čtvrtek 24. září 2015

Mohl jsem být tvá sestra

¨

Tak přesně takhle
To teď je
Každej hadříky
Dětský kupuje

Preciznost mizí, když si v krámě člověk kupuje deset deka čehosi, nikdy to neni deset deka. Zamrzí bankomat mimo provoz, to byly tajmy v Anglii, kde banky žily v míru a nechtěly za výběr z nedomovského stroje žádné obnosy navíc. Cestou pěšky k Jiřáku k dalšímu bankomatu udeří počasí, zářijová Praha, která nemá moc pochopení, hlavně v noci. Tesco umře. A já umřu s ním.

Nejlepší směna v kině, co proběhla právě včera, by se dala shrnout asi slovem "jídlo". Po návštěvě kajetánského Honzova studia a kafe na pražský westside jsem si stihnul ještě do práce připravit solidní večeři do krabičky, ovšem to jsem nevěděl, že se u nás bude konat raut Friday's a že zbydou marinovaný žebírka a sushi. Práce odsejpala a poslední dva sály jsem rušil, takže jsem moch domu dřív. Lepší věc než žebírka a zrušený sály prostě v práci člověk nezažije.


Everest je smrtící. Možná jsem ho tim skóre 8/10 nadhodnotil, ale... ne. Druhá projekce (uvedená prasomoderátorem, co měl pořád lascivní narážky na "dosažení vrcholu", ale no tak...) verdikt ztvrdila. Tak hořkej blockbuster tu dlouho nebyl a já nesmírně cením odvahu udělat z filmu s partou áčkovejch herců nepřikrášlenou ledovou depku. Antisnyderovina nejvyššího kalibru, žádný zpomalovačky, žádný chorály a dojemný songy. Místo toho těkání mezi postavama a zdrcující smrti odehrávající se mimo záběr. Zařídilo to jedno z nejpříjemnějších vystřízlivění z počáteční skepse. Člověk vyleze z imaxu s pocitem, že to vlastně nebyla až taková sračka. Když dojde k mekáčům a podobnejm fast foodům, už si řiká, že to vlastně není vůbec špatnej film. Promrzlej zbytek dne potom pomaličku odhaluje, že ten film je dokonce nadprůměrnej. A přetrvávající zádumčivá nálada a vracení se k určitejm scénám i den následující nakonec zpečetí to, že Everest je prostě skvělej film.

Námořníkova píseň je cool. Konečně jsem se k ní dostal. Tak mě někdy napadá jsem rozečet před dvěma rokama. Šílený. Začátek akademickýho roku se vůbec většinou nese ve znamení rozečtení zásadní knihy. Liberec - Zločin a trest, Praha - Tak mě někdy napadá (krátce po dočtení Karamazovejch) a loni Běsi. Dostojevskij troch jinak. Ale vlastně stejně dost filosoficky a extrémně s finálním polopokáním. Námořník ale nezačíná jako typickej Kesey. Teda typickej, pokud si můžu dovolit tohle slovo použít po dvou přečtenejch knihách. Jsou to ty zvláštní dystopický prvky, jako by se tam úplně nehodily, ale teď po těch pár kapitolách už člověk tuší, že tim Ken cosi sleduje. Tak či tak odhodil vznešenost líčení zničujících vztahů v Oregonskejch lesích a posunul se na Aljašku k hrdinovi, co už neni macmurphyovsky přímočarej, ani vyloženě stamperovsky rozervanej. Zvědavost, kam ta fakt prapodivná story doputuje, je značná, postavy skvělý, co chtít víc.

K tomu všemu tuna hudby, jedna dokonce moje. A 8. září koncert na pedagogický fakultě, kde po nás hrajou Aquababes, jakási reklamní skupina Aquiely. A bude tam laser game. Co prostě může člověk chtít víc...






Žádné komentáře:

Okomentovat