Ó, Dejvide
byl jsi tak opravdový
nezpovídám se jim
zpovídám se tobě
Deníčkově. Potomci lidí svejm potomkům, který přestanou mít děti. Alfonso, v tvojí dystopii bych žil radši než v leckterý utopii. Námořníkova píseň se chýlí ke konci a začíná se z toho stávat pěkná haluz, Ken Kesey ale ztvrzuje to, že píše pro mě, nepřikrášleně, s letmýma výletama do poetična, ale nikdy ne moc, a s narůstajícím, možná maličko paranoidním odporem k civilizaci. Zbejvá pár stránek. Netěšim se na konec, ale těšim se, až budu o týhle a o jeho druhý knížce psát bakalářku. Jen nevim, co kromě keců jako "áá, to je boží" tam vůbec bude. Asi nic.
Den stojí na detailech. V italskym bufáči na Floře berou eura, konečně zúročuju pětieurovku, co mi už měsíc bezprizorně hnije v peněžence a vydělávám na tom kilo. Velmi vítané kilo. Gól ale přichází při návratu do práce. Když se přiblížím ke vchodu, novej sekuriťák odendává jeden pruh nylonový zábrany a pouští mě dovnitř. Kření se a komentuje to jen slovem "Zkratka." Ušetřil mi asi metr chůze, vchod pro diváky je totiž hned vedle, ale to je na tom to boží. Ta "zbytečnost". Když to člověk píše a do toho mu zní nejtesknější skladba z Potomků lidí, jeví se to skoro jako zlomová epizoda, malý smítko vřelosti utopený v hromadě každodenního oportunistickýho bahna. Ne, je to prostě jen jedna milá věc, o který už zejtra nebudu vědět. Ale teď je skvělá. Tak zbytečná a tak milá.
Na závěr? V nedávný době jsem se musel dvakrát pozastavit nad tim, jak i napotisící (a s timhle číslem vlastně asi nepřehánim) je SRXT pořád tak hrozně silnej song. Kdykoliv, v depce, v pohodě, vždycky mě dostane, vždycky je takovej, jako byl napoprvý. A jeho finále je pořád jakýmsi vybájeným finále i mého vlastního života, ne jako to napsal Eliot, že svět skončí jenom zakňouráním, můj svět skončí v tom osvobozujícím závěrečném klimaxu nezlomené hořkosti, v tom jednom dlouhém C a pak Ami a pak Dmi7. A pak už nic. Za humna vydám se projít, vítr přestane vát, atd. atd. Jo, to bude fajn.
Abych to trošku nakopnul, přidám na závěr i třetí skladbu, která neni zdrcující a depresivní a dokonce je to lajv provedení s nejlepší taneční kreací ever. Myslim, že se mám od Johnnyho Pierce, co se pódiového vystupování týče, ještě hodně co učit...
nezpovídám se jim
zpovídám se tobě
Deníčkově. Potomci lidí svejm potomkům, který přestanou mít děti. Alfonso, v tvojí dystopii bych žil radši než v leckterý utopii. Námořníkova píseň se chýlí ke konci a začíná se z toho stávat pěkná haluz, Ken Kesey ale ztvrzuje to, že píše pro mě, nepřikrášleně, s letmýma výletama do poetična, ale nikdy ne moc, a s narůstajícím, možná maličko paranoidním odporem k civilizaci. Zbejvá pár stránek. Netěšim se na konec, ale těšim se, až budu o týhle a o jeho druhý knížce psát bakalářku. Jen nevim, co kromě keců jako "áá, to je boží" tam vůbec bude. Asi nic.
Den stojí na detailech. V italskym bufáči na Floře berou eura, konečně zúročuju pětieurovku, co mi už měsíc bezprizorně hnije v peněžence a vydělávám na tom kilo. Velmi vítané kilo. Gól ale přichází při návratu do práce. Když se přiblížím ke vchodu, novej sekuriťák odendává jeden pruh nylonový zábrany a pouští mě dovnitř. Kření se a komentuje to jen slovem "Zkratka." Ušetřil mi asi metr chůze, vchod pro diváky je totiž hned vedle, ale to je na tom to boží. Ta "zbytečnost". Když to člověk píše a do toho mu zní nejtesknější skladba z Potomků lidí, jeví se to skoro jako zlomová epizoda, malý smítko vřelosti utopený v hromadě každodenního oportunistickýho bahna. Ne, je to prostě jen jedna milá věc, o který už zejtra nebudu vědět. Ale teď je skvělá. Tak zbytečná a tak milá.
Na závěr? V nedávný době jsem se musel dvakrát pozastavit nad tim, jak i napotisící (a s timhle číslem vlastně asi nepřehánim) je SRXT pořád tak hrozně silnej song. Kdykoliv, v depce, v pohodě, vždycky mě dostane, vždycky je takovej, jako byl napoprvý. A jeho finále je pořád jakýmsi vybájeným finále i mého vlastního života, ne jako to napsal Eliot, že svět skončí jenom zakňouráním, můj svět skončí v tom osvobozujícím závěrečném klimaxu nezlomené hořkosti, v tom jednom dlouhém C a pak Ami a pak Dmi7. A pak už nic. Za humna vydám se projít, vítr přestane vát, atd. atd. Jo, to bude fajn.
Abych to trošku nakopnul, přidám na závěr i třetí skladbu, která neni zdrcující a depresivní a dokonce je to lajv provedení s nejlepší taneční kreací ever. Myslim, že se mám od Johnnyho Pierce, co se pódiového vystupování týče, ještě hodně co učit...
Komentáře
Okomentovat