smažák v housce a sníst ho, fakt humus. Do Kolína už to ale bylo parádní, zabrali jsme si jedno kupé, povalovali se v něm a dokonce si i trochu zdřímli (vlastně Jehně chrnělo celou cestu, občas se probudilo a řeklo "Ty vole.." nebo se podrbalo na zadku :D). Největší pecka ale nastala, když jsme na trase Kolín - Mladá Boleslav opět usedli vedle pětaosmdesátiletého dědečka. Tentokrát to byl jiný děd, ovšem stejného věku a stejně v pohodě. Zase jsme s ním kecali a zvěděli jsme, kterak si budoval dům vlastníma rukama a taky jak v osmnácti letech zažil klinickou smrt, když ho porazil zemědělský stroj. Nakonec jsme došli až k tomu, jak je mu nás líto, když vidí dluh, který budeme v budoucnu splácet. Musel jsem s ním rozhodně souhlasit.
Pak už jen rozloučení a hurá domu restit. Necejtil jsem se extra unavenej, ale jakmile jsem se rozvalil doma na gauči, veškerá únava mě dostihla a já brzo usnul.
Tak či tak to byla vlastně dokonalá akce, žádný problémy, žádnej stres, jen spousta pohodový srandy a nejúžasnější koncert, co moch bejt. Jen škoda těch podpisů, ale Switchfoot jsem určitě neviděl naživo naposled, takže to hodlám napravit.

P.S.: Fotku Jona jsem ukrad z jedný stránky, ty moje byly na prd. Můžete je ale vidět tady.

4 komentáře:

  1. Jó, tyhlety pokoncertní deprese, to znám. Sakra, jak jsem si to přečetla, úplně jsem dostala chuť jít na nějakej fesťák.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, už aby to bylo. Takovej RFP je letos docela fajn ;)

    OdpovědětVymazat
  3. S nejvyšší pravděpodobností se tam ukážu no, hlavně ti Franzové jsou zatraceně silný lákadlo :) Taky o tom přemejšlíš? ;)

    OdpovědětVymazat