středa 28. prosince 2011

Muzika roku 2011

Když se tak ohlížím zpátky a rekapituluju svoje hudební objevy a tendence za ten uplynulý rok, musím, stejně jako u filmů, konstatovati, že se to vyvedlo. Objevil sem dost zajímavý muziky a většina jí se mnou vydržela doteď. Objevil sem taky spoustu nudný muziky a to je taky pozitivní, páč aspoň vim, od čeho ruce pryč. Nuže, napíšu teď pár "vítězů" klasických kategorií, ať si to hezky shrneme a může to tu viset bez povšimnutí.

Interpret roku: Damien Rice
Album roku: Vice Verses (Switchfoot)
Objev roku: Mumford & Sons
Nejlepší song: Toffee Pop (Damien Rice)


Filmy roku 2011

Rok 2011 se, co se filmů týče, rozhodně vyvedl. Já sám jsem si ho dokonce užil o něco víc, než ten předchozí, který sice nabídl bohatý oscarový souboj, málokterý film mě ale opravdu oslovil a většina z nich, ač velmi povedených, se mě nikdy doopravdy nedotkla. Nejvíce se to podařilo originální komiksovce Kick-Ass a Boylovým 127 hodinám, které se jednak trefily do mého vkusu a jednak přidaly i něco navíc, ať už mnou vřele vítanou absurditu a příběhovou košatost či silné emoce a prvotřídní herectví.

Letos možná nebylo tolik horkých adeptů na zlatou sošku a většinu z nich jsem ani neviděl (i když jediné, co mě láká, je Černobílý svět a pak Válečný kůň, třeba na Clooneyho a jeho děti moc zvědavej nejsem), přesto jsem já rozhodně bídou netrpěl a měl jsem v kině štěstí na spoustu velmi zábavných věcí. Tady kousek níž mám seznam filmů s nálepkou "2011", které mě zaujaly asi nejvíc. Není žádné jiné kritérium, než můj subjektivní zážitek, najdete tam obyčejné komedie i filmy s (možná) většími uměleckými ambicemi. Každej z nich mě bavil a každej rozhodně doporučuju.

1. Warrior
2. X-Men: První třída
3. Drive
4. 50/50
5. Zrození planety opic
6. Zdrojový kód
7. Exit Through the Gift Shop
8. Zelený sršeň
9. Harry Potter a Relikvie Smrti, část 2
10. Bláznivá zatracená láska

Největší zklamání: Vyměřený čas
Guilty pleasure: Kovbojové a vetřelci
Největší nuda: Světová invaze

sobota 29. října 2011

Zázračné dítě Donnie Smith



Zakažte pěvecký soutěže. Vim, že to bylo řečený už stokrát, ale tohle je moc. Do ČS má talent teď vlezla malá holčička, který je 9 a zpívá jako 30 letá zkušená zpěvačka, prostě je to nářez. I já, odpůrce těch úžasnejch objevů a senzací, kterejm lidi tleskaj ve stoje a Bílá u nich roní slzy, jsem se podivil a pocítil jistej obdiv. Ale pak si nutně musíte uvědomit, že je to typickej případ Donnie Smithe (mrkněte na film Magnolia ;)), dítěte, který je hvězdou, protože má nějakej hodně neobvyklej talent (je chytrý, umí zpívat, je předčasně vyzrálý, sami určitě ještě na něco přijdete). Je slavný, je obdivovaný, ale na jak dlouho? Jakmile ztratěj to nejdůležitější - dětskost, jsou v prdeli, protože ten talent ostatní doženou pílí, věkem apod. Je to vlastně spíš smutný.

středa 28. září 2011

The first 64 hours of Harcov and TUL

Těžko rozlišit mezi zajímavym a nezajímavym, takže tak nějak napíšu všecko, co chci a co bych stejně musel lidem psát na pitomym věčně pokaženym FB chatu. V neděli jsem po prochozenym a prohranym sobotním večeru (Plantážníci akusticky v ulicích) vstal o dost pozdějc, než jsem předtím plánoval, a tak se iluze o tom, že bych snad moch na koleje přijet brzo a zabrat si nějakou fajnovou postel, velmi rychle rozplynula, nejvíce pak poté, co jsem zjistil, že můj odvoz (táta) chce ještě sekat trávu. Na místo jsme tak dorazili tradičně za pět dvanáct a já vyfasoval přistýlku, která děsně vrže, až je člověku blbý se v noci převalovat. Naštěstí se nám podařilo se do Liberce dostat v trojčlenné sestavě já, Jen, Langoš, což už samo o sobě zaručuje pohodu a zábavu a tak by mi bylo úplně jedno i kdybych musel bydlet na hajzlu a spát v kalužích moči.


Samotný koleje a přilehlý prostory sou hrozně fajn, protože se tam neustále pohybuje velký množství lidí zahrnujících cizince (rusové, španělé, hispánci, číňani, ...), známý až hodně starý známý a samozřejmě spousty hezkejch holek. Na vysedávání u piva je tu hromada hospod a barů a i naši diskantští spoluobčané tu najdou azyl třeba v Zanzibaru a v "Esku". První večer jsme taky většinu zdejších podniků prozkoumali pod vedením již ostříleného harcováka Elendilose, zvaného Santose a taky jsme podle toho taky dopadli. Debaty o uspořádání světa a smyslu života se táhly hodně dlouho a ještě někdy před třetí ráno jsme stáli před mezinárodním blokem F, kde bydlí Langoš a rozebírali nějaký nesmysle. Ranní vstávání v 7 pak bylo nehorázný peklo a celej den sme byli totálně mrtvý a nepoužitelný, jen naše učitelka anglický fonetiky z Británie, která byla celkem vtipná, mě vyburcovala k nějaký akci, když mě donutila řvát na celou třídu "So goooood..." jako příklad dlouhé samohlásky "ú". Celá ta hodina byla ujetá už jen tím, že se vůbec odehrála, protože rozebírat fonetiku mně osobně přijde ujetý a zbytečný a působí mi to poměrně slušný muka, zvlášť, když člověk dorazí pozdě a zbyde na něj jen první lavice. Navíc holky za náma automaticky a dychtivě pálily odovědi na otázky typu "kolik máme samohlásek v češtině" apod. Já osobně sem o tom neměl páru a začal sem si je teda jako počítat a ony okamžitě řvaly "Pěěěěěěěěěět!!!!!! Uoooooooooooh!!!!" (No okej, tak drsný to nebylo, ale rozhodně to bylo strašidelný). Po tomhle ujetym cvičení jsme radši následující přednášku na naprosto identické téma raději vynechali, což se nám ale vymstilo, protože den poté jsme naši učitelku potkali a ta naší zbrkle vypálené výmluvě, že jsme se zasekli v dopravní zácpě asi určitě nevěřila..

středa 14. září 2011

Another day in paradise

V neděli sem zažil pár docela zajímavejch setkání, některejch vtipnejch, některejch nepříjemnejch, ale celkově to byly setkání, co stojej za zmínku. Měl sem další šichtu v Cinestaru, na kterou sem se moc netěšil, protože po tom, co sem tu poslední kvůli nemoci na poslední chvíli zazdil, sem počítal s tím, že mě bude ženská část vedení nenávidět. Ale popořadě.

Ve vlaku sem se posadil ke dvěma mladým dámám, které se vypravily na výlet. Bylo jim kolem pětadvaceti a piva, který držely v ruce a upíjely z nich, rozhodně nebyly ten den jejich první. I proto byly takový rozverný a přátelský a tak sme cestou z Bakova do Turnova prohodili nějaký to slovíčko. Na tom by nebylo nic zajímavýho, kdyby se tý jedný docela slušně nepodařilo nabourat moje skálopevný přesvědčení, že budu jednou tu češtinu a angličtinu, obor, ježto teďka hodlán začít sutdovat, opravdu učit. Začala mi popisovat svoji vizi ideálního učitele češtiny (protože angličtinu samozřejmě může učit každej), kterej má bejt znalej historie, hrozně chytrej a taky tak trochu filosof, načež druhá se mě ptala na nějakou otázku o Homérovi. Docela mě obě rozhodily, ne snad proto, že bych se jim chtěl nějak zavděčit, ale protože mě napadlo, že přesně tohle po mě samozřejmě budou pak chtít i v práci. A co v práci, už ve škole, na praxi, abych byl sečtělej a držel se všemožnejch osnov a pravidel. A to přesně já ale nechci. Samozřejmě nemám v plánu si hrát na Jacka Blacka ze Školy rocku, ale zároveň nechci nechci nechci bejt obyčejnej kantůrek. Nemám iluze o vznešenosti poslání učitele. Nejsem jako holky, který si o tom asi myslej bůhví co, nebo kterejm je jedno, že na ně studenti budou nepokrytě srát, hlavně když si budou moct odkecat to svoje. Já bych chtěl ten klasickej koncept učitele trochu rozbít. Myslim, že děti nejsou hloupý (a teď samozřejmě nemyslim matiku, na tu ať si klidně blbý sou, mě de o jejich uvažování, o utváření názorů). Oni prohlídnou falešný úsměvy a neupřímnou snahu učitele se jim zavděčit. My sme to vždycky prohlídli. Každej ten křivej úsměv, kterej se snažil vyhlížet přátelsky a mezitim bylo úplně jasný, že tam uvnitř v hlavě si učitelka řiká "jooo, vy ste ale čuráci". A já nemám vůbec v úmyslu takovejhle bejt. Já myslim, že oni trochu poznaj, když se s nima jedná fér. Rozumějte když berete vážně jejich názor. Opět si nedělám iluze o tom, že by to ocenili všichni a že by to nějak zvlášť ocenili vůbec. Ale myslim, že to má smysl. Že se člověk aspoň nemusí stydět sám před sebou. Někdy by mě zajímalo, co vedlo určitý lidi k myšlence stát se pedagogem. Za svůj život sem už viděl dost podivný případy a z druhý ruky slyšel o ještě podivnějších. Respektuju záměr učit (ačkoliv právě z vlastní zkušenosti vim, že to nebejvá nic moc ušlechtilýho - prostě chcete lidi poučovat a chcete, aby se váš názor a vaše slovo konečně dočkalo nějakýho uznání, to je jeden z mejch hlavních důvodů). Každopádně pokud je za tím vlastní iniciativa a je to promyšlenej krok a vyjde, proč ne. Učte si třeba, co chcete. V některejch případech za tím rozhodnutím jít na peďák ale nemoch stát zdravej rozum. Ty lidi k tomu muselo dohnat něco jinýho. Neodstatek jiný práce, sny rodičů, šílenství? Nevim, ale jinak to neni možný. A přesně takhle nechci dopadnout. Musel bych se strašně stydět sám před sebou. Bejt učitelem chci sice bejt už strašně dlouho a právě následování mladickejch ideálů a tužeb často vede ke katastrofám, ale já si to promyslel a sem si jistej, že na to mám. Dokonce si myslim, že bych to opravdu trochu rozbít moch. Ten stereotyp. Že nebudu jeden z těch klasickejch pedagogů, pro který je jejich předmět středem vesmíru. U nás na gymplu těchhle "až příliš zapálenejch" taky pár bylo. Zároveň tam ale byli i takoví, který dokázali fakt udělat dobrej dojema tím i trochu postavit svůj předmět do jinýho, mnohem příjemnějšího světla. Zvlášť jednoho sem měl fakt rád, uznával ho a pokud bych dopad jako on, určitě bych se nezlobil. Byl to tak trošku "kapitán, náš kapitán", jak jen je to v naší realitě mimo filmovej svět možný. Člověk chytrej, ale tak jako lidsky chytrej, skoro by se chtělo říct "příčetnej", aby se umocnil kontrast mezi ním a jinejma. Celkově zas ale musím uznat, že u nás na gymplu byla situace s učitelema vlastně dobrá. Ale změny by se samozřejmě snesly. Tyjo. chtěl sem napsat krátkej odstavec a vznikla tahle šílenost. A to mám ještě chuť psát dál. Ale radši už nebudu. Popojedem.

neděle 24. července 2011

Czech Apache Incident!!!

Ještě ráno a dopoledne panovala v celé kapele nervozita a odhodlání. Náš novej song sme hráli všichni spolu asi tak dvakrát a rozhodně se nedalo říct, že bysme byli nějak sehraný. Navíc do něj chybělo solíčko (samozřejmě moje, páč sem se ho neobtěžoval vymyslet) a vůbec to celý byla bramboračka. Proto sme na něm chtěli ještě zamakat, předtím, než se vydáme do dalekého Bohdaneče a předvedem ho tam. V tu chvíli sme ale ještě neměli ani nejmenší ponětí, do čeho že to vlastně dem.

Cesta proběhla nadmíru spořádaně. Dokonce i muzika byla fajn, protože Cáfa se po chvíli vzdal svých milovaných Tří sester ("Dáám si sedum piv a jednu zelenou!!") a hodil tam mix s "těma našima sračkama", takže jeli White Stripes, Ramones, Green Day a další věci, který se přinejmenším daly poslouchat. Do Bohdaneče jsme tedy dorazili poměrně zdárně a s nadšením jsme hledali plac, kde se ten Czech Apache Incident má odehrát. Po několika turistech (Bohdaneč je totiž lázeňský město, což věděli všichni kromě mě) se nám i podařilo najít babku, která nám poradila, jak se tam dostanem. Varovala nás ale, ať sme opatrný. Nebrali sme to moc na vědomí, ale teď si tak nějak řikám, že svůj význam to mělo. Postupně sme se dostali až na úzkou cestu vedoucí kamsi do lesa, po jejímž obvodu stálo pár chatrnejch domků a příbytků. My ale samozřejmě pátrali po nějakým prostoru s podiem, kde by třeba byla i slyšet muzika, lidi, cokoliv. Nic takovýho ale poblíž nebylo. A pak sme to uviděli. Malá dřevěná chatka a na přilehlym dvorku asi půl metru vysoká stage. A naproti ní bar pod širým nebem a vedle gauč osazený štamgasty, o nichž těžko říct, zda z něj někdy v posledních pěti letech vůbec vstali. ¨

pondělí 27. června 2011

Svátek hudby v Praze 2011 aneb pouliční hudba není žebrání!


V úterý ráno bylo ještě pěkně hnusně a tak byly na místě obavy, jak to nakonec celý dopadne, aneb jestli se v takovejch sračkách vůbec lidi budou obtěžovat ven. Když sem pak ale viděl nadšení, s jakym lidi vyrazili do ulic muzicírovat, bylo mi jasný, že by je nezastavila ani Katrina. A to počasí nakonec vyšlo parádně.

Celej den byl vůbec úžasně poetickej. I když prd poetickej, to zní debilně, prostě hezkej příjemnej, jarně-letní. Když sem na Karlově náměstí vystupoval z metra, v uších mi hrála En t'attendent od Mélanie, dovnitř pronikalo trochu toho příjemnýho slunečního světla a vzduch byl příjemně ochucenej kytkama z venku, cejtil sem úžasnej pocit pohody a když přišlo místo, kde Mélanie peckovně zařve, musel sem se zastavit a vychutnat si to se zavřenejma očima.