sobota 29. prosince 2012

Filmy roku 2012

Oproti loňskému roku, který mi přinesl emočně nabitého Warriora, ultrazábavné X-Men: First Class nebo uhrančivý Drive, se rok 2012 nevytasil s ničím, co by mě doopravdy rozsekalo nebo rozložilo. S emocemi se na mé straně letos dost šetřilo a o takovém výkyvu, jaký mi před rokem přivodil bratrobijecký Warrior, se letos žádnému z rozpohybovaných obrázků ani nesnilo.

Opět jsem toho samozřejmě dost neviděl - Lincoln, Django Unchained, Zero Dark Thirty, Silver Linings Playbook, Hitchcock - to všechno mě teprve čeká a taková Patrola nebo Divoši doteď zůstávají menším restem, takže sem prostě fláknu top 10 toho, co jsem viděl. Objektivně neobjektivně, je to jedno, jsou to prostě filmy, co mě bavily nejvíc/nejmíň.



1. Skyfall
2. Avengers
3. Pí a jeho život
4. Looper
5. Anna Karenina
6. Polski film
7. Argo
8. Kronika
9. 21 Jump Street
10. Atlas mraků


Největší zklamání: Prometheus (Hobit)
Guilty pleasure: Bitevní loď
Debilita roku: Temné stíny
Nejpřeceněnější film: Temný rytíř povstal



Skyfall byl letos jasná jednička. Musel se sice o moje nadšení rvát v kině dvakrát, o to víc ale tuhle s časem skvěle zrající bondovku cením. Daniel Craig v ní dospěl na vrchol svého herectví a žánrový chameleon Sam Mendes skvěle zúročil letité zkušenosti s natáčením filmů všeho druhu. Tenhle rejža umí dělat levně i draze, skromně i velkolepě, a se svým důrazem na rozvoj postav elegantně dovedl postavu Jamese Bonda do uspokojivého finále pouti za minulostí, která započala v Casino Royale. Za tou pak udělal tlustou čáru a nechal tak prostor pro další příběh, který může začít s čistým štítem. Skyfall je tak po právu filmem roku.

Avengers aneb kterak se sen tisíců geeků se stal skutečností. Možná jim chyběla Wasp a Ant Man, ale Joss Whedon i bez těchhle postav úspěšně spojil dohromady osudy všech předních marvelovských komiksových hrdinů, kteří měli tu čest se podívat na filmová plátna, a stvořil tak moc zábavný koncentrát, že uspokojil jak hardcore fandy, tak recenzenty, a do dnešního dne se svojí týmovkou utržil ve světě skoro miliardu a půl zelených papírků. A zaslouženě. Avengers člověk nemůže mít nerad. I když třeba jako já brbláte nad tím, že Lokiho degradují na pošetilou zábavnou postavičku budící soucit a Robert Downey Jr si pro sebe krade až neúnosné množství prostoru. I když je celé finále vlastně naprosto banální deus ex machina. Avengers mají spoustu chyb, ale vidět tu sebranku charakterů, pro něž máte slabost, jak kosí hordy natvrdlých emzáků nebo sami sebe, je skoro všechny vynahrazuje.



Pí mě dojal. Ne svým neotřesitelným idealismem, ale srdceryvným příběhem chlapce, který přichází o životní iluze, jen aby se utvrdil ve víře v to, co si sám vybere. Je to pestrobarevný příběh sázející na chytrý kýč, který kontrastuje s neveselým dějem. Pod povrchem víc než jen neuvěřitelnou cestu plnou fabulace a prosté sdělení nenajdete, ale právě v tom tkví Pího půvab - není ničím než jen prostorem pro ukojení touhy po dobrodružství a velkém příběhu. Prodává svou vlastní vizi toho, v co a proč věřit, ale nikde se v něm neříká, že je správná. Jako film se hodně blíží Burtonově vynikající Velké rybě - svou hravostí a fantastickou šíří. Není tak hluboký a neodolatelný, už protože mu schází hlavní protagonista kvalit Ewana McGregora, ale skrývá takřka stejnou kupu emocí a technické vytříbenosti.

Looper svého času slušně zahýbal s kritikovskou obcí. Padala plná hodnocení a mluvilo se o sci-fi roku. Což je ostatně pravda. Looper je rozhodně nejlepší sci-fi, kterou jsme tu letos měli. Komorní, chytrý, zábavný, originální. Rozhodně není bez chyb, ale nabízí vrstevnatou zápletku s netradičním konceptem cestování v čase. Nesourodá dvojka Joseph Gordon-Levitt a Bruce Willis hrající různé věkové fáze téhož charakteru společně nakonec šlapali skvěle a dynamická akce se slušně plujícím dějem zajistili dostatečnou zábavnost. Jen ty jeho jednotlivé roviny by mohly být protkány líp. Až příliš pozdě se do děje dostávají dvě klíčové postavy a kazí filmu gradaci a finále. Ovšem je to jen malá vada na jinak zatraceně zábavné scifárně.




Anna Karenina Joe Wrighta sice trochu dojela na omezenou stopáž, zato ale přinesla úplně novou velkolepou a originální vizi klasického příběhu. Divadelní stylizace dvojici Wright & Stoppard zatraceně vyšla a obdařila film úplně novým rozměrem, který umocňoval strojenost tehdejší ruské společnosti a tím pádem i tragičnost osudu samotné vyděděné Anny. Klasické ingredience jako bohaté kostýmy, špetka (až hrst) kýče a všemu vévodící Keira Knightley se Joe Wrightovi vyplatily i napotřetí a pan režisér tak unikl smyčce stereotypu, kterou si na sebe sám upletl. Anna Karenina je emočně plným a dojemným filmem, který bohužel ve finále trochu spěchá a nepromění všechny tragické rány osudu, přesto se může směle zařadit po bok Pýchy a předsudku i Pokání a já si jako Wrightův fanoušek nemůžu stěžovat.

Nestává se často v zemi české, že zde vznikne film tak originální a zábavný jako Polski film. Udělat si prdel z každého i ze sebe chce slušnou dávku kuráže a chytrosti a čtveřice Matonoha, Daniel, Polášek a Liška předvedla, že disponuje obojím. Dokázali stvořit taškařici balancující na hranici mockumentu a totálního pranku a přitom nesklouznout k prvoplánovému jančení. Jen konci jejich rozjetý vlak naráží na pár překážek a zvolňuje, ale jinak konstantně vytvářejí vtipně absurdní situace, v nichž zúročují své zkušenosti s filmováním a tvorbou humoru obecně. Bylo by pošetilé hledat v jejich filmu velkolepá poselství, ale jistou výpověď o české filmařině Polski film rozhodně nabízí. Především je to ale opravdová bžunda. A Katarzyna Zawadská je k sežrání.


Argem si Ben Affleck definitivně upevnil svoji pozici nadaného a velmi zručného filmaře. Po Gone Baby Gone a Městu je Argo dalším zásahem takřka do černého. Vyhrocený politický thriller podle skutečné události skvěle prolíná dějové linky a osudy postav a konstantně šlape. Neuvěřitelnou zápletku podává uvěřitelně a navrch přidává humornou rovinu, která celému tomu politickému divadlu dodává švih a ozvláštňuje ho. Affleck je sice pořád trochu strohý a strojový a postavy kreslí poněkud chladné, ale těžko mu to vyčítat, když Argo obecně tak pěkně šlape. Příště bych rád ale pana režiséra viděl v něčem zajímavějším. V boji s nějakou novou velkou výzvou.

Okay, jsem úchyl na superhrdiny. Hltám takřka každou novou marvelovku i dcčkárnu a dvojky Spideyho a X-Menů patří k mým nejoblíbenějším filmům vůbec. Letos mě velmi potěšili Avengers a o něco méně Temný rytíř povstal (viz níže). A pak tu byla Kronika. Found-footage film pojednávající o trojici spolužáků, kteří získají nadlidské schopnosti a tak trochu se to celé ke konci zvrhne. Opět jde o vlhký sen hltačů komiksů a v poslední době oblíbený koncept záznamu (nejen) z ruční kamery mu propůjčil punc autentičnosti. Opulentní finální bitva potom jen podtrhla skutečnost, že Kronika je přesně tou dávkou superhrdinského fetu, kterou jsem potřeboval k zahnání tehdejšího absťáku.


Komedie by tu měla mít svého zástupce a u 21 Jump Street jsem se letos bavil rozhodně nejvíc. Buddy-komedie se skvělou dvojkou Tatum & Hill si velmi nevtíravě a s nadhledem dělala bžundu z původního seriálu a zároveň se vytasila s tunou skvělých gagů a mou oblíbenou "inteligentní vulgárností". Navíc se jí ale povedlo i tak trochu si vystřelit z enviromentalistických tendencí současnosti a její absurdnosti. I když stejně jde ale hlavně o jedno - je to prostě prdel.

Atlas mraků je tu trochu navíc. Napoprvé mě dost zklamal. Vzletné ideály a naivní orodování za lásku k bližnímu mě spolehlivě znechutili. I proto jsem tak trochu pominul jiné kvality, kterými Atlas oplývá. Napodruhé jsem už mně nelibé složky filmu vyfiltroval a užil si především lyrickou stránku. Vynikající hudbu a velkolepé vize režisérského tria Wachowski Wachowski Tykwer, kteří dokázali v organické symbióze propojit šest v čase vzdálených a přesto spřízněných příběhů s tunou herců, zvratů a vynikajících triků. Pořád beru Atlas jen jako naivní agitku za lidskou morálku, která sází na prostou dojemnost, ale rozmanitost stylů zajistila, že i já, cynik, jsem si našel něco svého a ten film si vlastně docela oblíbil.


Zklamání, Guilty pleasure, Debilita a Přeceněnost...



Tolik k tomu dobrému. Rok 2012 se ale bohužel nesl spíš ve znamení zklamání. Zklamal mě Prometheus, nejočekávanější film roku a vůbec - film, ne nějž jsem se těšil jako snad ještě nikdy na nic. Předcházely mu perfektní trailery, které jsem sjížděl do omdlení, a kampaň, která šponovala fanouškovská očekávání skoro až k bolestivým mukám. A pak ten prequel k Vetřelci přišel a nám zůstaly jen oči pro pláč. Atmosférická sci.fi ano. Velkolepá pedivaná ano. Vynikající příběh... ne. Prometheus byl hloupý a nekonzistentní až hanba. Postavy jednající na hranici demence, kotel otevřených konců a nezodpovězených otázek a miliony nenaplněných snů a očekávání. Prometheus měl být dokonalou novodobou sci-fi, ale místo toho se stal jen záminkou pro sérii dalších filmů, které budou existovat pouze, aby na něj navázaly a odpověděly na snůšku nastolených otázek a záhad. Holt přizvat k psaní scénáristu Lostu nebyl dobrý nápad... Ehm.

To Bitevní loď mě prostě bavila. Napoprvé i napodruhé. Přinesla to, co jsem čekal a nedostal od Transformers - prostoduchou trikovou smršť, u níž vypnete mozek a necháte se jen zadupat do země soubojem letadlových lodí a mimozemských korábů na motivy deskové hry. A nezapomenout na vynikající absurdnost party staříků s v pozadí hrajícími AC/DC!

O Temných stínech nemá smysl moc plkat. Nesnáším je a donutily mě vážně zapochybovat o mém dříve velmi oblíbeném Timovi. Dal mi Velkou rybu a Mrtvou nevěstu a pak se vytasil s tímhle? Že by nemyslel? Že by mu nedošlo, že brát na palubu Setha Grahamme-Smithe je blbost? Že snažit se utáhnout film trapně vtipkujícím Deppem, který zapomněl hrát kohokoliv jiného než sám sebe, a prsící se Evou Green, jejíž role spočívá jen v potřásání (dříve) rajcovními vnady a přehnaném xichtění, je šílenství? A vůbec, co ten vlkodlak na konci? Ne, tohle je prostě na mě moc. Burtnofilové nechť prominou, ale Temné stíny jsou S R A Č K A.



A Temný rytiř povstal se ode mě taky žádné velké pochvaly nedočká. Nolan bohužel vystřílel to nejlepší už při druhém dílu, a tak ve svém velkolepém završení netopýří trilogie tak uměle a prvoplánově tlačí na patetickou pilu, že se mu daří své dítko velmi spolehlivě zdiskreditovat. Úlitby osudovosti mají na svědomí příběh děravý a krajně pochybný. Co na tom, že Tom Hardy je obrovský a zadek Anne Hathaway perfektní. Nolan možná režíruje skvěle, ale v psaní si tentokrát vybral tu nejslabší chvilku a ubil svůj potenciální majstrštyk nadutou dosebezahleděností. Nechápu plná hodnocení a superlativy. Fandové zmanipulovaní kultem osobnosti Chritophera Nolana s potěšením přecházejí všechny faily posledního Temného rytíře a vynášejí ho slepě do nebes. Nolanova trilogie bez debat vyvrcholila druhým dílem a ten třetí se jen marně snaží svého staršího bráchu překonat.

Tolik k uplynulýmu roku ve filmech z mého omezeného pohledu. Ještě sem hodim něco o muzice...

Žádné komentáře:

Okomentovat