úterý 30. dubna 2013

Řada nešťastných bankovních příhod



"Bohužel jsme váš účet už předevčírem zrušili."
"Ale v dopise stálo, že ho zrušíte až zítra."
"To nevím, mně to tu ukazuje, že účet je již zrušen."
"Okay, to je mi vlastně jedno. A co peníze z něj? Můžu je dostat?"
"Peníze dostanete formou šeku, který vám přijde na vaši adresu."
"Dobře. Tak díky. Nashle."
"Nashledanou."

O týden později (včera)

"Dobrý den, mám tu šek na peníze ze zrušeného účtu, mohu si je teď vybrat?"
"Počkejte, podívám se."
...
"Tak bohužel, nemůžeme vám vydat hotovost."
"Jakto?!"
"Tento šek bohužel funguje pouze na převod mezi účty. Máte nějaký jiný účet?"
"Ne, nemám, jediný, co jsem měl, byl ten vás a ten jste zrušili."
"Hmm. Lituji, ale hotovost vám vydat nemůžu. Zkuste si otevřít účet u jiné banky."

V tu chvíli už se mi v hlavě vzdouvá slušnej rage against the machine, ale nakonec se přemůžu, věnuju babce za přepážkou jen hořkej úsměv a na její "Sorry." odpovídám "It's alrigh', it's not your fault." Loučím se a padám pryč z banky.

Venku chvíli stojím a koukám do blba, abych se trochu zchladil. Fakt marně se snažím pochopit, proč mi banka nemůže moje peníze (zdůrazňuju MOJE peníze) prostě normálně vydat. Proč je na prvním místě varianta převést je na jiný účet místo klasickýho a dle mě nejlogičtějšího vyplacení hotovosti. Ne. To nejde. Je vážně nemožný bejt psychicky připravenej na bankovní byrockracii. Můžete očekávat karamboly, opruz, zdržování, nesmysly, ale oni váš vždycky něčím překvapí. Nejen, že když se něco může posrat, tak se to taky posere, ale ono se k tomu posere ještě něco navíc.

Já totiž ten druhej účet už klidně moch mít. Před tejdnem jsem se stavil v Halifaxu, abych uskutečnil svůj původní velký plán. Nebesa se totiž smilovala a já skutečně obdržel od HSBC kýžený výpis z účtu, se kterým jsem rázem byl king - způsobilý dělat všechno, zakládat účty a provozovat jiný úžasný aktivity (popravdě, žádný mě nenapadaj, ale chci, aby to znělo hustě). Sice to byl výpis ze zrušenýho účtu, ale teoreticky měl fungovat. A taky fungoval. Holka, co mě předtim v Halifaxu musela soucitně odmítnout, mi tentokrát konečně řekla ano (hehe, roztomile dvojsmyslný). Vyřídili jsme všechno potřebný, ani to netrvalo moc dlouho a stihli jsme ještě trochu poklábosit o Oasis a mý práci. Řekla, že to pošle nadřízenejm, ty to schválej, a bude to. OK, nebylo proč se znepokojovat, znělo to jasně a věřil sem jí.

Jenže to byla chyba. Páč se mi vůbec neozvali. Čekal jsem na jejich dopis skoro tejden a když se ani včera Halifax nevytasil s žádnou odezvou, musela hora za Halifaxem. Ještě předtím ale proběhlo nouzový řešení - založit si na poslední chváli účty v dalších dvou bankách. Paradoxně jsem tentokrát měl štěstí a v Barclays na mě měli okamžitě čas a všechno jsme za půl hodinky vyřídili. Karta přijde za 3 až 5 dnů, materiály k online bankingu taky. Paráda, pohoda, za dva týdny se stavte, abychom se ujistili, že vše funguje. Lžu, že se stavim, a svinsky si to užívám. Pak mi ale divně nagelovanej úředník ještě oznámí, že pin sentry, nezbytně nutná hračička pro převody peněz, mi přijde až za 10 dní. Shit. To už tu nebudu. To už je fakt výsměch jako svině, mám zas chuť ho poslat kamsi nebo se třeba začít řehtat, nevim, hlavně prostě dát nějak viditelně najevo, jak dementně už si z toho všeho připadám. Místo toho si ale jen rezignovaně nechám nacpat několik možnejch balíčků pojištění, výhod a mobilních aplikací, který nakonec všechny odmítnu, poděkuju a padám. Neni to úplně v hajzlu, protože pin sentry by mi snad mohli poslat spolubydlící. Ale je to tak nejistý řešení, že mě to vůbec neutěšuje.

V Halifaxu samozřejmě další fail. Vešel sem, ujala se mě babka tak malá, že když já seděl a ona stála, dívali jsme se takřka zpříma do očí. Vzala mě do kanclu, zavolala na vedení a zjistila, že moje žádost byla v pořádku, ale bohužel byla na vyšší místa předána den od podání a tím se stala neplatnou. Vůbec mě nezajímalo, proč tam tak debilní pravidlo maj. Vlastně už sem ani neměl vztek, že jsem moch dávno bejt za vodou a mít účet, nebejt jedný takovýhle pitomosti. Bylo mi to fuk. Falešně jsem se na babku tlemil a děkoval a kejval na její výzvy k tomu, ať si o účet znovu zažádám online. Jasně pani, všecko bude. Trhněte si tu všechny banky nohama. Už dlouho mi nic tak nehejbalo žlučí. Asi napíšu na 1000 věcí, co mě serou a nabídnu jim článek na téma anglické banky. Stejně by potřebovali menší tranfúzi originality, poslední dobou tam píšou nehorázný blbosti. A jejich styl už začíná bejt hodně rádoby drsnej a satirickej. Ale to bych odbíhal.

Moje situace je teď taková, že mám většinu peněz na účtu u Jena, kterýmu nefachaj Moneybookers (levný převody do zahraničí) a poslat ty peníze na můj českej účet by stálo asi 700 Kč. Což je přijatelný řešení, ale rozhodně ne příjemný řešení. Šek jsem nakonec nechal proplatit na svůj novej účet v Barclays a peníze si hodlám vybrat, až mi přijde karta. Ale na převod potřebuju ten pin sentry. Mojí poslední nadějí je tak Tony, můj spolubydlící, kterej mi přislíbil, že mi ho pošle. V dálce se tedy rýsuje jakýsi happy end a moje tažení proti anglickým bankovním institucím by se dalo označit jako vítězné, jelikož ten ochcávací plán s výpisem jsem nakonec uskutečnil, ovšem vzhledem k tomu, kolik úsilí to stálo a že to všechno vyšlo přesně o chlup později, než mělo, je to hodně hořkosladká, převážně spíše hořká výhra. A ještě to není za mnou, oddechnu si teprve, až budu sedět hezky na zadku doma v Čechách, v ruce budu držet pin sentry a převádět si svoji vydřenou škváru přes Moneybookers domů.

1 komentář:

  1. To musí být prostě šílený, já už bych je tam všechny poslala někam. :D

    OdpovědětVymazat