Škoda, že nejsem Vincent


Rvaní na cucky, direkty kladivem do hlavy. Mentální sebepoškozování v honbě za vybřednutím z bazénu žiletek. Lol, takový emo. Dá se to říct i normálně. Dá se říct, že pořád všechno posírám, chci věci, který bych chtít neměl a tak strašně mě irituje rozumný jednání, že sen chovám pořád jako idiot. Ale může za to přerostlá amygdala nebo něco takovýho. "Aspoň jeden happy end" zpívá Márdi v ultradepresivním Bubákovi a zase mě dostává. Tohle je někde jinde, jsou to nepovrchní neotřelý nesebestředný texty, pozorování světa v nestrojený poetice zbavený jakýkoliv snahy o cosi, snahy o víc, než jen něco předat dál a nesnažit se do toho vpašovat ego. Je to jedno z největších umění a je vlastně paradoxní, že to nežeru víc. Ale objektivní uznání a obyčejná náklonost k umění jsou odlišný věci. Márdiho mám hrozně rád, ale nikdy nebude můj top, protože já potřebuju určitý vady na kráse, potřebuju zabedněnost a potřebuju šmejdství a vztek, nic z toho fiXa nemá.


Hrajem koncert a je to vlastně dost fajn. Na těch pár kiksů se nekouká. Z původního osazenstva Anet a hospodskej se nakonec kolem poloviny našeho setu rozrůstá komunita naslouchajících na nějakou solidní dvacítku, což teda neni zásluha našeho věhlasu, ale prostě žižkovský noci, ale to je jedno, hlavně když tam ty lidi jsou a slyšej nás. Samozřejmě je vděk jenom za rychlý songy a pomalý zasněný smutný věci přihlížející uspávaj, ale vydržej to, za což jsem rád. Jsme už konečně za jakousi pomyslnou hranicí, kdy je každej koncert zdroj velkejch starostí a nejistoty, do tohohole už jdeme s podstatně jasnější představou a taky to celkem slušně odsejpá. Zbytek večera vládne pohoda, noc je nepublikovatelná a tak trošku přispívá k morální rozbahněnosti uvnitř mý hlavy. Chtěl bych psát jiný texty, než píšu, chtěl bych napsat nějaký nesebestředný věci o světě kolem, ale nedokážu se přestat zabejvat sám sebou. Aspoň se omlouvám sekuriťákovi v obchoďáku, kterýho v návalu vystresovanýho vzteku hajzlovsky zbuznu, páč je mi to fakt hrozně líto.



Všechny vás hodim do moře. Anton napravo a Anton nalevo. Je to hrozný wtf, tak silná analogie. Škoda, že já nejsem Vincent. Kdybych byl Vincent, doplavu dál a Antoni budou sborově volat "Jak si to dokázal? Jak si to všechno dokázal?!" a já bych jim odpověděl "Nikdy nešetřím sílu na zpáteční cestu..." Ale nejsem Vincent. V moři černejch Antonů nemám šanci. Ta změť plavajících padesátkovejch obleků bude ale z pod hladiny asi dost zajímavej obraz. Utopenej v moři Antonů. To bych měl mít na hrobě. A je to zase ímo, páč v minulym shitu sem taky psal něco o náhrobním kameni. To je prostě LoLeC.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Култура

Nejlepší nejhorší stop ever

Promluvil až o Soudném dni