středa 11. července 2012

Damien Rice v Praze

Tak včera si konečně Damien Rice packnul svůj suit do bagu, vystrojil se a dorazil k nám do Prahy. My, co ho žereme, jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít, a tak jsme tam vyrazili už ráno, protože jednak jsme chtěli stihnout pár věcí a jednak jsme měli v plánu si před koncertem ještě někde na nábřeží zakrákat pár jeho písniček. Z toho teda nakonec moc nebylo, protože jsme nestíhali, ale naštěstí jsme přišli včas aspoň před Roxy, kde už se tvořila fronta. Zabrali jsme skvělý místa ve třetí řadě a krátili jsme si čas všelikými spekulacemi o tom, co asi zahraje a jestli něco měl s Melanie Laurent (došli jsme k závěru, že jo). Taky nás zaujala dívka v řadě před námi, která vypadala úplně jako Lisa Hannigan.

Zvláštní na tom čekání bylo, že jsem si vůbec nedokázal představit živýho Damiena. Viděl sem ho na kvantech obrázků a videí, ale pořád pro mě byl prostě "tím slavným muzikantem", kterej je spíš blíže mýtu než skutečnosti. Proto jsem, když konečně vyšel na podium, zažil takovej maličkej šok, aneb sen se stával realitou a můj mozek se s tím musel vyrovnávat. Když ale ten nával emocí nakonec zpracoval, dostavil se hrozně fajn pocit. Konečně tu byl Damien a byl fakt milej.

Přátelsky se usmíval, neustále vykládal něco o spermiích a jak ovládaj chlapský chování a samozřejmě hrál. Tím mě rozsekal nejvíc, protože jsem nečekal, že to bude naživo až TAKOVEJ rozdíl. Po všech těch youtubovejch videích povětšinou nevalný kvality jsem konečně pocítil poctivou živou produkci a bylo to hrozně znát. Už jen nezaměnitelný zvuk Damienovy kytary, do který má narvanej normální humbucker a žene to přes dvě komba, byl tak neskutečně hutnej, čistej a plnej, že se každá moje hudebně zaměřená buňka tetelila svrchovaným blahem. Damien navíc fakt hodně hodně dobře zpíval. Každej vysokej tón se mnou zacloumal, jak byl čistej, jak silně zněl a jak moc z něj proudilo emocí. Už po třetím songu jsem byl úplně naměkko. Ta citová síla Damienových písniček v živém provedení skutečně vynikala asi o 500% víc, než na desce. Taková I Remember, která zazněla snad už jako druhá, mě emočně totálně vykuchala. Takřka s každým songem jsem se vracel do nějakého období s ním spojeného, do pocitů, ani ne do nějakých konkrétních momentů, spíš se mi vracely staré nálady, staré stavy, povětšinou silně melancholické. Zhypnotizovaně sem seděl a civěl na Damiena, který byl strůjcem tohohle šíleného niterného bordelu a nemoch odtrhnout oči.

Zároveň s reminiscencí se ale dostavily taky návaly čirého štěstí a já se přistihával, že se přihlouple culím. Bylo to jako droga. Ta nejlepší. Už ani nevim, kdy sem byl naposledy takhle happy. První půlku koncertu mě to nepouštělo a já si to hrozně užíval. Pak přeci jen došlo k menšímu vystřízlivění, ale byl to spíš jen přechod do pohodovější roviny, kdy i Damien hodně vyprávěl. Historky, filosofický úvahy, všemožný kecy, většinou dost chlípný. Ale taky nedokončený. Hodně nakousnutejch myšlenek skončilo prostě u "fuck it" apod. I proto se dalo snadno věřit Damienovu předesvzetí, s kterým se nám svěřil, a to že chce rozbít všednost svýho chování a tak trochu zešílet. To se mu fakt docela daří. Ale i přesto je to hroznej sympaťák. S odrbanou kytarou, neupravenou kšticí, stále stejným sakem a typicky irským přízvukem si vás prostě nemůže nezískat. Zvlášť, když jeho songy žerete jako svině.


A já je žral. Setlist se vážně poved, zaznělo snad všechno důležitý a pár songů bylo i na přání diváků, včetně tématické Prague, která byla dost vtipná, jelikož z ní Damien tak 50% zapomněl. Já si nejvíc užil I Remember, Elephanta, Delicate a asi Volcano, ale samozřejmě všechno bylo vynikající, jak jinak. Dvakrát byl Damien vytleskán zpět a pokaždý to stálo za to. K Cheers Darling dokonce předvedl menší scénku, na kterou si pozval slečnu z publika (ta byla fakt děsná) a napájel ji vínem. Šanci dostal i jeden kluk, když si Damien chtěl zřejmě odpočinout a nechal šťastlivce zahrát nějaký jeho vlastní song. Ten byl dost fajn. Sice se v něm zpívalo o tom, jak musíme všichni strašně vypnout a užívat si času a bejt přírodní a bla bla bla, prostě úplně zbytečný řeči, ale hudebně mě vážně bavil a týpek i dost slušně zpíval, takže se fakt vyšvih (sklidil zaslouženej bouřlivej potlesk).

Když se nad tim zamejšlim, tak to ten večer nebyl ani moc koncert, spíš jen posezení s hudebníkem, který je v publiku zainteresován skoro stejně jako ono v něm. Po hromadě koncertů, kde sem nadšení z muziky ventiloval především pořádnou pařbou, byla tohle navíc skvělá změna. Zase něco novýho - neskutečně niternj zážitek, kdy vážně jen sedíte a posloucháte. A to vlastně ještě nevíte, že ta totálně boží produkce ani není vrchol večera...

Ke konci hraní, kdy už měl docela upito, totiž Damien prohlásil, že by si rád zašel zahrát na Karlův most a kdo chce, ať se připojí. Ve mně v tu chvíli hrklo. To totiž znamenalo, že jsem dostal příležitost, s jakou sem ani ve snu nepočítal (no dobře, napadlo mě to, ale fakt jen tak bláhově) - můžu si zahrát na kejtru s Damienem. Pokud se nic neposere, tak si ZAHRAJU S DAMIENEM! Uffff...

Když koncert už doopravdy skončil, rychle jsme vyběhli k šatnám, popadali kytary, Katie se ještě stihla spřátelit s dvojnicí Lisy a pak už jsme spěchali na Karlák. Ostatní čekali u vchodu, zřejmě doufali, že Damien půjde tamtudy, ale tomu jsme my nevěřili a chtěli se už na mostě uvelebit s předstihem. To se ukázalo jako fajn volba, protože jsme tam našli pár lidí, co o udělali stejně a jelikož kytary jsme neměli jen my, rozjelo se po chvíli moc fajn hraní. Proběhly písničky od Damiena, pak už klasickej rejdijouheďáckej Creep, One od U2 a různý další věci. Lidi byli hrozně milý, snad až na afektovanýho Poláka, a dav se se stále přicházejícímí účastníky koncertu slušně rozrůstal, až už kolem nás, co jsme hráli utvořil dost slušnej půlkruh. Hrozně mě to bavilo, hrát tam s tou bandou, která byla na dost podobný hudební vlně jako my, všichni zpívali a křenili se a prostě si to užívali.


Damien si dal dost na čas. Už mohlo bejt po půlnoci, když se konečně dostavil. Dozpíval a dohrál s námi rozehranou With Or Without You a pak se s náma pozdravil a podali jsme si ruce, z čehož jsem byl samozřejě na větvi.

"Hi, I'm Jakub." "Hi, I'm Damien." "I know...(smích)"

No a začal hrát. Převážně to byly covery apod., přeci jen svejch si užil dost na koncertě, ale taky jich pak pár zahrál, něco novýho, něco starýho a řada došla i na můj nejmilovanější Grey Room. Bylo to úžasný. Ještě dopoledne toho dne jsem plánoval "jen jíz na koncert Damiena Rice". A v jednu ráno jsem najednou stál na Karlově mostě metr od něj a kazil mu svym falešnym vřeštěním jeho muziku. Smáli jsme se na sebe s Edith a ani jeden z nás tomu asi úplně nevěřil. Ale prostě to tak bylo. Najednou tam prostě s náma byl jeden z našich nejoblíbenějších hudebníků, pil, kouřil travku a smál se se všema a byl to prostě jen obyčejnej člověk, jeden z nás. Asi nemusim řikat, že to byla jedna z nejskvělejších chvil v mým životě.

Foto: Tereza Vrabl'ová

Hráli jsme asi do tří do rána, písniček padlo hrozně moc, některý dokonce fakt trapný (Damien chtěl slyšet něco českýho a našel se tam jeden podivnej trampovitej týpek, co hrál ty nejhorší odrhovačky), ale celkově to byl boží hudební dýchánek. Pak skončil a já se cejtil tak krásně vyčerpaně jako už dlouho ne. Loučili jsme se s Damienem a ještě jsem tam kecal s jednim fajn týpkem, co poslouchá U2, Mumfordy a samozřejmě Damiena. A pak to bylo prostě pryč. Damien odešel a my odešli. A už se přinejmenším na hodně dlouho nepotkáme. Ale jednou určitě zase jo.

3 komentáře:

  1. Dnes mi o tom vašem pražskym zážitku vyprávěla Edita :)..řikala jsem jí, že o tom určitě napíšeš na blog ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to sem nemoch nechat bez reportu :D

    OdpovědětVymazat
  3. fakt, ačkoli Damiena nežeru a kdybych tam byl, měl bych poloviční zážitek, tak už ten popis koncertu na mě přenes nějakej pocit a na konci mi šel mráz po zádech, když si představim jaký to muselo bejt, prostě ááh, you lucky bastard. Zní to fakt neuvěřitelně. A to víc a víc víc mě sere, že žiju tady a v týhle době, že je Joe mrtvej, protože jít na kocnert do klubu na Clash, mohlo by se mi poštěstit něco podobnýho…aspon podle toho co sem čet i přes nevoli manažerů a pořadatelů zvali lidi do basckstage a lidi jako já, co nemaj prachy, kam jít, ale maj co říct (hehe :D) nechali třeba přespat na svým hotelovym pokoji, šli kalit, prokecali celou nco s jointem nebo někde hráli…kurva fix
    se máš

    OdpovědětVymazat