čtvrtek 25. října 2012

Bloc Party Live In Manchester, Warehouse Project

Kdyby mi někdo před půl rokem prorokoval, že 19. října uvidím Bloc Party naživo přímo v Anglii, konkrétně v Manchesteru, řek bych mu, že je debil a vůbec bych ho asi zavrhnul a myslel si o něm svoje. Jenže ten člověk by měl pravdu, a kdyby existoval, musel bych se mu teď zatraceně omluvit.

Podivnou shodou okolností jsem se totiž v pátek před pár dny ocitl na kraji Manchesteru v cihlovém skladu předělaném na prostory pro živou hudbu, pařby atp. spolu s Jehnětem a Langošem a opravdu jsme čekali na Bloc Party, kapelu, za kterou bych se rval do krve a jejíž kytarové riffy a texty jsou pro mě svaté. (Na čemž nic nemění ani fakt, že jejich poslední cédo je počinem spíše rozpačitým.)

Warehouse Project je cool. Jako by vypad z nějakýho filmu nebo seriálu. Po vstupu dovnitř jsem si připadal, jako bych se ocitnul v některým díle Skins - všude hlasitá muzika, barevný světla a zhýralá britská mládež, která vypadá alternativněji než celá hipsterská obec Prahy dohromady. Oblečení, který vás neodpudí (jen zřídka, když už kluci nevypadaj jako kluci, ehm) a udělá i z nevýrazný holky objekt vašeho zájmu. Člověka to ale dost mate a nutně si zase musí uvědomit, že i když ty děti vypadají, jako by měly každou chvíli kváknout něco sofistikovaného, moudrého a zajímavého, tak většina z nich stejně jen frčí na jakési módní vlně a ten večer se prostě přišla ožrat a zapařit si na přebasované beaty. I přesto jsem se ale cejtil jako ve snu a měl hroznou chuť pít s nima a řádit s nima. Což nešlo, protože pivo je v Anglii drahý jako prase.


Navíc jsme stejně přišli akorát tak, abychom se narvali dopředu, dokud to šlo, a pak už jen čekali, až na podiu uvidíme zářivý chrup zubícího se Keleho. Čekání za doprovodu otravných beatů, které si užívali všichni kromě nás, byl fakt opruz, ale nedalo se nic dělat. Když konečně pitomý DJ vyklidil pole, už jsme byli řádně zpocený a mírně lapali po dechu ve vydýchaném vzduchu. Pak ale najednou všechno ztichlo a na podium vyzdobené čtverci v barvách nového alba najednou jako by nic napochodoval Matt Tong a usadil se za bicími. Mojí reakcí na to byl okamžitý a hlasitý řev a nejinak na tom byli mí přátelé a vůbec všichni kolem. Začlo to.

Startovním songem byl Octopus, který se už za dobu své existence stal hitem jako kráva a rozhodně ne neprávem. Dav se ho okamžitě chopil a refrénovou Mary Annu jsme řvali tak moc, že Kele ani nemusel zpívat. Po ní nasadili Bloc Party démonickou 3x3, na kterou jsem se hrozně těšil, ale zklamala mě, jelikož narozdíl od Octopusu odhalila zprvu neviděnou krutou pravdu, jíž byl ne moc vydařený zvuk. Špatně slyšitelná basa, Keleho kytara a celkem i vokály ubraly tomuhle songu a později celému vystoupení na drivu a mírně tak zčeřily mé počáteční nadšení. I přes tenhle nedostatek jsem si ale zatraceně užil hodně nečekanou Positive Tension, která zněla slušně a při refrénech opět přicházelo davové šílenství ("Run run ru-un, run run ru-un"). To moje ovšem vzápětí schladil nenáviděný Kettling, největší humus song, který k mé pramalé radosti nakonec Bloc Party na setlist zařadili. Nepamatuju si ho, protože jsem ho absolutně nevnímal. A jsem za to rád.

Tenhle průser si ale chlapci okamžitě vynahradili dalším božím překvápkem - Waiting For The 7.18. Moc často ho nehrajou a jsem hrozně rád, že tady udělali výjimku, protože do atmošky, jež ten večer panovala ve Warehouse projectu, zapadl perfektně. Při temolech v refrénu se o mě pokoušely mrákoty a jen jsem si se zavřenýma očima užíval tu magii. Po ní Bloc Party opět přitopili pod kotlem a naservírovali trojici Song For Clay, Banquet a Coliseum. Song For Clay je song, který definuje, co mám na Bloc Party nejradši, a byl neskutečej. Banquet byl prostě Banquet - je to hitovka a dav ji miluje. To nejlepší ale přišlo v Coliseu, které hrozně překvapilo. Odvolávám všechno špatné, co jsem o tomhle songu nažvatlal, protože naživo z něj stříká energie proudem a při "Pain heeeeeeeals!!!!" už jsem jen chraptěl a sípal, protože jsem si totálně vyhulákal hlasivky. Nářezovky navíc aspoň trochu zakryly problém se zvukem a tak byla tahle část koncertu fakt boží.


Co mají lidi na One More Chance, ani moc nevím. Po Team A totiž Bloc Party nasadili tuhle b-sidku s chytlavým klavírkem a dav to kvitoval hrozně nadšeně. Song to není špatnej, ale rozhodně bych uvítal něco jinýho. Po ní ale přišla na druhou stranu obří satisfakce - So Here We Are. V tu chvíli mi bylo jasný, že Jeně přede mnou je v sedmym nebi, a já tom byl nejinak. Nedá se k tomu moc říct, atmosféru, která při tomhle songu zavládla, textem nevystihnu. Byl sem prostě hodně naměkko.

Základní hrací čas pak uzavřely The Prayer a We're Not Good People, které obě dav zase nakoply a přiměly i mé zhuntované tělo vyloudit ze sebe trochu toho pohybu. We're Not Good People není nic extra, ale na živo je jeho "mjůzácký" riff to pravé, co vás naladí na trochu toho riotu, a rozhodně neurazil.

Nastalo klasické divadlo s odchodem a příchodem a Bloc Party se do toho opřeli znova se čtveřicí dalších songů. Prvním byl Ares, jehož nezřízené proklamace jsou na lajvky jako dělané a Kele nezklamal. Po něm přišel můj osobní vrchol koncertu - This Modern Love. Náhodou se zrovna docela vyvedl zvuk a tak jsem si mohl tu civilní magickou poetiku užít naplno. Štěstí, smutek, melancholie, pocity, že všechno je vlastně v pohodě a zároveň hořké úvahy nad tím, co a jak je nenávratně pryč. Něco takhle silnýho jsem nezažil od koncertu Damiena a nejspíš si na to zase hodně dlouho počkám. Prostě boží.


S následujícím Fluxem to Bloc Party moc nevyhráli, chyběla mu hutnost, chyběl mu drajv a vůbec to bylo maličko na umření. Člověk stejně řádí, protože je to prostě Flux, ale cítíte tam ten nenaplněnej potenciál a to je škoda. Ani Helicopter nebyla stoprocentní, ale ta dojela hlavně na blbej zvuk, kterej totálně rozháral správnej poměr mezi nástroji a hodně jí tak ubral z její tradiční energie. No a to bylo všechno.

Dvě věci na závěr - hodně mě zarazilo, že nezazněla žádná píseň z mírnější polovičky Four. Čekal jsem Truth nebo Real Talk nebo aspoň V.A.L.I.S. a nepřišlo nic. Vlastně mě to i dost mrzelo, osobně bych zfleku vykopal ze setlistu One More Chance a hodil tam romanťárnu Truth. Ale co nadělám. No a druhá věc - Kele měl fakt hrozně moc debilní košili. Vážně to působilo dost vtipně. Možná zním jako nějaká úchylná fanynka, co pitvá kapelní ohozy, ale to nešlo přejít.

Vidět Bloc Party opět naživo po nějakých třech letech byla pecka. Na rockforu mě bavili víc než teď, ale to je jedno - ten večer tam zase táli přede mnou praví, reální, z masa a kostí a byli pořád stejně boží jako dřív. A budou snad i dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat