středa 30. března 2016

Něco se někde děje, jsem si jistej



Z útržků nahodilých úvah vzniká text novýho songu. Je primitivní, jako všechny texty v poslední době, v souladu s nádechem posledního roku, který se nesl ve znamení uvolněný poetiky. Texty Drums o pobíhání po městě, poflakování se, a tak podobně momentálně jsou tím pravým, nástupcem éry snahy o něco okázale hlubokého. Proto teď songy mají stěží tři akordy a zpívá se v nich vlastně dokola pořád to samý. "Máme ještě tolik let, aby se zjistilo, co se stane." Cituju sám sebe. Název článku je ale citát Bruce Springsteena. Dancing in the Dark coverovaný jakýmsi Eddiem za účasti Laury Marling je ústřední písní března. Roztahaný denní režim, šichty na Anděli do jedný do rána, pád na polštář ve dvě, občas ve tři, vstávání kolem osmý až devátý, ne, nekombinuje se to dobře. Všeho je teď víc než kdy dřív a je to znát. "I'm nothing but tired." Ráno v 9 na projekci v Kině pilotů jsem ale kupodivu čilej. Až později přijde nutkání to zalomit.


Ale přichází jaro. Přicházej věci jako hezký počasí a tak, přísliby sezení v Riegrech a v Přístavu 18600. Na ten se těšim nejvíc. Loňskej duben, zlomovej měsíc, stop do Olmiku, narozeninová party, kde skoro nikoho neznáme, dark red passion, Brendan a tajemství Kellsu. Loni v březnu to byla předpremiéra Ex Machiny, Píseň moře, Chappie, Sons and Lovers, v dubnu pak ruštinou inspirovaný Leviatan, Rychle a zběsile 7 v kině, Ex Machina ještě asi dvakrát v kině (aneb když člověk čekuje historii hodnocení na čsfd). Psal jsem o Micu Christopherovi, o "nebeském čtveračení" a taky jsem tehdy napsal song o žití na sídlišti, kterej snad ještě nikdo neslyšel, kromě pár ožralů tehdy v Olomouci. Mic se každopádně ukazuje jako nejlepší bard jara. Možná je trochu repetitivní, ale to vůbec nevadí. Jaro přivolává spolehlivě. Loňskej duben byl nejlepší měsíc. Vnímám ho vytrženě, z kontextu celýho roztodivnýho roku. A mám o tom song, kamink sůn, protože ten měsíc si ho prostě zaslouží.

Žádné komentáře:

Okomentovat