41 New Barns Avenue


Moje články z Anglie jsou většinou plný hejtu a remcání, jak moc tam trpim a jak moc dementní jsou tamější banky atd., atd. Holt mám tendenci si pořád stěžovat a neni lepší místo pro stížnosti než blogíseček. Já vlastně obecně píšu radši o negativních věcech, páč psaní o hezkejch a dobrejch věcech je sračka. Ale o špatnejch taky, takže je to jedno. Aspoň jsem teď v úvodu hezky předeslal, že to bude sračka a zároveň taky shrnul kvalitu mého dosavadního psaní zde.

Neska to ale bude pozitivně. Je trošku škoda, že kromě zkazků o návštěvě Jena se ode mě Anglie nedočkala nějaký výrazný chvály. A přitom si ji zatraceně zaslouží. V poslední době na ni fakt dost často vzpomínám a mívám nutkání tam spontánně odjet a už bejt navždycky. Má to co dělat i s tim, že návrat domu a následný léto nebyly zdaleka tak triumfální a našlapaný, jak jsem si je vysnil během osamělejch nocí v pokoji v Chorltonu. Tady platila klasická poučka, že člověk nikdy nemá moc čekat a vysnívat si věci, páč pak stejně nic nedostane, a když jo, těžko se to těm očekáváním vyrovná. Do Anglie bych se ale určitě rád vrátil, i kdyby po ní přišlo nejlepší léto mýho života a to prostě a jednoduše proto, že ve spoustě ohledů to tam bylo skvělý.

Pominu naprosto jasný kecy o tom, jak je super žít na vlastní pěstec a zodpovídat jen sám za sebe. Pominu to, jak je skvělý žít ve městě, jehož jméno už samotný zní cool, a i když jako takový zas tak hustý není, pořád je to anglický city a to je prostě něco. Pominu to, jak je skvělý mít v peněžence místo korun libry, který se učíte rozeznávat měsíc a i potom ste schopný se ztrapnit, když nedokážete u kasy dát správný drobný. Pominu i to, že sem sem teď vlastně v podstatě nic z toho nepominul. A pudu dál.


Takže.. skvělý mezníky pobytu v Manchesteru. Úvodní (a na dlouhou dobu poslední) tah hospodama. Po depka příletu rozhodně hlavní událost. Nový neznámý lidi, stydlivost, nemluvnost, neschopnost porozumět manchesterskýmu mletí, nic moc začátek. Pak několik Guinessů za prachy z jejich kapsy, proloženo pivem jménem Amstell nebo co. Pozvolnej nástup pohodový nálady, výsměch Jenovi válejícímu se na sedačkách, pohoršení o kus dál sedících manechesterskejch Čechů, který si zrovna neskutečnou náhodou ten večer dali sraz v týhle hospodě. Šílený. A dál už to někteří znají, - Shaun to přepísk, vytáh dicka, vyhodili nás z hospy, Shaun ho pak vytahoval i na ulici, no byla to sranda. O něco menší pak, když sem v pondělí přišel do práce a nějak nevěděl, jak se tvářit a jakej zaujmout postoj, ale to to rozhodně nezkazilo.

Pak je tu rozhovor s Anthonym. Měl jsem čtyři spolubydlící, Chrise, Edwarda, Oscara a Tonyho. Edward s Tonym byli oba z Nigérie, a proto tak nějak pekli hlavně spolu. Měl jsem je rozhodně nejradši, páč Oscar byl pračůrák a Chris sice milej, ale divnej a trochu pitomej. Edward byl ještě celkem mladej, takovej trochu playboy, bodrej typ, co měl hrozně rád latinskoamerický holky. Tony už měl kolem čtyřicítky, mládí prožil v Nigérii a dalších asi 20 let pak v Anglii, dělal tam něco s počítačema. Děti i ženu nechal doma a posílal jim tam prachy. A byl rozvedenej. Vždycky se ke mně choval dost mile, většinou jsme tak tlachali, já teda nikdy neměl moc chuť na nějaký kecání o tom a tamtom, ale občas jsem si s nim rád požvanil. Nejlepší byl ale jeden rozhovor, kdy sme se tak nějak sešli v obýváku a dali se klasicky do řeči o životě a skončili u dost osobních témat. Řek mi toho dost, jak vidí vztahy teď, když si něco prožil, nějaký trochu selsky znějící rozumy, ale vim, že mi to přišlo zajímavý, i když si už skoro nic konkrétně nepamatuju. Ono na tom asi nejhustší bylo vidět reálnou zestárlou osobu a fakt otevřeně s ní mluvit. Byl to takovej žijící důkaz toho, jak vám vůbec vztahy a všecko prostě nevyjde podle vašich představ. Jak se ty vysněný cíle takřka všechny zbortěj a vy je musíte přehodnotit a pracovsat s tim, co máte Úplně mě to uzemnilo. Už sme pak nikdy takhle dlouho spolu nekecali, ale ono to vlastně stačilo jednou.

Ještě se mi pak podařilo jednou před hospodou, když sem šel ven na cigáro, potkat nějakýho světaznalýho hudebně založenýho týpka, kterej znal a velebil Prahu a poklábosil si se mnou aspoň na téma "tady v Anglii máte super muziku a my leda tak hovno". Což je samozřejmě dost zidealizovanej objev, protože England neni ani zdaleka plnej vyznavačů indie kytarovek, jak sem si dycky představoval, ze sluchátek spolusedících v autobuse většinou stejně slyšíte jen tuc tuc, dum dum a mathafaka, takže vlastně žádná sláva. Ale nechtěl sem teď psát o negativech, takže na tohle kašlu.

Nejlepší dny v Manchesteru sem zažil, když se za mnou přijeli podívat rodiče. V Teacupu se mi Polák Tomo smál, že sem maminčin mazánek, ale mně to bylo u prdele, protože sem se fakt těšil. Sice vždycky shazuju ubrečený soutěžící ze Survivora, který natahujou už jen při sledování videa z domova, ale sám dobře vim, že na tom něco je. Nikdy sem tak dlouho jako tehdy nepřetržitě z domova pryč nebyl a dva měsíce bez kontaktu s rodinou jsou dost na to, aby vás pak opětovný setkání totálně dojalo, navíc když je to jen na víkend. A má to i druhou stránku. Chcete se prostě trochu pochlubit, chcete říct "podívejte, rodiče, nejsem úplná sračka, dokážu se o sebe postarat", což je zvlášt v případě flákače a losera jako já neocenitelná věc. Návštěva mamky a táty se navíc fakt vydařila, chodili sme po Manchesteru, já dělal průvodce a sypal ze sebe tunu nezajímavejch informací a zážitků a všechno bylo takový pohodový. O to hůř jsem na tom byl při loučení, ale tak už to bejvá.


Poslední konkrétní věcí bude výlet do Liverpoolu. Teda neplánovanej výlet do Liverpoolu. To tak člověk ztratí cestou do práce iPoda a když překlene citovou ztrátu, rozhodne se koupit si novej. Najde pani v přímořským městečku Widnes, která jeden levně prodává, domluví se s ní, koupí jízdenku a o pár dní později ráno stojí na busáku a čeká na bus. "Beep", smska od pani, je v nemocnici, nedává to. Chvilku se s ní handrkuju, abych zjistil, že to opravdu nepůjde a že celá akce je tím pádem v řiti. Jenže bus je zaplacenej, tak se smiřuju s tim, že si aspoň udělám malej vejlet. Pak mi dochází, že můj autobus vlastně jede přes Liverpool, takže můžu vystoupit tam a aspoň si připsat na konto návštěvu jedný zajímavý destinace. A upřímně to bylo štěstí jako prase, páč návštěva Liverpoolu za to bez debat stála. Nebudu tu sepisovat nějakej detailní itinerář, jen chci říct, že to město se mi prostě líbilo. Zahlíd sem střípek moře, prolez obchodní labyrint a zašel i do skvělýho muzea, kde sem si pak v tamní kavárně dal kafe, a to jedno obyčejný kafe bylo asi nejpohodovějším momentem druhý půlky života v Manchesteru. Daleko od práce a všeho, v zajímavym městě a úplně v klídku. Jak člověk teprve ocení tyhle chvíle pohody, když nejsou samozřejmostí, když jsou obklopený z obou stran kvantem práce a nepříjemností. Jo jo, John Deer...

A to by byly všechny highlighty. V záloze by byla samozřejmě spousta dalších super věcí. Třeba procházky po Chorltonu, když se třeba pak zkraje jara udělalo hezky, poslouchal sem Below My Feet od Mumfordů a všechno to bylo tak hrozně hmatatelně příjemný, vzduch, okolí, i ta hudba. Pak samozřejmě těch pár návštěv hospod a pití pravýho vychlazenýho Guinnesse. Finální posezení s lady Bon bon a Paulem, kterej mě zprvu v práci sral a pak sem si ho oblíbil. Bylo toho dost, ale to, co sem napsal vejš, jsou prostě ty stěžejní body. Ten důkaz, že to tam nebylo věčně na pytel, že to dokonce bylo fakt super, zvlášť s odstupem času. O to tam de. Je to teda fakt hrozně nudný čtení, protože tam neni žádnej zvrat, přínos ani jakákoliv informační hodnota. Tenhle článek je ze všeho nejvíc takovym veřejnym deníkem, kterej si třeba za pár let s potěšením přečtu a budu vzpomínat. Třeba zas odjedu do Anglie a tohle mi bude připomínat ty začátky. Jde prostě o čirou nostalgii, nic víc to neni.




Komentáře

  1. Prosimtě, hlavně se pořád tak nepodceňuj, vždyť píšeš bezvadně. Fakt se to hezky čte a člověk se u toho čas od času i zasměje.
    Věřím, že to v Anglii muselo být fajne. Všechny ty špatný věci a strasti se stejně po nějaké době zapomenou, vzpomínky většinou bývaj dost zkreslený. Za pár let už na to budeš vzpomínat jako na supr životní období, co nemělo jedinou chybičku. :D
    Taky bych si chtěla zažít ten fajn pocit, kdy má člověk za sebe strašnou zodpovědnost, ale přitom je to taková jako volnost a svoboda. A ještě v Anglii, tyjo. Je to fakt boží země. Ani nevím, co mě tam tak táhne. Možná právě ta hudba, i když je mi jasný, že tam taky někteří lidi musí poslouchat sračky. :D
    A nekecej, že tenhle článek je nudný čtení. To fakt ne. A úplně z něho dýchá nostalgie, to máš pravdu. Připomíná mi to i mých pár chvil v Anglii. Byla jsem tam teda jenom jednou, se školou, ale stejně bylo supr už jenom jít po té ulici. A pak se snažit neztrapnit při konverzaci s hostitelskou rodinou. :D
    Plánuješ tam zase někdy odjet? Já bych to určitě brala, akorát si musím počkat minimálně do osmnácti... a tu maturitu bych si tady teda taky ještě mohla udělat. :D
    (Sorry, že jsem ti to tady zase tak zaspamovala)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stačí udělat maturu a pak může člověk zdrhnout. Kdybych to tehdy věděl, odjedu hned to léto ;-) A určitě znova pojedu, třeba se tam potkáme :-)

      Vymazat
  2. Vím o čem mluvíš, prožila jsem tři roky v Londýně a teď sedící zpátky v Praze mi to strašně chybí. Doufám, že se nám oboum podaří tam vrátit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, tři roky. To se nedá moc srovnávat. I když na druhou stranu, ono asi stačí fakt málo...

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Култура

Seroxat Sessions

Promluvil až o Soudném dni