sobota 29. září 2012

Zápisník z jednoho obchoďáku

Předem bych chtěl upozornit, že následující článek nepopisuje žádné skutečné osoby nebo události.

Když u nás ve městě vybudovali novou pobočku světoznámého řetězce supermarketů, nahrnuly se do něj prácechtivé davy všemi otvory jako povodeň. Nebo spíš se ukázněně jeden po druhém přišli ucházet o práci zadním vchodem určeným pro zaměstance. Ehm. Dva z těch ukáznených jsme byli i já Langobard. Vyplnili jsme žádosti, kde jsme napsali, že jsme svolní vykonávat cokoliv kromě práce na pokladně, já jim ještě nacpal vlastnoručně vytištěný životopis, abych demonstroval své nadšení a ukázal, že se prostě snažím, a pak už jsme jen čekali na telefonát, kterým by nás pozvali na pohovor. Ten přišel o týden později, tak jsme se společně stavili opět vzádu na recepci, kde po nás chtěli, ať jim zahrajeme na kytary, které jsme čistě náhodou ten den měli s sebou.

Nezahráli jsme. Jen jsme čekali, až budeme jeden po druhém pozváni do malé místnůstky. Seděl jsem tam naproti milé dámě, která se mě ptala, jestli se vyznám v elektronice a tak. Zalhal jsem, že ano, a bylo to vyřešeno. Plat 14 tisíc hrubého mi přišel skvělý, což jsem taky dal najevo. Milá dáma se podivila a řekla, že to je fakt málo. Hmm, sakra, prozradil sem se, letělo mi hlavou, ale to bylo jedno. Pohovor dopadl dobře a já měl už jen přinést hromadu lejster, abych byl přijat na hlavní pracovní poměr do oddělení elektroniky.

Vyběhat si ty papíry byl očistec, ale nakonec jsem všechny útrapy překlenul a konečně seděl v místnosti, kde nás slečna z personálního připravovala a informovala o všem možném i nemožném, co by zaměstnanec měl vědět. Řeči o historii obchodu nikdo neposlouchal (vlastně nic asi nikdo neposlouchal) a tak jsme jen čekali na konec. Druhý den jsme už vyfasovali uniformy a šli na zkušební provoz.


V modré košili s krátkým rukávem a s kravatou na gumičku, kterou jsem ještě téhož dne ztratil, jsem rozrazil lítací dveře vedoucí ze skladu na nákupní plochu a stanul na místě, které se mi po následující měsíc a půl stalo takřka domovem. U pracovního pultíku už na mě a mého nového kolegu čekal asi čtyřicetiletý chlapík, který vypadal zároveň energicky a zároveň otráveně. Představil se jako Bóřa a začal nás pomalu zasvěcovat do našich údělů. Byl to sympaťák, osud obchoďáku mu byl u řitě a stejně tak mu záleželo na vedení. Neměl problém každého poslat někam a sebemenší hovadský rozkaz nevybíravě glosovat. Jednal s námi férově a jako s lidma a mně se ulevilo, že mám fajn bosse. Ovšem to jsem nevěděl, že jen nakrátko.


Co se práce týče, nebyla těžká. Zvlášť, když člověk snížil úsilí na minimum. Utírat prach z televizí je znytečný luxus, zákazníkům jsem poradit nemohl, protože jsem o většině výrobků sám nic nevěděl (se školením se vedení neobtěžovalo) a občas něco prodat nebyl problém. Zkrátit dlouhou chvíli si pak člověk mohl rovnáním zboží. Jen sednout si nesmíte. Sezení znamená zahálku a to by pan ředitel nebo paní vedoucí rozhodně nestrpěli. Neměli byste ale ani postávat nebo se opírat o pult. Pořád musíte někde pobíhat. I když není proč a kde. Bóřa mě kvůli tomu instruoval, abych si dával procházky po krámě, jinak mi brzo upadnou nohy. Stějně tak mi ještě poradil, ať kašlu na lakýrky a chodím v něčem pohodlnějším. Měl pravdu - po dvou dnech v oblekovejch botech člověk vážně chcípá.

Když dojde určitý typ zboží, je nutné nějak zaplnit díru po něm. Ideálně zbožím novým, ovšem to byste pro něj museli do skladu, nebo dokonce do klece. Klec slouží k uchovávání menší a dražší elektroniky, jako jsou notebooky, herní konzole, foťák a podobné hovadiny. Pokud chcete zboží z ní, musíte nejdřív za někým ze security týmu, vytáhnout ho s sebou a společně každý vlastním klíčem ji odemknout. Je to vážně vopruz a tak se člověk její návštěvě velmi rád vyhne. Nejjednodušším (a podle směrnic obchodu naprosto přijatelným) řešením vyprodaného zboží tak je rozšíření něčeho vedle. Došly fény od jedné značky? Vezmeme pár kousků vedlejšího výrobku a hodíme je místo ní. Cenovku zmačkáme a zahodíme a dál se o to nestaráme. Tak zní nejjednodušší postup, který uplatníte v 99% případů. Vlastně si snad ani nepamatuju, kdy by došo zboží a já běžel do skladu pro další kus. Proč to taky dělat.

Jednoho dne Bóřu přesunuli na oddělení lahůdek. Byl vyučen kuchařem a číšníkem a jeden čas provozoval i vlastní hospodu, takže k tomu určitě měl blíž, než k televizím, ovšem lahůdkáři dostávali míň peněz a za to to rozhodně nestálo. Zprvu šel dobrovolně dočasně, jen do konce měsíce kvůli nedostatku lidí, ovšem po čase bylo jasné, že vedení už ho tam chce mít na stálo. Nebyl jsem z toho nadšený, takhle už jsme na oddělení zbyli jen dva, což sice pokryje směny, ale být na place sám se mi zprvu nechtělo. Práce sice bylo sotva pro jednoho, ale s Bóřou se člověk cítil bezpečnějí. Já si vedoucí fakovat nedovolil a porušovat nařízení taky ne. Naštěstí se časem člověk otrká a dojde mu, že na spoustu z nich může bez problému kašlat, o to víc, že plánuje na konci měsíce prásknout do bot. Proto brzy nastoupilo hraní na mobilu, vysedávání na počítači v krámku s mobily a všeobecný bojkot povinností.

Jednomu by toho obchodu bylo skoro až líto. Morálka zaměstnanců takřka nulová, snaha jakbysmet, ale oni si za to stejně mohli sami. Špatně pořešený dovoz z centrálního skladu, přijímání zaměstnanců absolutně bez kritérií a neexistující školení, přičemž všude po krámě visely letáčky, které vybízely zákazníky, aby se obraceli na "školený personál". Kolikrát se mě lidi zeptali na výrobek, o jehož existenci jsem neměl ponětí, a já je tak poslal pryč, ačkoliv jsme stáli kousek od něj. Kolikrát se mě zeptali, co tenhle mixér, jestli je dobrý a jestli bych jim ho doporučil. Moje vědění přitom končilo tím, že je to mixér, a pokud jsem nechtěl jen zarytě mlčet, což osobně nemám rád, tak jsem si musel něco vymyslet.

Vtipný je, že většinu lidí to ani nezajímá. Pokud si přišli něco koupit, je jen malá šance, že jim to neznalý prodavač vyvrátí a pokud zas jen očumují, s pravdou je rozhodně nepřesvědčíte, aby si ten nekvalitní tablet koupili. Proto pokaždé, když jsem vyrážel na klasickou povinnou krusádu za postávajícím čumilem a zeptal se, zda ho něco nezajímá, už jsem věděl, že ideální je něco prostě plácnout a pak už jen přikyvovat a dělat chápavého. Občas při tom dokonce člověk narazí na někoho milého, u něhož ani není potřeba vřelé chování fejkovat.

I přes svou obvyklou nekonfliktnost jsem se pak nakonec s jedním nadřízeným pohádal. Jmenoval se Franta a nebyl o moc starší než já. Na starosti měl elektro a mobily a v obchoďáku občas trávil i svoje volno. Vyšší post mu zřejmě dodával pocit důležitosti a iluzi nějaké autority, ale pro mě byl dycky jen ten týpek, co řeší flashky a utírání prachu z televizí až trochu moc zapáleně. Když mi pak jednou vytýkal, že jsem něco nestihl včas, zvrhlo se to v menší hádku a od té doby mezi námi panovala dost chladná atmosféra. Nějakým zvráceným způsobem mě to ale těšilo.

Výlety do skladu a na příjem zboží byly docela vtipný. Od skladníků se dozvíte dost špíčků o tom, jak se zachází se zbožím, s pečivem a tak. Spousta se toho poničí, občas i ztratí a jednou vás při příchodu dokonce překvapí pach zkyslého mléka, které vyteklo z krabic a zasmradilo celou várku. Tu ovšem lidi stejně kupují jako blázni, protože je samozřejmě ve slevě.

Na kase (jo, párkrát sem tam byl) vůbec většina věcí, co vám projde pod rukama, nese nálepku s nějakou tou slevou. Občas přemýšlíte, zda to ti lidi vážně potřebují. Povětšinou jsou to totiž důchodci, kteří vážně jen obráží supermarkety a vybírají všechny zvýhodněné nabídky. Na druhou stranu možná nemají na výběr, ale nechci se tu dostat do úvah o nízkých důchodech nebo tak něco.

Co říct závěrem? Snad jen: "Mají tam bordel." Každá úroveň zaměstnanců sleduje svoji vlastní agendu a jen se snaží plnit rámcově příkazy, aby neměla průšvih u těch nad sebou. Nejen my, řadoví pracovníci, ale i lidi nad námi prostě plní rozkazy, o kterejch často nemají moc pojem. Jakýkoli sebelepší záměr se při putování skrze řetězce navazujících a snižujících se funkcí rozmělní a zdeformuje a ve výsledku se stane něčím nesmyslným a nepochopitelným. Obchod běží, drží pohromadě a vydělává. Ale to je tak všechno. Skvělý příklad současného výhradně komerčního přístupu ke službám a hodně smutná vizitka podniku, který začínal v roce 1919 jako malý stánek kdesi v na východním konci Londýna (jo, kecal sem, tu historii sem trochu poslouchal).

Žádné komentáře:

Okomentovat