Nebeský čtveračení


Prej že nikdy nevyrostem. Mic to zpíval. A pak umřel mladej. Takže se mu to povedlo. Nedokážu si to vůbec představit. Ale nechal po sobě super muziku. Přišel zvláštní standard. Standard životů lidí kolem. Najednou je všechno jasnější. A s tim je jasnější, že já se cejtim nejasnější. Citový investice jako znouzectnosti, protože neni co s nima, a hloubání nad tim, jestli se vlastně na něco těšim. Zejtra je koncert, tak snad na to.


Středa byla zvláštní, musel sem jet do Boleslavi přeparkovat auto a pak sem strávil asi hodinku v zimě-jarní změti starejch známejch ulic vyvedenejch v žlutý a šedý a se vzduchem tak přesně reprodukujícím chutě z časů, kdy sem byl o dost mladší a kdy sem ho dejchal cestou ze školy, nebo v čase ulejvání se po návštěvě doktora. Každej panel z paneláku na kraji města, kde sem bydlel až do sedmi let, by moch bejt mym náhrobním kamenem a nemuselo by se na něj vůbec nic psát. Stačilo by mi to, protože teď cejtim hrozně moc cykličnost života, to, že nakonec se ještě rád vrátim zpátky na začátek, že jen musim podniknout přesně tu cestu, co podniknul random chlápek z Tak mě někdy napadá. Malá, ne extrémně důležitá postava, co nakonec řekla jednu z nejdůležitějších věcí. Sociální fobií trpící člověk, kterej si vybral práci plnou kontaktu a interakce s lidma, protože tomu nejdřív potřeboval čelit, potřeboval si ty zapovězený místa projít, aby pak moch s jasnou hlavou určit, že tam nepatří, že to zkusil. Mise za vytyčením jasnejch hranic a za univerzální odměnou - vědomí, že největší životní boj se svojí největší neschopností člověk podstoupil a nevzdal ho. Nic důležitějšího neni. A musí se to dokázat vlastní silou. S pomocí to sice taky jde, ale vlastní silou to pro mě má větší cenu. Sakra, musim si tu knížku přečíst znova. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Култура

Nejlepší nejhorší stop ever

Promluvil až o Soudném dni