Kytara... kytaru!



Přemejšlim nad definicí pravdy a jsem pán z kravína. Mám potřebu shodit všechno vznešený a chci vypadat jako intelektuál, co je nad věcí. Chci se vysmívat všemu, co je hezký, protože potřebuju vypadat drsně. Oh yea. Chtěl bych ti něco koupit, ale nemám žádný prachy, nemám žádný prachy. Ó, postel, která se nedá ošukat. Nebo se dá ošukat. Všude sou samí Troyové Nelsonové a sklízej ovace a Amanda Palmer zpívá o tom, jak je slýchá v rádiu a jak provolávaj svý pocity jen v honbě za kuřbou. Což je OK with me. Každej to chce. Ale ne každej si to zaslouží. Měl bych se nechat najmout na loď a odjet někam do prdele. Neodbytnej pocit stagnace našeptává, že čtyři měsíce v Anglii byly sakra málo a že by bylo ideální odfrčet někam dál na mnohem dýl. Některý lidi dosahujou stropů svejch životů dřív, než si uvědomujou. A jakmile ho dosáhnou, přemejšlej, proč najednou neni co a neni proč. A usínaj na sedačce v tramvaji. I skvělý songy přicházej řidčejc. Ale přicházej. Je tu Lost It To Trying od Son Luxe nebo Help od London Grammar. Psal sem o nich před necelym rokem a od tý doby sem to album trochu "přeobjevil". Klasickej proces, kdy se z oblíbenejch songů stávaj přeskakovaný a z dřív přeskakovanejch a neznámejch zase oblíbený. Help a Darling Are You Gonna Leave Me teď tvořej stěžejní body mýho pouličního soundtracku. A vracim se zas k Home od Lisy. Je to podzimní evergreen jako málokterej jinej. Pak to ještě rozbíjí Shine od Laury. Tu jsem dycky dost přehlížel a je to fakt černej kůň jejího prvního alba. Docenil sem i One More Chance od Bloc Party. Ten song je buď kardinální sračka nebo geniální výsměch všem naivním prosičům o návrat starejch časů. Třeba mně. Dost se mi teď vybavujou obrazy starý tři roky. Tři roky. Momenty na balkóně na Harcově ještě ve starym pokoji s vygumovanym OVBákem, co na mě mluvil jak zmrd a do telefonu na klienty slaďounce švitořil. Hrani SRXT jen v trenclích na schodech na Bčku a pofel s nějakejma Španělama, co nám nabídli travku, čína vyklopená v oblečení cizího spolubydlícího, večer s Carpenetrovou Věcí, kdy sem se bál jít ve tmě vychcat, a milion dalších. Jsme muži, kteří říkají "to byly tajmy". Skupinka nedospělců. Máme nedokonalou proměnu. Ale i kdybysme měli dokonalou, tak je to fuk, protože se nikdy neproměníme. Nikdy nevybřednu z larválního stadia, zatímco kolem mě budou poletovat starý známý jako bakaláři a pracující a rodiny zakládající a citáty o životě hýřící. Sedim v projekční kabině v multikině a libuju si, že je to práce, kde nemusim s nikym mluvit. Rady do života smrděj a život taky . Vítězství je přesvědčit se, že nejste sketa. Pak může člověk uvěřit tomu, že neni sketa ani ten druhej, ani ten třetí. Ale možná sem sketa jen já.




Co se stalo od No Waves? Myslim, že sem málo vyzdvih dokonalost toho festu. Akce, která byla vším, čím chtěla a měla bejt a ještě něčim navíc. Možná nejlepší věc za celej tenhle rok. Chybí už jen uznání. A úspěch. Teda tyhle dvě věci nepsojený s Hipsterama. Nikdy sem moc nepochopil, co lidi na Hipsterech bere, ale vyvsětluju si to tim, že všechno, v čem je nějak namočenej Aleš, je prostě pro tu určitou skupinu přitažlivý. Napsali sme tunu sraček a něco málo dobrýho. Nebyli sme na to pyšný, neměli sme ambice, nebylo to to, k čemu sme v muzice směřovali. A přitom je to nejúspěšnější shit, co sme kdy vyprodukovali. A vlastně bysme ani nic jinýho dělat neměli. Tohle je to, co nám de. Což je geniální, protože lepší důvod pro to, dělat něco jinýho, ani neexistuje. Chci dělat srdcový záležitosti a to, že svět mi naznačuje, že bych neměl a bylo by lepší dělat něco jinýho, je obrovská motivace se mu vzepřít a dělat si právě to svoje. I když to bude největší hovno. Bejt v něčem dobrej je luxus. Luxus, kterej si nemůže dovolit každej. Ale vzepřít se vlastní sračkovitosti může, kdo chce. Zní to jako moudro z plakátu, ale je to vlastně ještě horší než moudro z plakátu. Je to lajna v stupidním článku na blogu. Promlouvání do života je sračka. To bych si nechal vytesat na hrob. Hned pod citáty random špeků z prostranství před účkem před dvěma tejdnama, který, vidouc, že držim v ruce kytaru přišli a jeden z nich zařval: "On má kytaru!", načež druhej odpověděl "Kytaraa... kytaru!" a zdejchli se. Za půl hodiny se ale dostavil jejich zdatný epigon, který při pohledu na mě zařval "To je kytara!" a taky odkvačil. A pak ho tam ještě přejelo auto. No sranda to byla.

Uvědomuju si, že na tomhle sračkpostu je nejlepší ta nostalgická hodnota. Vzpomínám na dobu, kdy sem psával na blog, kdy sem psával i docela osobně a zapáleně a bavilo mě to a přišlo mi to relativně smysluplný. Byl to fajn pocit.

NO WAVES
(Fotky z koncertu sou tradičně lepší než samotný hrani. Ale co...)

Komentáře

  1. Ty máš kytaruuu? (zkus si to slovo opakovat víckrát dokola a zjistíš, že zní vlastně úplně divně a vůbec ne jako kytara)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No ono tohle vlastně funguje skoro s každym slovem, jednomu sem se kdysi asi hodinu tlemil jenom proto, že sem ho právě opakoval takhle :D

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Култура

Promluvil až o Soudném dni

Seroxat Sessions