čtvrtek 25. října 2012

England trip

Jednoho krásného podzimního dne jsme se vypravili s populárním wrestlerem The Langošem do Anglie za naším drahým přítelem Jenem, který už čtvrtý měsíc živořil v Manchesteru, a to úplně sám. Motivací navíc byly kromě radostného shledání s dlouho neviděným druhem také lístky na koncert Bloc Party, které Jen před časem zakoupil a hodlal nám je zdarma poskytnout. Ještě asi týden před odjezdem sice ani jeden z nás vůbec najisto nevěděl, jestli se někam pojede, ale nakonec nám šílenost toho nápadu tak učarovala, že jsme splašili jízdenky a v pátek 19. října v 17:30 stanuli na Florenci před žlutým busem Student Agency.

Lidí tam bylo mraky, někteří byli dokonce sdílní a přátelští (na náš vkus až příliš) a pozdně říjnový vzduch kolem prosycovala silná vůně travky. Sedadla uvnitř autobusu mnoho pohodlí neskýtala, a tak už před jejím začátkem bylo jasné, že tahle cesta nebude žádný med. První negativum přišlo už po výjezdu z Prahy, kdy do obrazovek nad sedadly pustila posádka studentský film Marta, jenž nás iritoval každým svým nemluvným záběrem, z nichž 99% tvořily velmi blízké detaily, jež zřejmě měly působit hrozně artově a intenzivně. Působily ale spíš na hovno. Krátili jsme proto čas hejtěním filmu a vlastně to nakonec bylo dost fajn.


Cesta ubíhala slušně a celé Německo jsme víceméně prožvanili a prospali. Ani z Francie a Belgie jsem nic neměl, takže si vybavuju až příjezd do Calais, odkud jsme to měli střihnout eurotunelem do Englandu. Tam ale přišel první zásadní fail. Francouzští celníci si totiž zřejmě usmysleli, že jistě převážíme drogy, zbraně, bomby, uprchlíky, léky a bůhví, co ještě a proto nás sešikovali i s našimi zavazadly a provedli naši důkladnou kontrolu (to přitom asi nevěděli, že stačí říct, že "léky jsou pro kozel" a jsme v pohodě). Prohlídka se vlekla jako prase a jakýsi Moldávec, který zřejmě chtěl v Calais zůstat, ji moc neurychlil. Osobně chápu, že si ho tam nechtěli nechat, ale řešit to hodinu vážně nemuseli.

Po nekonečném prohlížení zavazadel, které se vážně dost protáhlo, bylo jasné, že autobus z Londýna do Manchesteru, který už jsme měli od Jena booknutý, nestihneme. Byli jsme notně nasráni a taky vystrašeni, jelikož jsme neměli žádné libry a pojem o tom, co dělat, taky ne. Navíc jsme chtěli stihnout Bloc Party v osm večer a to teď vypadalo jako neřešitelný úkol. Nakonec jsme díky spolupráci Langošova mobilu, mojeho mobilu a Jenovy kreditky zakoupili jízenky na bus, který měl být v Manchesteru někdy před devátou, což už bylo sice na prd, ale doufali jsme, že Bloc Party nezačnou hrát hned, ale třeba až v deset.


V deset jsme ovšem nakonec teprve přijeli do Manchesteru, páč busy zřejmě v Anglii naprosto bez ostychu počítají s přibližně hodinovým zpožděním. Nebýt časového pressu, tak bych si ale náš slavný příjezd dost užil. Baráčky i věžáky, všechny vyvedené v úplně jiných architektonických stylech než u nás a všechny taky krásné, nezničené, jako nové. Působilo to až skoro jako fake. Jako by všechny ty stavbybyly jenom z papundeklu a hezky vyšňořené, aby udělaly dojem na turisty. A třeba to tak fakt je... Okay, už melu hovna.

Po výstupu přišel meeting s Jenem, kterej proběh asi jako by jsme se rozloučili předevčírem, a už nás tento světoběžník prováděl Manchesterem, ukázal nám flek, kde meje nádobí, kterej je fakt fajn, a pak už nás naložil do "double-dickeru" a jeli jsme do městské části Chorlton-cum Hardy (ne, to méno vůbec neni divný). Času moc nebylo, takže jsme nakonec byli nuceni si callnout taxík, který cálnul Jen, jehož kapsy překypovaly librami. Koncert jsme tak naštěstí stihli - více o něm tady.

Po 27hodinové cestě a blízkým setkání nářezového druhu s Bloc Party jsme byli tak grogy, že jsme i půlku cesty domu raději vezli svá pozadí v britském oldschool taxíku. Pak už přišel jen výtuh na gauči v obyváku a velmi pozdní probuzení.

Druhý den jsme postupně potkali pár Jenových spolubydlících od příjemného Portugalce po černocha z Francie jménem Hipolito, který vyváděl kvůli sebemenší hovadině a byl na pěst takřka v každém okamžiku své otravné existence. Řek George pak klamal xichtem, když se tvářil nerudně, ale přitom nám většinou vyšel vstříc. Nikdo z nich námi asi ale obecně nadšen nebyl, protože přeci jen - kdo by nějak pozitivně kvitoval to, když se mu do baráku nastěhujou na tři dny dva cizáci a povalujou se tam jako doma.

V sobotu jsme se hodně dlouho váleli, ale pak přeci jen přišel čas něco dělat a tak jsme se sebrali a vypadli do města na nákup. Chtěl jsem splašit nějaký pivo, ale jelikož jeho ceny mi konstantně a spolehlivě vyrážely dech, zdála se ta snaha býti dosti marnou. Pak jsem ji ale objevil - Cobru. Čtyři trojkový flašky v akci za 3 libry byl jasnej kauf a já toho nelitoval, protože i když je Cobra nejspíš asi totální britská pivní spodina, nechutnala nijak špatně a svůj účel spolnila. Procházka po Manchesteru s pivkem byla dost fajn a celý odpoledne bylo tak krásně bezstarostný. Na večer jsme popadli kytary a šli si ven zahrát. Noc byla příjemná a všude klid a manchesterský hraní bylo hrozně milý.


Druhej den musel Jen do práce, a tak jsme s Langobardem osiřeli. Po zevlení na bytě, kde jsme se setkávali s nevraživými pohledy Jeníkových spolubydlů, jsme se radši urychleně zpakovali a zamířili do města (což se protáhlo, jelikož jeden nejmenovaný blb si nechal doma lítačku na bus a uvědomil si to až na zastávce, heh). Čekovali jsme busy domů a tak a taky zapadli do největšího shopping centru jménem Arndale očíhnout pravej Apple Store a taky obchod se zavádějícím názvem Poundland. Moc jsme to ale nepošéfovali s jídlem, který je stejně jako všechno v Británii hrozně drahý, a nám se moc nechtělo kupovat si burgery v přepočtu za stopade apod. Nakonec jsme to ale stejně museli udělat. Z nudy jsme pak skákli na random bus a jeli kamsi do hajzlu na okraj Manchesteru, kde jsme čistě náhodou narazili na dějiště koncertu Bloc Party nebo na stadion Manchesteru United. Našli sme taky ASDu, něco jako Tesco, která byla ale takřka úplně opuštěná, asi jako by se měl za pět minut přiřítit roj zombíků či smrtící nákaza. To se ale nestalo - přiřítil se pouze zmatený chlapík, který nadával, že v Glasgow má ASDA nonstop a že tady hned zavřeli a že je to fakt poděl. Bylo to vůbec dost divný. Ten den to totiž skoro všechny krámy zabalily v pět večer, včetně obřího Arndalu. Těžko říct, jestli byl nějakej svátek, nebo prostě jen neděle, ale bylo to zvláštní, jak šlo všechno do kytek.


Na konci dne jsme se stavili pro Jeně v kavárně, kde pracuje, a odměnou za to nám byla možnost pomoci mu tahat pytle s odpadky (juchů), za což jsme ale dostali skvělýho cidera. Druhej den jsme měli vstávat už asi ve čtyři, ale to nám stejně nezabránilo jít spát pozdě jako svině, takže já osobně jsem třeba naspal jen asi tři hoďky. Horší to ale bylo s busem do Londýna, který poměrně těsně navazoval na spoj do Prahy a vzhledem k tomu, jaké zpoždění měl ten poslední, jsme z toho nebyli zrovna odvázaní. Jen nás ráno vypravil a ujistil, že když se to posere, tak nás v tom nenechá, a tak jsme vyrazili na možná nejnejistější cestu našich životů. Odjezd z MCR jsme stihli úplně v pohodě a bus vyjel na čas, což nás potěšilo. Naše euforie ovšem neměla dlouhého trvání, jelikož na dálnici jsme se dostali do kolony způsobené havárií. V tu chvíli jsme začali proklínat celý svět a zároveň se naprostě nesmyslně tlemit, jelikož nám prostě z tý nepřejícnosti osudu už tak trochu hráblo. Osobně jsem to pak radši všechno vypustil a hodil si menšího šlofíka. Průběžně jsem se probouzel a zjišťoval, jak jsme na tom. V jednu chvíli to vypadalo opravdu nadějně, ale při příštím probuzení mě Langoš informoval, že to těsně nestíháme, že nejspíš přijedem tak 5 až 10 minut po odjezdu našeho busu. To už bylo na nás tak moc, že jsme uvažovali, že celej autobus rozmlátíme a pak vyskočíme oknem.

Těch pár kiláků do Londýna a v Londýně pak na Victoria Station bylo snad nejdelších v mým životě. Čas vycházel vážně naprosto přesně na chlup, tudíž jsme mohli náš spoj domů buď úplně těsně stihnout nebo úplně těsně prosrat a v tom druhém případě bychom byli ve velkolepé řiti - sami v Londýně bez noclehu a všeho a jízdenka za litr a půl v kelu. Londýn byl ucpanej jako prase a hejbali jsme se hrozně pomalu. Neustále jsem čekoval mapy a hledal, kde jsme. Victorie se opravdu hrozně blížila, ale ruku v ruce s tím šel samozřejmě i ubíhající čas, který neúprosně ukrajoval naši už tak nevelkou šanci, že se ten den nalodíme na bus domů. S posledními pěti sty metry a pěti minutami dosahovalo napětí nesnesitelných výší a nám začínalo vážně hrabat. Bus se ploužil a ploužil a do cílové zastávky se doploužil takřka přesně s časem odjezdu toho dalšího. V hlavě mi letěly všechny možný scénáře, co budem dělat a tak, a jak je do hajzlu možný, že se to přesně takhle vyhrotí, ale pořád jsem tomu věřil. Rozdělili jsme si úlohy - Langoš měl hodit sprinta přes ulici k odjezdovým prostorům, aby náš bus zdržel, a já mezitím posbírat zavazadla. Běžel jsem tudíž pro svoji tašku a jeho kufr a on mezitím zmizel kdesi v dáli. Táhnul jsem je ven z terminálu a na chodník a vyhlížel Langoše. Přeběh sem přes přechod a málem mě přejelo auto, ale to mi bylo fuk. Běžel sem k nástupištím a už sem byl skoro tam, když najednou zpoza rohu vyběh Langoš. Zprvu nebylo jasný, jak se tváří, pak se ale začal hrozně křenit a já si oddech jako svině. Naběhli jsme do busu, který se mu podařilo zdržet pár sekund před odjezdem. Jakmile byla naše bagáž v nákladovém prostoru a my usazení v sedačkách, dostavila se obrovská úleva a my se začali tlemit jako paka. Byla to čirá radost a skvělej pocit. Možná sme neměli žádný jídlo a jen trochu pití, ale nezkejsli sme v Londýně a to bylo k nezaplacení.


Cesta domů už byla v pohodě. Opět nám sice pustili Martu se všemi otravnými detaily, ale to bylo fuk. Jeli jsme přes Francii a Belgii, skrz Brusel, kterej mě uchvátil jako ještě žádný město před ním, a na okamžik jsem pocejtil nutkání vyběhnout z autobusu a zůstat tam. Pak dál skrz lesy až do Německa a domů. Přijeli jsme včas a dokonce ještě o něco dřív, což byla vážně irone, jelikož zrovna v tu chvíli jsme tu dochvilnost fakt vůbec nepotřebovali. Ale to bylo fuk. Na hlaváku jsme se rozdělili a já zamířil "domů". Zapad jsem do postele, že si chvilku odpočinu a prochrápal jsem celej den.

Na celým vejletu bylo zvláštní, že mi vůbec nepřipadalo, že jsme ujeli tisíce kilometrů, a to všechno víceméně na otočku. Spíš to byla prostě návštěva kámoše, co se přestěhoval kousek dál od vás. Ani ta Anglie mi nepřipadala tak cizí. Jen lidi na chodníku preferující levý pruh mě mátli a já je taky, ale jinak se vůbec nedostavil takovej ten pocit změny prostředí. Byl to prostě Manchester a basta. A stálo to za to. Za každou kačku, co na to padla.

3 komentáře:

  1. Tak to jste měli na konci zpekla štěstí, ale upřímně - už jste ho trochu potřebovali po tom všem :))

    OdpovědětVymazat
  2. Oh yea, díky za milej koment, moc si jich tu neužiju :D

    OdpovědětVymazat