nezpovídám se jim
zpovídám se tobě
Deníčkově. Potomci lidí svejm potomkům, který přestanou mít děti. Alfonso, v tvojí dystopii bych žil radši než v leckterý utopii. Námořníkova píseň se chýlí ke konci a začíná se z toho stávat pěkná haluz, Ken Kesey ale ztvrzuje to, že píše pro mě, nepřikrášleně, s letmýma výletama do poetična, ale nikdy ne moc, a s narůstajícím, možná maličko paranoidním odporem k civilizaci. Zbejvá pár stránek. Netěšim se na konec, ale těšim se, až budu o týhle a o jeho druhý knížce psát bakalářku. Jen nevim, co kromě keců jako "áá, to je boží" tam vůbec bude. Asi nic.
Den stojí na detailech. V italskym bufáči na Floře berou eura, konečně zúročuju pětieurovku, co mi už měsíc bezprizorně hnije v peněžence a vydělávám na tom kilo. Velmi vítané kilo. Gól ale přichází při návratu do práce. Když se přiblížím ke vchodu, novej sekuriťák odendává jeden pruh nylonový zábrany a pouští mě dovnitř. Kření se a komentuje to jen slovem "Zkratka." Ušetřil mi asi metr chůze, vchod pro diváky je totiž hned vedle, ale to je na tom to boží. Ta "zbytečnost". Když to člověk píše a do toho mu zní nejtesknější skladba z Potomků lidí, jeví se to skoro jako zlomová epizoda, malý smítko vřelosti utopený v hromadě každodenního oportunistickýho bahna. Ne, je to prostě jen jedna milá věc, o který už zejtra nebudu vědět. Ale teď je skvělá. Tak zbytečná a tak milá.
Na závěr? V nedávný době jsem se musel dvakrát pozastavit nad tim, jak i napotisící (a s timhle číslem vlastně asi nepřehánim) je SRXT pořád tak hrozně silnej song. Kdykoliv, v depce, v pohodě, vždycky mě dostane, vždycky je takovej, jako byl napoprvý. A jeho finále je pořád jakýmsi vybájeným finále i mého vlastního života, ne jako to napsal Eliot, že svět skončí jenom zakňouráním, můj svět skončí v tom osvobozujícím závěrečném klimaxu nezlomené hořkosti, v tom jednom dlouhém C a pak Ami a pak Dmi7. A pak už nic. Za humna vydám se projít, vítr přestane vát, atd. atd. Jo, to bude fajn.
Abych to trošku nakopnul, přidám na závěr i třetí skladbu, která neni zdrcující a depresivní a dokonce je to lajv provedení s nejlepší taneční kreací ever. Myslim, že se mám od Johnnyho Pierce, co se pódiového vystupování týče, ještě hodně co učit...
Žádné komentáře:
Okomentovat