středa 21. listopadu 2012

James Harries v Roxy



Roxy mě oddělalo. Bezprostředně po vstupu se dostavila vlna sentimentu, jakou nepamatuju už hodně dlouho. Vlastně si fakt nevybavuju, kdy sem byl naposled takhle naměkko. Vzpomínky na koncert Damiena zasunutý kdesi v zadní přihrádce mý paměti se znovu vynořily s nepříjemnou naléhavostí a já začal vnitřně panikařit. Kdyby pití v Roxy nestálo majlant, asi bych se zbořil seč by to šlo. Ale trojka piva byla za čtyřicet, a tak jsem cucal jedno celej večer a snažil se ty pocity zaplašit.

Koncert se nekonal v hlavních prostorách, nýbrž vzadu v malé místnůsce zvané velmi přiléhavě "chill out". Bylo tam přijemný osvětlení, malý gauče, stolky a sedátka, a tak se tam vážně bez nadsázky perfektně chillovalo. Sešla se tam dost sympatická sebranka lidí, panovala uvolněná příjemná nálada, a tak mě naštěstí ta palčivá damienovská melancholie po chvíli skoro opustila. Postávali sme tam s pivkama, něco žvatlali a James Harries tam mezitim jen tak chodil mezi náma a ani moc nevybočoval z davu (až na svůj charakteristický kulich). Přemejšlel sem, jestli si pamatuje, že sme si spolu před třema měsícema zahráli na Náměstí míru. I když po těch dvou songách asi těžko..

Něco po osmý nastoupil na scénu Peter J. Birch, návštěvník z Polska, Jamesův host. Byl to hipstersky vyhlížející týpek s nepřehlédnutelným vousem, díky němuž vypadal tak na třicet, ovšem jak nám hned zkraje se smíchem sdělil, bylo mu jen 21. A pak že já vypadám staře...


Spustil hodně příjemnou akustickou folkařinu, vybrnkávky, procítěnej zpěv, nic objevnýho, ale zato hrozně sympatickýho. Byl to prostě další týpek, kterej popad kytaru a zpíval a dával do toho všechno. Jako James, jako Damien, jako většina těchhle hudebníků. A když si zafandim, tak i jako já. Mám tyhle lidi fakt rád, na koncertě se muzika jako tahle člověka hrozně dotkne. Neznal jsem ho, takže si ke mně chvíli hledal cestu, ale po dvou písničkách už mi připadal skvělej. Navíc byl fakt šíleně skromnej a to mám rád.

Po chvíli se ke mně naklonil Adam: "Zdá se mi to, nebo nemá levorukou kytaru (Peter je levák), ale normální kytaru s normálníma strunama a hraje ty akordy obráceně?" Moje první vnitřní reakce byla "sakra, to je blbost, ne?", ale pak jsem si uvědomil, že jeho prstoklad mi vůbec nebyl povedomej a že je to vlastně klidně možný. Zaostřil jsem na jeho struny a fakt - nejtlustší dole, nejtenčí nahoře. Tak to jsem ještě neviděl. Hodně zajímavej trademark. Po zbytek koncertu jsem tak vždycky luštil z jeho prstů, co to zrovna hraje za akordy, což bylo docela zábavný.

Dohromady Peter zahrál nevim kolik, asi 8 až 10 písniček, a měl dost úspěch. Vlastně jeho hudba místy docela připomínala Harriese, takže chápu, proč si ho James vybral za hosta. Když dohrál, pokorně se odklidil stranou a stal se součástí publika, teď již poměrně početného, rozvaleného na gaučích, po zemi i postávajícího opodál.


Po chvíli přišel James, nazvučil své tři nástroje (kejtru, klasickou kejtru a elektrickou kejtru) a spustil. Opět se u mě dostavilo obří WOW jako při koncertu Damiena, protože OPĚT živé hraní až nepředstavitelně silně předčilo svou intenzitou studiové nahrávky. Člověk samozřejmě čeká, že to bude lepší, ale až o tolik..? I když zrovna v případě Jamese Harriese a jeho pronikavého a tak typicky zabarveného hlasu to zas takový překvapení taky není. Nevím, jak je to možný, kde to vzal, ale jeho zpěv v sobě spojuje tesknou křehkost se zuřivou naléhavostí a dokáže vás emočně totálně rozložit.

První píseň jsem neznal, takže mě jen pomalu dostávala do nálady, ale hned jako druhou nahodil James I Will Comfort You a já byl ztracenej. Dojatej na nejvyšší míru a opět emočně na dně. Nejenže ten song je fakt dobrej a prostě krásnej, ale hlavně se se mnou táhne celej poslední půl rok a mám toho s nim hrozně moc spojenýho. Ještě štěstí, že James tklivých kusů brzo nechal a naflákal tam svižnější pecky s elektrikou, který mě vytrhly z reminiscence. Sticks & Stones měla šťávu a taky jsem ji jako jednu z mála znal, což bylo poměrně vzácný - ve výsledku jsem víc než půlku včerejší produkce vůbec předtím neslyšel. Padly čtyři písně z Growing Pains a čtyři z Days Like These. Playlist byl naštěstí skvělej. Modlil jsem se za The Scene a ona opravdu přišla. Hrál ji a bylo to neskutečný. Dav s ním zpíval "á a á a..." a.. no.. Nemá cenu o tom mluvit.


Moje přání byla vyslyšena i v případě Days Like These, která přišla někdy ke konci a opět mě odporoučela hezky po hlavě do stavu totální melancholie. Snippet Redemption Songu zřejmě nikdo nepochytil, protože jsem zpíval jen já, ale to je vlastně jedno. Nakonec přišla ještě If I Ask.. nebo Are You Happy, to už si nevybavuju, a celej set i s přídavkem zakončil James songem Lost. A bylo dobře, že koncert končil, páč já už byl vnitřně rozsekanej na nudličky, a víc už by to asi nebylo úplně zdraví prospěšný.

Nečekal jsem to. Nečekal jsem, že to bude až tak hrozně dobrý. Že mě to tak dostane. Prostory, muzika, vtipkující James Harries, návrat domů noční Prahou. Myslim, že si takovouhle akci teď už hodně dlouho nedám. Je to ten nejhorší citovej fet a mentálně mi to asi nesvědčí.

Žádné komentáře:

Okomentovat