pátek 18. ledna 2013

První menčesterskej


Je to už tejden, co žiju v Manchesteru, a moje chorobná potřeba psát o událostech ze svýho života, jimž z jakéhosi neznámého důvodu přikládám jistý význam, se opět naplno ozvala. Vlastně mi to vůbec nepřipadá jako tejden. Čas strávenej tady se hrozně vlek. Každej den trvá dýl, asi kvůli tý nejistotě.

Pátek, den příjezdu, byl děsnej. Ocitnul sem se v Manchesteru s kufrem jako kráva a ještě nepraktickou taškou přes rameno a musel se dostat k Jenovu baráku, kde mi měli otevřít jeho spolubydlící, páč on byl ten den v práci. Tahal sem kufr po manchesterskejch ulicích a celou dobu si řikal, co to tam vlastně dělám. S (na anglický poměry) mizernou stovkou liber a žádnou jistotou džobu sem si nepřipadal zrovna jako boss. Kravina tak bylo to nejslušnější ze slov, jimiž jsem počastoval svůj nápad se do města zrodu Oasis vydat. Všechno se navíc posralo a já musel lítat tam a zpět, abych se svých otravnch zavazadel zbavil a "zabydlel se".



Mým azylem se stala malá mezera mezi postelí a skříní v Jenově velmi skromném pokoji (foto níže), v níž jsem rozložil karimatku a spacák a tak strávil následujících sedm nocí. Zprvu to vypadalo na pěknej opruz, ale světe div se, na zemi se nespí vůbec špatně a vlastně si nemůžu nijak stěžovat. Ještě večer v pátek mě pak Jen zatáh na koncert smyčcového kvarteta, které hrálo jeho oblíbené skladby od mistra Beethovena. Byl to příjemnej večer a v opojení z kvalitní hudební produkce jsem i zapomněl na všechny nevýhody svého současného postavení.


Hned druhej den mě čekalo shánění džobu. Agentury byly v sobotu zavřený, pročež jsem prostě zamířil nazdařbůh do města a vnucoval se. v ASDě (něco jako Tesco, patří pod Walmart) jsem se svými tištěnými CVčky neuspěl, tak jsem se prstě vrhnul na hlavní štaci - hospody v centru. Nejdřív mi bylo trapně někam lízt a strkat jim pod nosu kus nějakýho papíru. Kdo by mě zájem o nějakýho zevláka z Český republiky? No, prozatím nikdo, ale rozhodně je rozdávání CVček při hledání práce v hospodě naprosto běžná rutina a nikdo se na mě nedíval skrz prsty, všichni si CV s úsměvem vzali a ujistili mě, že když se něco uvolní, dají mi vědět. Šance moc vysoká není, ale trocha toho poctivýho úsilí člověku hned zvedne morálku. Když sem si pak sednul na Picadilly na lavičku, vynořil se odkudsi jakejsi pofidérní mladík a vyčistil mi zadarmo boty, že prej je křesťan a Bůh si to žádá. No okay, proč ne...

V neděli mě čekala klíčová věc - zkušební šichta u Jena v kavárně, kde sem měl ukázat, že mám na to ten flek po něm případně převzít, až odjede. Byl sem nervózní, ale šel sem do toho po hlavě a celkem to šlo. Je to makačka, člověk se nezastaví, ale aspoň to ubíhá. Docela sem to kazil, ale na nováčka to zřejmě nebyla katastrofa. Dostal sem i nějaký to občerstvení a po pár hodinách se klidil pryč. Večer téhož dne mě pak Jen vytáh do hospy za jeho kolegama. Neznal sem je, takže sem se styděl a spíš jen seděl, páč se bavili hodně o práci a měli svoje zažitý hlášky a kecy. Když nás ale překecali, ať zůstanem na víc, než na jeden Guiness (kterej byl neskutečně libovej, lepší, než ten v Praze), přičemž ty další samozřejmě zacvakali, příjemně se to rozjelo. Navíc v hospě k mé nemalé radosti hrála i dost slušná muzika. Damien, Bombay Bicycle Club, Regina Spektor, no nemoch sem si stěžovat.

Čím víc Guinessů nám prošlo trávícími trakty do krve, tím se celá debata a společnost zvrhávala. Pekař Sean se ukázal bejt jako pěkný kvítko. Zajímavej fakt o něm je, že vypadá jak Glen Hansard, je napůl Američan napůl Ir (jen pro zdůraznění), ale vůbec nevěděl, kdo Hansard je. Jinak je ale fajn, veselá kopa a docela perverzák. Pořád hází úchylný joky a já si ho získal českým rčením "Stará trouba nejlíp peče". Ke konci večera už to ale přeci jen nabralo až příliš strmý spád. Jeník se zpitý válel po sedačkách a bavil tím vedlejší stůl plný Čechů a Slováků, já jsem k Seanovu nadšení nahlas zpíval Johnny, I Hardly Knew Ya, zbytek ani nevim, co prováděl, pouze to, že nakonec Sean po snůšce úchylnejch keců zčistajasna vytasil svůj falus, který jsem díkybohu zahlédl jen letmo, ovšem někteří, včetně personálu, takové štěstí neměli. Z nějakého nepochopitelného důvodu nás pak z hospody vyhodili, což jsme kvlitovali rozladěnými hrdelními zvuky a křikem. Zbytek večera se nesl v podobném duchu, radši už to nebudu víc popisovat..


Pondělí jsme s Jenem regulérně prováleli a v úterý mě čekalo putování po agenturách. To člověka docela probere. Stáváte se totiž parazitem. Jste přistěhovalec, co se chce přiživit na silnější ekonomice, než je ta jeho doma. Jste vlastně póvl. Póvl, co se doprošuje laskavostí od země, která mu v podstatě nic nedluží. Lidem v agentuře je to jedno, dělají svoji práci, usmívají se, ujišťují váš, že vám zavolají a na konci celé procedury vám dokonce ještě poděkují, což vás uvede do rozpaků. Potkal jsem tam Slováky, Poláky a jednoho Čecha, s nímž jsme prohodili nějaký to slovo. Byl to docela chudák, doma přišel o práci, nemoch nic najít, a tak se s bráchou vypravili do Anglie, bohužel v zimních měsících, kdy se nabídka práce pohybuje spíš v těch hubenějších číslech. Cejtil sem se skoro až provinile za to, že se mám dycky kam vrátit, že na mě doma čekají rodiče, kteří mě finančně i mentálně podpořili a podporují, zatímco on je na to sám. Ale na výčitky jsem v tu chvíl fakt neměl vůbec prostor. Job v Teacupu jsem pořád neměl jistej, ačkoliv mi to tam Jen nějak domlouval, takže ovzduší nervozity a nejistoty ne a ne se rozptýlit.

Včera sem pak byl na pracáku pro tzv. National Insurance Number. Je to kravina, co po vás chce zaměstnavatel kvůli pojištění, musíte bejt v evidenci, abyste nepracovali úplně načerno. Přišel sem pozdě, což paní za přepážkou pobaveně glosovala a poslala mě za paní číslo dvě. Ta se mě ptala na klasický otázky "jste svobodný?" "máte jen jedno občanství?" "kradete rád?" atp. Nakonec ani nevadilo, že nemám pas, čehož jsem se bál nejvíc. Stačila jim občanka. Vtipný ale bylo, když sem se jí snažil namluvit, že tu mám trvalý pobyt. Nechtěl sem přiznávat, že squatim u kámoše na zemi, tak sem jí dal jeho starou adresu a řek, že za dva tejdny se stěhuju, což ovšem moc neosuhlasilo s mým přechozím prohlášením, že sem už podepsal nájemní smlouvu. Dáma se na mě dívala s údivem a ptala se, jestli jsem podepsal nájemní smlouvu na dva týdny. V tu chvíli mi došlo, jaká to je kravina, ale nedal sem se, rozhodným hlasem jsem pravil "Yes.", a snažil se tvářit suverénně. Když sem pak ještě navrch přihodil nějaký milý slovo a skoro jediný v místnosti s ní dokázal nějak plynule hovořit (na rozdíl od Poláků a cikánů kolem, kteří na půlku věcí jen zmataně odpovídali "Yes, yes.", aniž by věděli, jak zněla otázka), tak jsem si nejspíš získal její sympatie. Asi jí i došlo, že kecám, ale proč by se s tím ona měla zaobírat, nakonec se to stejně vymstí mně. No tolik k NIN, který mi snad za pár tejdnů přijde a budu konečně způsobilý k práci. Zaměstnavatelé ho naštěstí nepotřebujou straight away, stačí ho dodat pozdějc, takže nic nebrání omu, abych za tejden konečně začal makat. Vůbec ale nevim, co budu dělat do tý doby. Přestěhuju se do vlastního a tam budu prostě zevlit. Doufám, že by mi agentury mohly dohodit nějakou jendorázovku, už jen kvůli penězům, ale i protože z nic nedělání mi pomalu začíná strašit (asi to zní vtipně od lempla, jako jsem já, ale fakt je to tak).

CIHLY!
Co říct závěrem? Je to tu fajn. Ne Manchester. Ten mě štve každym svým sytě oranžovym cihlovym barákem. Vážně, ty cihly sou hrozně otravný. Štvou mě i Jenovi spolubydlící, z nichž jeden furt krká a tlemí se pitomejm komediím, druhej hrozně řve a třetí se povaluje dole v pokoji v oblaku marihuanového kouře a když vyjde, dívá se jako masovej vrah. Jinak ale celá tahle "akce" prostě je fajn. Je to to, co sem chtěl. Najednou člověk nemá všechno jistý. Žere věci v prášku, ty mu docházej, nemá moc peněz, musí si je co nejrychlejc vydělat, jinak bude v řiti, přemejšlí o dalším dni, co udělá, kdy a jak.. Není to válení se na gauči. Teda je, ale má to jinej feeling. Těšim se do práce a zároveň se jí děsim, páč je to náročný na rychlost a praktičnost, což nejsou zrovna moje silný stránky. Ale právě proto je to výzva. A až za měsíc odjede Jen, budu tu sám a konečně si to vyzkoušim. Jo, těšim se.

Žádné komentáře:

Okomentovat