pondělí 4. února 2013

Vidím hrnce



Dneska to vemu stručně. Strávil sem deset hodin v Teacupu, myl jako o život a stejně všechno neumyl. Holt byla neděle a všichni se hnali do kavárny jako diví. Když slyšim ty zvuky spokojeně debužírujících lidí, jejich lžičky cinkající o talíře, vrzání židlí a všeobecný halas, vždycky si představuju, jak strašně moc zaflákávaj talíře všim možným. Jak rejděj kusama jídla po jejich povrchu. Jak je to pro ně jen kus nádobí, na kterým jim přinesli jídlo, a jak já ho vidim z úplně jinýho úhlu. Je to docela vtipný.

Vidím hrnce před spaním. Nekecám. Už jsem to zažil. To samý se mi stávalo po směnách v Pelzeru, kdy mi za den pod rukama projely desítky koberců. Večer v posteli sem zavřel oči a najednou sem je viděl - koberce. Jeden za druhým přilétaly a odlétaly a já koukal, jak stojím u stolu a pracuju na nich. Po chvíli to vždycky odeznělo, ale byl to vždycky hrozně bizarní zážitek. A teď je to tu zas. Zavřu oči a vidím hrnce. Ten hliníkovej na vajíčka, co se drhne drátěnkou. Ten se mi vryl do paměti nejspolehlivějc. Ale jsou tam i ostatní. Ty na omáčky, polivky a já nevim, na co ještě. Chvíli mi defilujou před zavřenýma očima, než jsem schopen stočit myšlenky na klasické úvahy o tom, co bude.

V Teacupu už se začínám cítit doma. Zprvu jsem si připadal jako neskutečnej budižkničemu. Bez systému, zkušeností i praktickejch vloh. Člověk, co se vecpal na pracovní pozici absolutně mimo jeho kompetence. A vlastně to tak víceméně je. Mám totálně pořezaný ruce od příborů a nožů, jak se v nich hrabu, plus sem tam menší spáleninu. Jsem nešika a nemehlo. Ale snažim se. A učim se. A už to neni úplná hrůza. Nevim ale, co bych tam dělal bez tý neskutečně vřelý party lidí. Je to spíš rodina než podnik. Vlastně občas upadám do rozpaků z toho, jak jsou na mě milí.

Hlavní pro mě ale je, že dostávám žraso, hehe. Neni ho moc, ale je dobrý, a taky mám zajištěný pití, občas kafe, plus někdy taky něco zbyde po hostech. K mání je občas i pivko na zapití směny, ale o to si neřikám, páč si nechci vyskakovat. Vůbec o nic si radši neřikám. Cejtim, že nemám nárok. Zatím jsem tam malej pán.

Už jsem ale poznal majitele Teacupu, přičemž jsem se projevil jako velice horlivý a aktivní zaměstnanec. To totiž pan Gary (to je on) jednou takhle zavítal k nám do kuchyně a vzal si s sebou kafe. Já tehdy vůbec nevěděl, kdo to je, a měl sem ho za "nějakýho chlapa". Bral sem hrnky, vylejval zbytky a cpal je na tácy a do myčky. Gary si ale ke své smůle položil hrnek s kafem do mého pracovního prostoru, a jelikož, jak píši výše, jsem zaměstnanec mimořádně horlivý, popadl jsem jeho hrnek a kafe instinktivně vylil do dřezu. Že patřilo jemu, mi došlo o pár sekund později. Šel jsem se mu omluvit, šéfkuchař Tom s pekařem Seanem se smáli a Gary řek, že to neva, že už ho stejně nechtěl. Když sem se pak Toma a Seana zeptal, who was that guy, odpověděli "That was Gary. He owns this place." Takže tolik k prvnímu setkání se svrchovaným šéfem.

Můj vchod a moje Vokno

Na rozdíl od Jena mám fajn spolubydlící. Přestěhoval jsem se jen o vchod vedle asi před tejdnem a něco. Spím v malym pokojíku a zabral sem si pro sebe obývák. Je krásnej, útulnej, ale nikdo v něm nikdy neni. Všichni sou zalezlí v cimrách, tak ho okupuju. Válim si tu šunky na gauči a je to sakra dobrý. Mám tu dva Nigerijce, Eduarda a Tonyho, Španěla Oscara (myslim) a Anglána Chrise. Přede mnou bydlel v mym pokoji Polák Maciej, kterej řiká před každou druhou větou "basically" ("Basically, this is my pan, sou I'll take it." "Basically I live there and there..."). Oscara nevídám, maká do noci a spí dlouho přes den. S Tonym dycky žvatláme klasický "jak ses měl" a měli sme jeden dost zajímavej rozhovor o vztazích, když zavítal ke mně do obýváku. Je mu 36, je rozvedenej a má dvě děti. Já mu hádal o šest let míň a on mně zas o šest víc. S Eduardem sem až do dneška, kdy sme se potkali v autobuse, moc nemluvil. Je to hroznej pohodář, příjemně sme si pokrafali. Co se Chrise týče, ten je zvláštní. Občas se tu potkáme, prohodíme nějakou blbost a každej si zas žijem dál. Nějak nemám potřebu ho poznávat. V každým případě je to ale naprosto luxusní posun od uřvanýho Španěla, nerudnýho Řeka a podivínského výbušného Francouze, s nimiž sdílí obydlí Jehňák.

Víc mě toho moc nenapadá. Snad jen, že až vyrazíte v Anglii do supermarketu, tak dávejte bacha na lidi s košíkama. Mají tu totiž asi v hlavách zakořeněnou myšlenku, že když tlačí nákupní košík, mají absolutní přednost. A klidně vás sejmou. Kolikrát sem už uskočil o milimetry. A oni si toho ani nevšímli. Dál se šinuli svou cestou a očumovali regály. Velkej vlasatej a voujsatej Čech, kterej málem padnul za oběť jejich bezohledné jízdě, jim nikterak nenarušil nákupní pohodu.

Hmm, a já na začátku psal, že to bude stručný. To chci vidět, kdo to dočet až sem. No nic, druhej manchesterskej je u konce. Ehm. Brm brm brm. Anebo též, jak pravil jeden mudrc: "Bam bam bam bam bam bam bam. Ano jistě."

2 komentáře:

  1. Ty šmejde, ty už jsi zase v Británii?:D
    Ale vtipná příhoda s Garym, to se musí uznat.
    Já zas když hraju často a dlouho fotbálek, tak v noci před usnutím vidím hejbat se fotbalisty a míček v poli:D

    OdpovědětVymazat
  2. Fotbálek je mor :D Ale to řikám jen proto, že mi niky nešel. Přitom ho máme doma a brácha na něm věčně drtí nějaký finty. Každopádně jsem rád, že nejsem sám postižen vidinami před usnutím :D

    OdpovědětVymazat