neděle 15. června 2014

James Harries u řeky



Je fajn, že James Harries bydlí v Čechách, člověku se totiž poštěstí vidět ho aspoň tak jednou dvakrát do roka. A na dost zajímavejch místech. Pořád mě trochu pálí, že sem ho propás loni na Budějickym majálesu, jelikož spojení James+Budějce by mohlo bejt (nebo by spíš stoprocentně bylo) hodně silný, o dost míň mě to už ale trápí po jeho pátečním vystoupení kdesi na břehu Vltavy. Stačilo přežít šichtu v kině, dotrmácet se na Křižíkovu (která mě vyschízovala, páč sem si vzpomněl, jak sme tam kdysi potkali ženskou s tourettovym syndromem) a pak se proplíst mančestersky vyhlížejícíma barákama kolem, abychom se vyloupli na skromném pobřežním plácku opatřeném dřevěnným minipodiem, pár stoly, barem a ohništěm, a ano, i houpacími sítěmi. Za stromama opodál už hučela Vltava, za keřema zády k nám zase panovala zástavba, tenhle flek byl ale úplně mimo, jak trefně poznamenal Jen, "jako z jinýho světa".


James si dal se zvučením dost na čas, ale ono nebylo kam spěchat. S hraním se klasicky nepáral, prostě nastoupil, začal hrát, občas hodil nějakej ten kec, dost věcí sem neznal, sem tam se mi něco ani moc nelíbilo, ale celkově to hraní bylo skvělý. Nejvíc padaly songy z Days Like These a Phone alba, o Growing Pains se skoro neotřel, a naše srdcovka The Scene by ani nebyla, kdyby si ji Jen polořevem nevyprosil. Trošku mi chyběly pecky jako Are You Happy? nebo Goodbye, nový songy ale zněly fakt dobře, takže sem si nemoch stěžovat. Mělo to celkově skvělý kouzlo, táborákoidní kulisa a během koncertu před pódiem výrazové tance dvou až pěti mrňavejch holek, co se navíc občas za až možná příliš bezstarostného smíchu svých rodičů masily klackama na opékání buřtů, prostě kombinace, co se často nevidí. Od dětského publika pak dostal James zaručeně čerstvý pugét z místního rostlinstva, což byla asi nejroztomilejší tečka, jakou si lze představit.

Po koncertu přišla řada na buřty a naše vlastní krákání, které se odehrálo přímo u ohně (od kterýho mi do teď smrdí oblečení). Bylo super sedět mezi maminama a jejich dětma a hrát třeba How To Disappear Completely, který se tam fakt completely nehodilo, ale tim se to právě krásně rozbíjelo. Nejvíc to ale rozbila eskadra trampů, co kousek opodál rozjeli hodně intenzivní performanci kousek a stali se tak pro nás neporazitelnou konkurencí. Proto jsme se zakempili o kus dál u houpacích sítí a jeli si si to svoje. A pak přišel James a sed si k nám a poslouchal, jak si to svoje jedem. Ocenil Let Your Love Be Strong od Switchfoot, poslech si něco našeho a zahrál i něco svýho. Perfektní uvolněnej hudební zevling prokládanej pobavenejma poznámkama na adresy trampů opodál a diskuzema o tom, z jaký části Manchesteru je, jak sme tam mys Jenem pořád jen myli nádobí a taky osvětlením pozadí koncertního failu na Náměstí Míru před dvěma rokama (jo, kdysi jsem tu o tom psal). Těžko by ten večer moch bejt lepší, řeka, James, buřty, trampové a hraní všeho možnýho. Nepematuju se, kdy sem si naposled nějakou akci tak prostě a mírumilovně užil. So juicy!


1 komentář:

  1. Parádička :) ta pohoda na mě z článku úplně dýchá.

    OdpovědětVymazat