úterý 18. března 2014

Kesey, důchodci, Žižkovská, aj.

Rozdíl mezi angličtinou (hlavně literaturou) na peďáku a látkou na anglistice, kde studuje Jen, je v tom, že nás učej věci jen proto, abysme je potom předávali dál, zatímco anglisti se ty věci učej, aby je vážně věděli. Já se to potřebuju jen povrchně nadrtit. Ne že by mě to nějak osobně hnětlo, kdybych se měl všechny ty věci poctivě učit, asi by mi brzo bouchla hlava, ale vadí mi trochu ten paradox toho, že učitelé se často věci na sílu učej, jen protože je maj učit, místo toho aby učili lidi, co opravdu něco vědí. Je to jako s filmama. Zápletky komerčních shitů uměle vznikaj, jen aby se něčím vyplnil prostor mezi akcí a CGI výbuchama, místo aby byly primárním účelem vzniku filmu. A největší škoda je to, že nad tim přemejšlim zrovna já, když je mi to ve výsledku vlastně jedno.

Po sto letech sem dočet Keseyho Tak mě někdy napadá a zažil silnější harrypotterovskej syndrom než u Harryho Pottera. Vlastně to byl ten úplně nejhorší stesk z dočtení knížky, co pamatuju. Kesey vymodeloval svoje fiktivní dřevařský městečko na západě USA až moc pečlivě na to, aby se dalo opustit jako většina jinejch fiktivních míst. A hlavně v něm rozehrál mně až podivně blízkou sadu motivů, která mě vážně rozložila. Když zbejvalo do konce 15 stránek, panikařil sem. Žralo mě, že až to dočtu, tak už o těch postavách nebudu nic vědět. A jakkoliv pak byl konec skvělej a završující, jen se špetkou zdravý otevřenosti, stejně sem byl naštvanej. Nedokážu si představit, co to muselo pro Keseyho bejt, tohle jednak napsat, ale hlavně DOpsat. V člověku musí vzniknout obří džuzna po tak obshlym myšlenkovym výlevu. Hrozně bych taky chtěl vědět, kde se to v něm vzalo. Proč si vybral zrovna motiv tak zvláětní křivdy a pomsty a jaktože ho vystihnul tak strašně přesně. V každým případě s k týhle knížce jednou stoprocentně vrátím, protože to je čistý zlato.



Je tam jedna skvělá pasáž, co vypráví o chlápkovi, kterej měl celej život problém fungovat a zapadnout a kontakt s lidma mu prostě činil problém. Pak odjel pryč žít na samotě kdesi v lese, ale po čase se vrátil a začal pracovat někde na přepážce nebo co, což Keseymu, když to viděl, připadlo divný. Tak se ho zeptal, proč proboha dělá práci, při níž musí pořád jednat s lidma a on mu na to odpověděl, že aby si to moch odškrtnout, aby to měl z krku a aby byl vyrovnanej se společností a sám se sebou. Že ten první odjezd byl vlastně jen prachsprostej útěk a že i když byl rád sám, tak ho to netěšilo, protože za sebou nechával nevyřízený účty. Jednou odjede znova, ale až bude cítit, že to jen prostě a jednoduše chce a může udělat. A pak opravdu odjel, když mu bylo 53. Je to vážně, jako by to tam Kesey nechal pro mě, abych si ujasnil, jak na tom sem, a taky abych věděl, že to jde. Ten můj první odjezd do Anglie byl totiž přesně tohle. Útěk. Ne že bych si to neuvědomoval, věděl sem to moc dobře, co jsem ale vůbec nevěděl, bylo co přichází po takovym zbrklym útěku. Mělo to dost pozitiv, 3 měsíce víceméně o samotě daj člověku prostor fakt se zklidnit, trošku si dát věci dohromady, hodně toho promyslet, jenže to všecko se děje jen uvnitř jeho hlavy. Má to svůj vliv, ale místo, odkud utek, a kam se musí vrátit, protože nemůže a ani nechce utýct nadobro, se mezitim nijak zvlášť nezměnilo. Stejně je pak nutný svádět ty samý boje jako předtim a snažit se srovnat jak s prostředím, tak sám se sebou. A to je na dlouho.

Mám teď zas velký chutě prásknout do bot. Panuje zas to příjemný počasí začínajícího jara, který sem loni touhle dobou trávíval procházkama po Chorltonu a vysníval si, co všechno budu provozovat, až se za dva měsíce vrátim domu. Chybí mi ta samostatnost. Jako student doma jsem zas parazit a to nesnášim. Bydlení v Praze, žraní v Praze, zábava v Praze. Všechno drahý jako praze. A skromná vejplata z drahého multiplexu, kde zatim dva měsíce dělám, mě nespasí.

Když sem před dvěma rokama toužil v Liberci dělat v Cinestaru, abych byl blízko filmům, vůbec mi nedocházelo, že práce v multikině je pro filmovýho fandu naprosto nevhodná a duševně riziková, protože v nich kinematografie figuruje toliko coby potupná děvka potravinářství, aneb popcorn a cola sypou víc než filmy. Tentokrát jsem tam šel makat vlastně proto, že to byl jeden z mála volnejch fleků a doufal sem, že zkušenost odjinud mi trochu pomůže. Což nepomohla, páč tu maj dost odlšnej systém a já byl tehdy stejně úplnej mimoň, takže sem neměl moc co si přenýst. I přes tu účelnou a na rodinné finance cílenou maškarádu a tuny lidí navštěvujících ty největší filmový blbiny ale sem tam přichází momenty, který mě vážně nějak dostanou. Jejich největšíma a skoro jedinejma strůjcema jsou důchodci. Ty totiž moc do kina nechoděj, a když, tak většinou na Babovřesky. Občas se ale objeví nějakej postarší pár, kterej člověku dost zvedne náladu. Ani moje silná citová letargie a cyničnost nedokáže odolat dvojicím, které v 80 letech přijdou do kina na zajímavý film a ještě z nich čiší vřelost a veselost. Naprostý unikát pak byl, když mě coby trhače lístků jedna paní využila, aby si vystřelila ze svýho manžela. Dala mi oba lístky a sama šla dovnitř a řekla, abych ho nepustil, že vona se schová. Když sem ho pak zastavil a řek, že bez lístku dovnitř nesmí, byla ve svý skrýši za rohem mrtvá smíchy, a když pán zjistil, že je to jen vtip, řezal se taky. Samozřejmě neznám pozadí, nevim, jestli spolu žijou dlouho nebo tak, ale stejně mě rozsekalo, jak mladicky jejich vztah působil. Čirá závist.

Včera mi rukama prošlo 1300 beden s 3D brejlema. V sobotu sme hráli na Žižkovský noci, v neděli druhej den jsem byl večer v práci do půlnoci a v pondělí pak vstávačka v šest ráno na výklad kamionu. Už dlouho sem nebyl tak mrtvej a zhuntovanej. Na tu ranní výpomoc s brejlema mě teda přemlouvali hodně dlouho a těžce, ale teď sem vlastně rád, že sem do toho šel. Zas sem ze sebe shodil trošku provinilosti vůči konstantnímu chlebodárcovství rodičů. Zas se cejtim maličko míň zbytečnej. A to je věc, kterou si za peníze nekoupim.

Dneska ráno sem poprosil nějakou starší ženskou s cigárem, jestli nemá zapalovač, ta vytáhla sirky a řekla "Keep it, this is my last cigarette..." Nevěřil sem jí, ale sirky se hoděj. Poslední dobou na mě vlastně lidi dost často mluvěj anglicky, přičemž cenu za nejlepší kec by dostala babka v kině, co mi řekla "I have to go to záchod." Což je vlastně víceznačná věta, páč zachód je polsky západ. I když je to blbost, páč ó se čte jako u. Tak nic no...


The Death of Queen Jane


Žádné komentáře:

Okomentovat