sobota 7. července 2012

Rock For People 2012

Nejdřív se to namočí, pak se to peče, pak se to znova namočí, peče a ještě namočí. Co to je? Pokud hádáte návštěvníka letošního Rock For Peoplu, tak máte samozřejmě pravdu. Letos bylo počasí masakrální a kdo má rád rychlé teplotní změny, promočený oblečení a bolení hlavy, nemoch si stěžovat. Ale stejně to byla pecka.

Účast na letošním rockforu byla tak trochu akce na poslední chvíli, u který se toho hodně zvrtlo, ale nakonc jsem byl hodně rád, že jsem se na největší tuzemský fesťák vypravil. V autobuse cestou do Hradce jsem smažil Franze Ferdinanda, abych si tu muziku před večerním koncertem trochu osvěžil. Ne že by to bylo nějak extra potřeba, ale chtěl jsem dát ještě šanci jejich druhýmu albu, protože zatim se spolu moc nemusíme. Bohužel nenastala žádná změna, ale co, třeba někdy příště.

Příjezd do Hradce byl skvělej. První známý místa, baráky a klasická cesta k areálu mi vyvolaly milion asociací a vzpomínek a skoro až proti mé vůli se mě zmocnil hrozně příjemnej pocit nadšení, takovej ten, kdy víte, že to, co vás čeká, bude prostě dobrý.



1. DEN: The Subways, Franz Ferdinand, Visací zámek, Lords of Lightning, úchylný divadlo

Šéfnul jsem organizační věci, což byl trochu opruz, hlavně vstupenka do kempu, a pak už jsem měl v plánu zevlit v areálu a nějak si zabrat místo vepředu na Franze. Potkal jsem zbytek party a s Romanem jsem absolvoval první vlez dovnitř. Chvíli jsme poslouchali strašlivě nemelodický metal August Burns Red a paradovali ho a pak už jsme pomalu zamířili na The Subways, kteří hráli na T-Mobile Stage před Frantíkama.

Subwayáci jsou tady v Čechách strašně populární, což jako celkem chápu, ale mě jejich muzika nebaví ani trošku. Má sice drajv, ale to, že do toho kapela řeže, až se z ní kouří, mi nevynahradí fakt, že její písničky jsou bezduchý a nudný a zvukově se pohybují v odstínech nejšedší šedi. Shrnuto a podtrženo - Subways fakt nemám rád. Bylo super, když se jejich set nachýlil ke konci a já se začal prodírat řídnoucím davem dopředu.

Nakonec jsem stanul asi dva metry od oplocení a byl jsem spokojenej. Stál jsem přesně uprostřed a se svojí vejškou jsem měl supr výhled. Už stačilo jen přečkat tu jednu hodinu, která zbejvala do příchodu mých drahých Skotů. Bylo by to vlastně docela v pohodě, ale bohužel hned vedle mě si spolu začli povídat blonďatá Kristen Stewart a nějakej Nerdis Nerdicissimus. Jemu se podařilo naprosto debilníma kecama odehnat nějakýho úchyla, co ji obtěžoval a ona mu byla vděčná a začli spolu mlít neskutečný kraviny o tom jak milujou Franze, jak je poslouchaj úplně u všeho a jak by chtěli žít někde v Brně čí co. Čim víc jsem se snažil je neposlouchat, tím hloubějc se mi ty jejich debilní žvásty zarejvaly do mozku a začínalo mi hrabat. Nakonec jsem si na to nějak zvyk a už mi to bylo jedno. 

Franz Ferdinand

Asi po hodině pak přišel ten očekávanej moment - na podium vběh Alex Kapranos a jeho banda. Kapranos vypadal jako nácek a choval se jako perverzák z parku, ale nějakym zvláštním způsobem se to k němu hodilo. Spustili No You Girls a byla to pecka. Konečně Franzové naživo. Zahráli další song, něco, co sem myslim ani neznal a pak přišla bomba. Toužil jsem po Jacqueline a samozřejmě očekával Ulyssese, ale oni spustili Michaela, mou ultraoblíbenou a neskutečně našlapanou pecku, kterou jsem fakt nečekal. Zavřeštěl jsem jako ženská a začal pařit jako o život. Zbytek setu sice už tak dobrej nebyl, třeba ten Ulysses se vůbec nedostavil, což fakt nechápu, ale stejně to bylo parádní. Mělo to šťávu, švih, bylo to energický a Kapranos házel zvrhlý pohledy, co víc si fanda moch přát? Konečně jsem se dočkal a stálo to za to.

Po tomhle intenzivním zážitku jsem se šel do stanu občerstvit a nakonec tam vytuh. Vstal sem někdy před půlnocí a šel se mrknou do areálu. Prodigy jsem se vyhnul obloukem a zamířil na Visací zámek, že by to mohla ebjt trochu sranda. A byla. Sice jsem akorát propás mou oblíbenou Domovnici ("Zláááá! Baba! Baba!") ale zase jsem slyšel song Praha 2009, kde se zpívalo cosi jako "Kdyby Ježíš teďka přišel do Prahy, tak by viděl, že je všechno v prdeli!", což bylo dost vtipný a vůbec celá kapela sršela humorem a furt nás zvala voly. I ty ohraný hitovky jako Známka punku a Traktor mě bavily a já byl nakonec fakt spokojenej.

Lords of Lightning

Spokojenej jsem byl i po zkouknutí show Lords of Lightning, dvou týpků, co přes sebe nechali proudit elektřinu a pořádně si s tím vyhráli. Tesla se při jejich vystoupení obracel v hrobě a Imperátor jen tiše záviděl. Jenže to nebylo poslední číslo dne. Najednou totiž, kde se vzal tu se vzal, naběh tam nějakej Slovák v kabátu, cylindru a s megafonem a řval, že blesky sou dílo ďáblovo, ať si dem poslechnout slovo boží. Přišlo mi to zajímavý, napadlo mě, jestli to dokonce fakt nemyslí vážně a tak jsem spolu s pár dalšími zvědavci vyrazil za ním.

Došli jsme k nevelké maringotce všelijak počmárané a Slovák nás pořád poučoval o slově božím a jak se na festivalu lidé oddávají pokleslé zábavě. Nic se ale nedělo a dav počal být netrpělivý, i přikročil Slovák k činu. Řekl, že si pozve na pomoc svaté. Nejprve prý ale přijde Smrt, aby nám ukázala, že se řítíme do záhuby. Otevřel dveře maringotky a z nich se vypotácel úplně nahý vyzáblý chlápek. Beze studu světu předváděl svůj falus a spokojeně se řehnil a klátil sebou. Slovák se zhrozil, že je Smrtka zfetovaná a přehodil přes ni aspoň deku. Bohužel jen přes ramena. Další na pomoc si zavolal svatou Magdalenu. Přišla hezká holka ve vytahanym svetru s kalhotkama u kolen, což mužská část publika včetně mě kvitovala mimořádně pozitivně. Magdalena se přiznala, že smilnila a chlastala a Slovák tím byl opět značně pohoršen. Takhle to pokračovalo ještě s dalšími dvěma svatými - vždycky přišli a reprezentovali nějaký festivalový neduh, chlast, drogy apod. Vrcholem představení pak bylo, když všichni nalezli do maringotky a okýnky postupně ukazovali své odhalené řitě, přičemž jednou se dokonce objevila i čísi ňadra (z davu se ozval výkřik "KOZY!!!!").

Bylo to bizarní jako svině a snad jen zvědavost jak to celý dopadne mi zabránila odejít. Nakonec prostě všichni svatí leželi zfetovaní na jedné polonahé hromadě a tak byla hrůza dokonána. Ptal jsem se pak Slováka, co jsou zač a jestli tohle bylo jejich vlastní inscenace. Řek, že to byla spíš improvizace a něco nacvičenýho hrajou vdžycky odpoledne. Nějak si ale řikám, že tohle představení už ničím nepřebijou.

No a takto kulturně obohacen jsem se vydal do svého skromného stanu chrápat. Což ale moc nešlo, protože stanové městečko nikdy nespí a celou noc tam lidi řvali a snažili se rozjet klasický pokřik "Hovno!". Což už je fakt trapný. Aspoň jedna holka kousek ode mě měla v sobě špetku originality a řvala "Ryby!" a pak "Hovno pro ryby!", což jsem vůbec nechápal, ale bylo to vtipný.


2. DEN: Niceland, The Feud, Holden Caulfield, Flogging Molly, The Kooks

Niceland

Moc jsem se teda nevyspal, ale to bylo fuk. Druhej den dopoledne žraso a pak už hajdy na Nicelanda. Naposled jsem ho viděl v Lucerně, když křtil nový album. Tehdy mě to moc nebavilo, ale užít si těch pár starejch songů jsem chtěl. Hráli na putovním red bulláckym autobuse, což bylo docela cool a kdyby nás nezabíjelo vedro, asi bych i celkem pařil. Jak řek sám Michal Motyčka, "byl to fakt punk", jelikož se teď kapelní sestava překopala a jsou tam jen tři, takže všechno na kytaru musí dávat on sám a byl to fakt místy dost bordel. Přesto mě jejich koncert dost bavil, starý songy jsem si užil a zazpíval a bylo příjemný Nicelanda zas vidět.

Na Staropramen Cool Lemon Stagi (hroznej název) pak hráli The Feud. Po tom, co mě nebavili na Budějovickém majálesu, jsem psal, že příště je můžu klidně vynechat. Je to uprděný a přebasovaný a bezduchý a už mi dávno nejsou sympatický. Ale stejně jsem na ně šel. Když už tam byli. A aspoň sem si povtrdil, že fakt za nic nestojej. Počkali jsme s Elendilosem, až zahrajou In Between the Lines, jedinou pecku, co maj, a pak jsme se zpakovali.

Holden Caulfield

Čekovali jsme program, na co by bylo nejlepší jít, a pohled nám padl na skupinu Holden Caulfield*, která byla popsána jako indie rock'n'roll. I když je indie stokrát znásilněnej pojem a dávno pozbyl většiny svejch kladnejch významů, tak přinejmenším v Čechách je pořád fajn na něj narazit, páč je tu dost vzácný. Proto jsme naběhli do hangáru, kde hráli, plní očekávání. Už jejich vizáž mě ale trochu odradila. Frontman s patkou, hipster berjlema a plandavým tričkem s obřím výstřihem, druhej kytarista v obyč triku s jazzovkou a úsměvem jako limonádový Joe a bubeník, kterej nebyl na dálku moc vidět. Pozoruhodná sestava. A pozoruhodný bylo i jejich hraní. Chvíli hráli oba na kejtry, chvíli jeden z nich na basu a nosil jim to nějakej týpek, díky kterýmu se asi cejtili jako velký bossové. Ale nejhorší byla ta muzika. Nudná kytarovka, která by v počtu reverbů a dalších echo sraček trumfla i U2. Úplně jasná tam byla stylizace do Angels & Airwaves (což už samo o sobě je fakt slabej cíl), která fakt nepříjemně bila do uší a úplně se míjela účinkem. Pozitivně se lze vyjádřit pouze k hlasivkám obou zpívajících mladíků, které odvedly slušnou práci a občas vytvořily docela fajn vokální komba. To je ale fakt jediný dobrý. Limonádový Joe se neustále rozjařeně tlemil a pařil, jako by hrál bůhví co. To hipster frontman byl decentnější, ale zato teplejší - po jednom love songu řek medovym hláskem:
"Jestli máte někoho rádi, tak mu to řekněte teď, protože nikdy nevíte, co bude zítra."
V tu chvíli sme si zakryli rukama ústa a zadržovali smích, hlavně kvůli týpkovi vedle nás, kterej byl nejspíš hipsterův táta (furt ho fanaticky točil). Jenže to nebyl poslední joke. Někdy ke konci setu sklidili Holďáci docela slušněj potlesk (samozřejmě ne od nás) a zpěvák byl zřejmě dojat, protože řek:
"Dík! Ste fakt kámoši!"
To už sme se fakt začli nepokrytě řehtat. Tahle kapela byla prostě k smíchu a já osobně se vsadim, že jejich publikum se skládá z jejich známejch a pak samejch třináctiletejch holek. Na závěr sem dám už jen úryvek textu, kterej sem v jedný jejich písničce zachytil: "Do what you wanna do, sing what you wanna sing". Myslim, že tohle fakt mluví za všechno.

Flogging Molly

Caulfieldy jsme rádi opustili a šli si odpočinout před vystoupením Flogging Molly. Loni jsem je viděl na PCF a jsou to fakt sympaťáci. Mně navíc stačí, aby muzika měla v sobě cokoliv jen trochu irskýho a hned ji žeru. A Flogging Molly toho v sobě irskýho maj dost. Navíc je opravdu radost vidět je na podiu, zvlášť frontman je sympaťák, že byste mu v zfleku dali i PIN ke kreditce. Irský housličky, mandolína, banjo, akordeon, tyhle nástroje opravdu dokážou zahrát na moji strunu a celej koncert se předváděly jen v tom nejlepším. Na prvních pár songů jsem dokonce zavítal i do ústředního kotle, což byl fakt neskutečnej kentus a nevydržel sem to dýl než tři čtyři songy. Pak už jsem přibližel z bezpečné vzdálenosti a jen si užíval fajnovej celtic rock (I když ani tam jsem nebyl ušetřen příkoří, jelikož někoho napadlo, že bude ohromná prdel házet po lidech všudypřítomné bahno a tak sem ho dostal pěknej flák do zad a do ucha. Jo holt neni každej den posvícení)

Po Flogáčích jsem se transportoval vedle na The Kooks. Před třemi lety jsem je propás a tak jsem to tentokráte hodlal napravit. Znaven z kotle jsem už jen poklidně postával kdesi vzádu a sledoval roztomilé britské chlapce spíše na obrazovce. Zprvu mě nijak moc nestrhli, hráli samé mně neznámé kousky a celkově mě to tolik nebavilo. Zlom ale přišel u Seaside, kterou jsme vůbec nečekali a opravdu s náma hnula, páč Luke ji zahrál samojediný na akustiku a mělo to přesně to upřímný kouzlo, který já mám rád. A pak už přišly i další pecky, Always Where I Need To Be, Naive, kapela se do toho obula a dostavily se nefalšovaný grády.

The Kooks

Už v tu chvíli ale bylo jasný, že je zle. Stačilo zvednout oči kousek nad stage a člověk uviděl temnej mrak jako hovado, který pořadatelé později velmi přiléhavě nazvali "Mordor". Zprvu to ale bylo supr, protože vítr, kterej se zčistajasna zvednul a pral to do davu, celý vystoupení ještě okořenil a dodal mu punc velkoleposti. Pak se ale bouřka přiblížila natolik, že se začly houpat kusy stage a to už byl fakt průser. Kooks to utli v půlce songu se slovy "Sorry, we have to go." a zrdhli a vzápětí už pořadatel vybídl dav, aby zdrhal taky, což všichni až překvapivě ochotně provedli. Začlo krutě lejt, obloha byla sytě temná jak v noci a všude kolem lítaly odpadky a jiný předměty. Za minutu jsme byli durch a lidi se krčili, kde jen mohli, což nebylo lehký, protože bezpečnejch skrýší nikde kolem moc nebylo. My a pár dalších jsme běhali v dešti jako blázni a já si to natáčel, což, jak mi pozdějc došlo, nebyl úplně nejlepší nápad.


Nakonec déšť dosáhl takové síly, že už nás kapky v xichtech fakt bolely, a tak jsme se nakonec šli taky tísnit do hangáru, což nebylo skoro k ničemu, protože tam bylo tolik lidí, že posledních pár řad stejně stálo venku. Po chvíli mrznutí nám došlo, že to fakt nemá cenu a šli jsme pryč. Mezitím už opravdu padla noc, takže spolu s mračny už to dalo dohromady dost slušnou tmu. Z areálu ven se kroutil had lidí, kteří všichni chtěli nějak uniknout mokrému osudu, ale měli smůlu, protože nebylo moc kudy a kam. Všude bylo bahno, ploty kempu se válely po zemi, sem tam nějaký převráceny stan a vyhnout vodě se skoro nešlo. Bylo to jako Válka světů. Davy se zoufaly pohybovaly vpřed, ale neměly moc kam, na místě byli hasiči, sanitky a hlavní východ z areálu kempu byl zablokován popadanými větvemi.

Nakonec jsme se ale vymotali ven únikovými cestami a dotrmáceli se ke zbytku party, která se sušila v autě. Tam jsem já chvíli postál, ale po chvíli jsem se vrátil do kempu zjistit, jak dopadl můj chatrný stan určený k lehké turistice a v žádném případě ne do silných dešťů. Čekal jsem totální katastrofu, ale na první pohled bylo mé obydlí úplně v pohodě. Vevnitř mě sice čekala trocha vody, ale po chvíli aranžování jsem se v pouze na půl promáčeném spacáku celkem slušně uložil a posléze i vyspal. Kdybych jen tehdy věděl, že Kooks v noci vyrazili mezi stany a hráli akusticky někde kousek ode mě. Holt, co se dá dělat.

Ráno jsem naházel všechno mokrý do pytle, vyrazil z kempu na nádraží a někdy v půl dvanácté už jsem vystupoval z vlaku v Mladé Boleslavi. Špinavej, nevyspalej, ale spokojenej. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se RFP pokazil kvůli dešti apod, já si ty dva hudební dny skvěle užil. Fait No More jsou mi u řitě a anabáze s bouřkou byla skvělé zpestření a luxusní zážitek. A hlavně - viděl sem naživo Franze!

* Holden Caulfield je hlavní hrdina knížky Kdo chytá v žitě. O čemž jsem neměl ani páru.



3 komentáře:

  1. Břite, to asi nebyli Kooks, jen hráli kluci z kempu jejich songy, koukej http://www.ireport.cz/images/ireport/fotoreporty/velke/rock_for_people_den_ii_the_kooks_party_na_zachodcich_a_dj_skrillex_ktereho_bourka_nezastrasila_1690/img_1281_20120706_1386887555.jpg

    OdpovědětVymazat
  2. Tyjo ale jeden z nich vypadá jak Pritchard :D I když jako zní to dost šíleně no..

    OdpovědětVymazat
  3. závidim ještě víc, dobrej report!
    a zrovna Holden Caulfield mi byli podle jména a pár rozhovorů celkem sympatický :-D shit
    ale nejvíc mě rozsekalo to bizarní biblický porno představení, co to jako má bejt? :-D

    OdpovědětVymazat