pondělí 5. srpna 2013

Nejlepší nejhorší stop ever


Vzdálenost České Budějovice - Dalešice: 203 km
Trvání cesty: 16 hodin
Průměrná rychlost: 12,69 km/hod


Páteční stopování z Prahy do Budějovic nebylo nijak triumfální. Zabralo nějakých pět hodin, s tim že jeden týpek mě vyhodil dost dementně na dálnici, kde sem stál hrozně dlouho, než mě zachránil ostravák, s nímž jsem pak probíral jeho citový záležitosti. Proti stopování zpátky z Budějc to ale byl, jak práví klasik, "neuvěřitelný úspěch".

Budějice maj úplně parádní stopovací flek, dlouhej, rovnej a pravděpodobně radarama měřenej, protože na něm auta jezděj dost pomalu. Většinou tam člověk chytne odvoz do půl hodinky a občas se i poštěstí svízt se rovnou přímo do Prahy. Poslední dobou mě to tam ale nějak vypejká. Minule jsem dojel jen do Tábora a včera jsem tam dokonce nechyt vůbec nic. Bylo vedro jako prase a všechny auta byly plný šťastnejch rodinek vracejících se z ještě šťastnějších rodinnejch dovolenejch. Slunce pražilo jako divý a po hodině postávání u silnice jsem se cejtil, jako bych měl mozek na uhel. Obyčejně mi nedělá problém čekat, ale tohle zavánělo bolestivou sebevraždou. Něco po čtvrtý hodině už se to vážně nedalo vydržet ani s hadrem přes hlavu a já to vzdal.


Nějak jsem se dostal na nádraží a pokusil se chytit bus Student Agency, poslední, kterej mě moch dovízt do Prahy včas, abych pak ještě stihnul z Čerňáku dojet domu nebo přinejmenším stopovat v rozumnej čas. Busy Student Agency jsou většinou z velký většiny zabookovaný a pro náhodné příchozí zbejvá jen pár míst a tentokrát to bylo nejinak. Stál jsem ve frontě jako čtvrtej, přede mnou divnej chlápek, kterej se na mě dvakrát otočil a několik sekund mi prostě upřeně zíral do očí, což bylo přinejmenším podivný. Po chvíli postávání jsme se dočkali - z autobusu vylezla stewardka a ohlásila: "Tak, máme tři zbývající místa." Tři lidi přede mnou se dali do vítězoslavného tance kolem zastávky a já zklamaně odkráčel pryč.

Další bus jel asi za půl hodiny, takže mě měl zavízt do Prahy taky relativně včas na nějaký to stopování. To sem si ale jenom myslel. Že řidič přijal Isica a jel jsem jen za stovku, byla na týhle cestě poslední pozitivní věc. Jeli sme čtyři hodiny bouřkou a do Prahy přijeli tak pozdě, že sem na všechno rezignoval a radši šel vyplnit vakuum svého žaludku různými exempláři nekvalitního fastfoodového jídla. Asi v jedenáct večer jsem dojel na čerňák a stoup si k silnici s cedulí MB, kterou mi mimochodem dovolila nakreslit její fixou jedna hodná ženská v obchodě v Budějicích. Bohžuel ani to, že jsem pak ty písmena ještě obtáh a zvýraznil propiskou, nějak nepřimnělo žádný auto zastavit a krátce po půl jedný jsem musel uznat, že stopovat na prázdný silnici je přeci jen trochu trapný. A nesmyslný. A zoufalý.


Smířil jsem se s tím, že noc přečkám v nějakym nonstopu, a k mýmu štěstí jsem kousek u metra našel bar s přiléhavým názvem U Metra. Kromě toho, že tam napojili mě i můj vybitej mobil, tak taky tenhle podnik zahnal obavy, že se budu nudit. Poslouchal jsem chlápky žvanit o technikách páky, dávat páku, znova o ní mluvit a taky třeba provozovat fajtky břichama, přičemž k tomu hrály samý časem prověřený hitovky. V půl třetí ráno zavřeli, tak jsem se přemístil do nonstopu pod metrem. Bus měl jet v půl pátý. Ani jesem se nějak nenudil a původní nasranost ze zkejsnutí v Praze vystřídala naprostá pohoda. Seděl jsem v nonstopu, poslouchal lidi, jak žvaněj a snášel otrávenýho barmana, co mě s chutí před čtvrtou ranní upozornil, že se zavírá. Tak tolik k mýmu dojmu, že je to nonstop. Teď mu za to ale děkuju, páč kdyby mě nevyhnal, nezjistil bych na KFC wi-fině, že ten můj bus jede vlastně z Florence, a nerozhod se proto chytit vlak v Satalicích a neprošel si krásnou trasu kolem mlhou zahalenejch polí zezadu ozářenejch právě vycházejícím sluncem. Spěchal jsem baráčkama nad Makrem a po silnici a fakt jsem zachytil ten nejlepší moment dne. Bylo mírně chladno a vlhko a vál hrozně osvěžující vánek. Vůbec jsem necejtil ten zanedbanej spánek a bylo to vážně skvělý.

Nádraží v Satalicích je pak docela úkaz. Všude kolem starobylý tovární a užitkový stavby jak z osmdesátejch let, stará nádražní budova a cedule se jménem stanice dočista zarostlá jakymsi břečťanem. Celkem sympatická průvodčí má v kabině jakejsi přístroj na kliku, se kterou namáhavě točí, a já bych se vsadil, že ta mašina je tam někdy od šedesátejch, možná i čtyřicátejch let. Vlak jsem stihnul tak akorát. Čekal sem, že v pět ráno bude víceméně prázdnej, ale vevnitř mě uvítalo množství povětšinou klimbajících lidí, co v tuhle dobu museli do práce. Připadal sem si úplně jak v jinym světě. Se svym denním režimem si vůbec nedokážu představit, že bych jezdil v tuhle denní dobu z práce nebo do ní.


Cesta byla parádní. Jeli jsme polema, loukama a lesama a všude se válela mlha tak hustá, že skrz ni vážně nebylo vidět víc než pár ostrůvků zelený trávy. Bylo to fakt hrozně zvláštní vytržení. Dopoledne sem se nefalšovaně pek na slunci a pár hodin potom je ultradepresivně mlhavo a sychravo. Jako byyly vážně jiný dimenze. Fakt to stálo za to, ty anabáze a peripetie. Za ten vopruz a za všecko. A hlavně za Budějce.

5 komentářů:

  1. Tak to byla z prdele smůla, žes nemoh do toho prvního SA. Jinak ty poslední odstavce - úplně jsem to živě viděla před očima, protože včera i u nás odpo bylo samozřejmě hrozný vedro, no a večer jsem se jela projet na bruslích a jak se začalo smrákat a lampy rozsvicet, uviděla jsem, jak se pode mnou, pod kopcem valí mlha. Ani jsem se nenadála a byla v ulicích, točila se kolem těch lamp a baráků a úplně nádherně zahalila nedaleko stojící vodojem. Fakt krása, byla jsem z toho unešená a zjistila jsem, že se fakt hrozně moc těším na podzim :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to já se teda zas až tak moc netěšim, přeci jen i přes to poetično je to poměrně depresivní výjev. Takhle jednou pro zpestření léta mi to docela stačilo :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Stopovala jsem jenom párkrát, ale jak je na posrání dlouho čekat, tak je pak zas dobrá ta radost, když konečně někdo zastaví. Horší je, pokud je ta silnice fakt prázdná. Ale na nejhorší věci se zas dobře vzpomíná. Člověk časem odsune pryč to hrozný a zbyde mu, že to vlastně nebylo "zas tak špatný", haha. A když ne, tak je aspoň rád, že to má za sebou.
    Rozednívání je totálně nejlepší část dne. Dost mě sere, že mi to většinou vyjde tak, že ho prospím. No. A mlha je jakože nejvíc cool. Hlavně když se dá krájet (tohle přirovnání jsem teda fakt nikdy nepochopila, ani tu nejhustější mlhu bych krájet nezkoušela).

    OdpovědětVymazat
  4. Mně to náhodou přijde naprosto jasný - naši předkové prostě pobíhali v mlze s nožema a krájeli ji. Na tom neni vůbec nic divnýho. Ale fakt vůbec!

    A rozednívání taky dycky missnu, když člověk vstává v jedenáct, tak má smůlu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to musis vic vydrzet, vic chlastat, vic fetovat nebo aspon ponocovat a pak mas rozednivani jako beznou soucast svyho miserbale zivota a muzes dal nadavat, jak je vsecko na picu, i ten vychod slunce stoji za picu

      Vymazat