Můj kluk je Saša Rašilov


Život v organizované skupině a přežití. Nepříjemný konotace těchhle slov z přednášky o pedagogice nabyly v poslední době asi největších rozměrů. Dredatý Amíci na literárním čtení řvou "Everyone is a key! You can unlock someone's heart!" Aleš čte svoje věci, který povětšinou znám, a je to zábavný. Po něm přichází holka, co proklamuje nějakej svůj vnitřní proud myšlenek ne zrovna moc se lišící od pubertální stoky proudící obyčejně mojí hlavou, je to ale banální a nudně podaný, takže rozladěně krkám. Jsem na mol a potácim se ven, nevšímám si ale schodu, takže si takřka vyvrkávám kotník, což zapříčiňuje neschopnost chodit den poté. Ten večer opouštim Aleše, kterýho kdosi brutálně vochluje před hospodou, s dojmem, že si jenom tak blbnou. Další pivo, točenej Guinness a návrat ve tři domu z podzemního sezení v Ideálu, kde sem určitě neplatil, i když mi servírka tvrdila, že jo. Ta noc je zvláštním mezníkem, pádem na kokos a blízkým setkáním hraničního druhu sama se sebou.


Technicky jsem horší člověk, než holka u Václaváku, co v jednu ráno prosí, abysme jí pomohli v kabelce najít klíče od bytu, že její kluk je Saša Rašilov a bude nasranej, že přišla pozdě domů. Hrabeme se jí v osobních věcech a já  myslim na to, jaký měla kardinální štěstí, že potkala zrovna nás, co ji nechceme okrást ani znásilnit. Jenže jakkoliv špatně život provozuje, svítí jí nad hlavou šipka dopředu. Možná je hned za ní velkej neonovej otazník, ale ten směr je jasnej a je lepší než prázdná množina. Postávání ve stanici, horečný vyhlížení metra a po nástupu zjištění, že si člověk splet směr. Jenže i popletenej směr je lepší než zevling na zastávce. Svinčík v pokoji jako projev individuality a týpek na přednáškách flusající encyklopedicky znějící znalosti jak na běžícím pásu. V duchu se mu směju, ale necejtim, že bych měl právo se komukoliv smát. Pod oknama nocí pobíhaj řvoucí lidi. Maj cíle, možná malicherný, třeba jenom sehnat chlast a fet, ale oni nakonec i ty feťáci maj spořádanější život. Potřebuju srandu srandu srandu srandu ve svym životě životě životě životě a chtěl bych jít surfovat, Obamo. Texty od The Drums v plný parádě.


Avalanche

Stačila by mi knihovnička Dostojevskýho a Keseyho a kočka. A nová pánev. Tu teď chci nejvíc, protože vaření je ten nejlepší relax. Upek sem kuře s bramborama a natočil o tom video pro každýho, kdo by chtěl mého příkladu následovat. Můžete si k tomu poslechnout Avalanche od Leonarda Cohena, což je jeden z nejhustších songů vůbec. Skoro nic od něj neznám, ale po prolomení povrchního dojmu á la "to je ten, co napsal Hallelujah" začínám cejtit, že s timhle člověkem mám něco společnýho. Přijde mi zvláštně temnej. Ale ne prvoplánově temnej. Spíš s temnotou, s tou vnitřní temnotou laškující, snaží se jakoby proniknout k jádru nekompromisní citový stránky člověka, která je ve svý podstatě zvláštně banální, ale o to hůř uchopitelná. Nevim, nemám toho moc k posuzování, ale rozhodně si od něj musim něco přečíst, cejtim tam fakt určitou spřízněnost.

Do not dress in those rags for me,
I know you are not poor

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Култура

Seroxat Sessions

Promluvil až o Soudném dni