Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2012

Filmy roku 2012

Obrázek
Oproti loňskému roku, který mi přinesl emočně nabitého Warriora, ultrazábavné X-Men: First Class nebo uhrančivý Drive, se rok 2012 nevytasil s ničím, co by mě doopravdy rozsekalo nebo rozložilo. S emocemi se na mé straně letos dost šetřilo a o takovém výkyvu, jaký mi před rokem přivodil bratrobijecký Warrior, se letos žádnému z rozpohybovaných obrázků ani nesnilo.

Opět jsem toho samozřejmě dost neviděl - Lincoln, Django Unchained, Zero Dark Thirty, Silver Linings Playbook, Hitchcock - to všechno mě teprve čeká a taková Patrola nebo Divoši doteď zůstávají menším restem, takže sem prostě fláknu top 10 toho, co jsem viděl. Objektivně neobjektivně, je to jedno, jsou to prostě filmy, co mě bavily nejvíc/nejmíň.



1. Skyfall
2. Avengers
3. Pí a jeho život
4. Looper
5. Anna Karenina
6. Polski film
7. Argo
8. Kronika
9. 21 Jump Street
10. Atlas mraků


Největší zklamání: Prometheus (Hobit)
Guilty pleasure: Bitevní loď
Debilita roku: Temné stíny
Nejpřeceněnější film: Temný rytíř povstal

Stížnost rozhořčeného hipstera

Ve čtvrtek 27. prosince se měla konat v Mladé Boleslavi v Kavárně literární hudební akce, kde měli vystoupit akusticky hrající Plantážníci a také jejich kytarista se svými písněmi. Těšil jsem se, že to bude koncert plný oduševnělé a velmi alternativní hudby, o němž jsem věděl jako jeden z mála. Abych o nic nepřišel, dostavil jsem se už v šest hodin, jen abych zjistil, že kavárna je ve skutečnosti zavřená a pořadatel akce Jakub Brych se nachází v silně podnapilém stavu. Horší organizaci jsem ještě nezažil. Pan Brych sice telefonoval, komu mohl, ale otevření kavárny zařídit nedokázal. A jeho reakce na neúspěch? Další nasávání jakési tekutiny, která patrně obsahovala vysoké množství alkoholu. Nechápal jsem jeho laxní přístup k celé záležitosti a taky to, že se takto opil, i když měl ten večer hrát. Ještě více mě pobouřilo, když jsem zjistil, že na jeho "akci" přijela hrát i dívka až z Opavy.

Nakonec jsme se všichni přesunuli do nedalekého U-turn pubu, který měl posloužit jako n…

James Harries v Roxy

Obrázek
Roxy mě oddělalo. Bezprostředně po vstupu se dostavila vlna sentimentu, jakou nepamatuju už hodně dlouho. Vlastně si fakt nevybavuju, kdy sem byl naposled takhle naměkko. Vzpomínky na koncert Damiena zasunutý kdesi v zadní přihrádce mý paměti se znovu vynořily s nepříjemnou naléhavostí a já začal vnitřně panikařit. Kdyby pití v Roxy nestálo majlant, asi bych se zbořil seč by to šlo. Ale trojka piva byla za čtyřicet, a tak jsem cucal jedno celej večer a snažil se ty pocity zaplašit.

Koncert se nekonal v hlavních prostorách, nýbrž vzadu v malé místnůsce zvané velmi přiléhavě "chill out". Bylo tam přijemný osvětlení, malý gauče, stolky a sedátka, a tak se tam vážně bez nadsázky perfektně chillovalo. Sešla se tam dost sympatická sebranka lidí, panovala uvolněná příjemná nálada, a tak mě naštěstí ta palčivá damienovská melancholie po chvíli skoro opustila. Postávali sme tam s pivkama, něco žvatlali a James Harries tam mezitim jen tak chodil mezi náma a ani moc nevybočoval z davu…

Amanda Palmer v Praze

Obrázek
Amanda Fucking Palmer konečně zas v Praze (stejně nesnášim to její prostřední méno). A zas tu je s někym jinym. Posledně to byl Webley a od tý doby si tahle ujetá ženská dala dohromady novou kapelu jménem The Grand Theft Orchestra. A když jsem slyšel její (nebo jejich) nový singl, hodně mě to vykolejilo. Synťáky a nejprofláklejší akordický postup? Amanda už definitivně a totálně nahá? W T F ? ! Jenže ono jí to vyšlo. Ta jízlivá parodie na popový songy a tradičně neurvalý textový i hlasový projev i přes to, že je tahle dáma už tak trochu na pěst, opět přinesl hodnotnou dávku nepřepaleně dekadentní muziky.

Fandové zvyklí na tradiční vůdčí klavír sice dostali místo klasického schématu řádný políček, když iniciativu ve většině songů přebraly kytary a synťáky, ale ono se ukázalo, že tenhle směr, jímž se Amanda a spol. vydali, byl zatraceně dobře zvolený. Pod slupkou nového zvuku totiž album Theater Is Evil nabízí tu starou dobrou pokleslou poetiku, jakou oplývali už The Dresden Dolls, a z…

England trip

Obrázek
Jednoho krásného podzimního dne jsme se vypravili s populárním wrestlerem The Langošem do Anglie za naším drahým přítelem Jenem, který už čtvrtý měsíc živořil v Manchesteru, a to úplně sám. Motivací navíc byly kromě radostného shledání s dlouho neviděným druhem také lístky na koncert Bloc Party, které Jen před časem zakoupil a hodlal nám je zdarma poskytnout. Ještě asi týden před odjezdem sice ani jeden z nás vůbec najisto nevěděl, jestli se někam pojede, ale nakonec nám šílenost toho nápadu tak učarovala, že jsme splašili jízdenky a v pátek 19. října v 17:30 stanuli na Florenci před žlutým busem Student Agency.

Lidí tam bylo mraky, někteří byli dokonce sdílní a přátelští (na náš vkus až příliš) a pozdně říjnový vzduch kolem prosycovala silná vůně travky. Sedadla uvnitř autobusu mnoho pohodlí neskýtala, a tak už před jejím začátkem bylo jasné, že tahle cesta nebude žádný med. První negativum přišlo už po výjezdu z Prahy, kdy do obrazovek nad sedadly pustila posádka studentský film Mar…

Bloc Party Live In Manchester, Warehouse Project

Obrázek
Kdyby mi někdo před půl rokem prorokoval, že 19. října uvidím Bloc Party naživo přímo v Anglii, konkrétně v Manchesteru, řek bych mu, že je debil a vůbec bych ho asi zavrhnul a myslel si o něm svoje. Jenže ten člověk by měl pravdu, a kdyby existoval, musel bych se mu teď zatraceně omluvit.

Podivnou shodou okolností jsem se totiž v pátek před pár dny ocitl na kraji Manchesteru v cihlovém skladu předělaném na prostory pro živou hudbu, pařby atp. spolu s Jehnětem a Langošem a opravdu jsme čekali na Bloc Party, kapelu, za kterou bych se rval do krve a jejíž kytarové riffy a texty jsou pro mě svaté. (Na čemž nic nemění ani fakt, že jejich poslední cédo je počinem spíše rozpačitým.)

Warehouse Project je cool. Jako by vypad z nějakýho filmu nebo seriálu. Po vstupu dovnitř jsem si připadal, jako bych se ocitnul v některým díle Skins - všude hlasitá muzika, barevný světla a zhýralá britská mládež, která vypadá alternativněji než celá hipsterská obec Prahy dohromady. Oblečení, který vás neodpud…

Zápisník z jednoho obchoďáku

Obrázek
Předem bych chtěl upozornit, že následující článek nepopisuje žádné skutečné osoby nebo události.

Když u nás ve městě vybudovali novou pobočku světoznámého řetězce supermarketů, nahrnuly se do něj prácechtivé davy všemi otvory jako povodeň. Nebo spíš se ukázněně jeden po druhém přišli ucházet o práci zadním vchodem určeným pro zaměstance. Ehm. Dva z těch ukáznených jsme byli i já Langobard. Vyplnili jsme žádosti, kde jsme napsali, že jsme svolní vykonávat cokoliv kromě práce na pokladně, já jim ještě nacpal vlastnoručně vytištěný životopis, abych demonstroval své nadšení a ukázal, že se prostě snažím, a pak už jsme jen čekali na telefonát, kterým by nás pozvali na pohovor. Ten přišel o týden později, tak jsme se společně stavili opět vzádu na recepci, kde po nás chtěli, ať jim zahrajeme na kytary, které jsme čistě náhodou ten den měli s sebou.

Nezahráli jsme. Jen jsme čekali, až budeme jeden po druhém pozváni do malé místnůstky. Seděl jsem tam naproti milé dámě, která se mě ptala, jes…

Bloc Party, Amanda a best last gig ever

Obrázek
Ve čtvrtek jsem jel do Prahy na zápis. Těšil sem se na tu cestu, jelikož v buse jsem měl naplánovanej konečně první poslech nového alba Bloc Party. Na to, že sem ho měl od soboty, docela fail, ale bez sluchátek to nejde a repráky notebooku nedělaj justice žádný hudbě, natož ještě hudbě toužebně očekávaný. No, co k němu říct, velkej komplexní názor vyplodím za nějakej čas, až se s albem víc sžiju, ale zatím aspoň napíšu, že je lepší, než všichni řikali, ale pořád horší, než já sem čekal. Nebo spíš doufal. Což je ale pořád výhra. Trochu smutnej je pak fakt, že ten samej den sem taky zakusil nového alba paní Amandy Palmerové a bavilo mě víc než Bloc Party. Což sem rozhodně nečekal, zvlášť po jejím posledním počinu, ze kterýho se mi líbí jeden song a to navíc cover.

Ještě sem se ani nedostal k novým The xx. Nějak nikdy nebyla nálada. Zato noví Mumfordi dost válej. Neni to vůbec nic objevnýho, ale ten starej dobrej recept s tunou božích nástrojů pořád šlape a mě to baví. Těch novejch alb j…

Čtyři songy Jamese Harriese

Obrázek
Tak jsem dnes s kytarou a kapsou nutných náhradních strun vyrazil odpoledne do Prahy podívat se na Jamese Harriese, který měl "buskovat" na Náměstí Míru. Po božím zážitku s Damienem jsem byl natěšenej na další skvělej pouličně hudební dýchánek s dalším skvělým hudebníkem.
Na místo jsem dorazil s několikaminutovým zpožděním, což naštěstí nevadilo, protože hraní ještě nezačalo. Všude byly stánky s nějakýma hovadinama a kolem se ochomýtalo pár čumilů, kteří ale nejspíš ani moc nevěděli, kam se to připletli. Byla to prostě nějaká benefiční akce na podporu plnoletých z dětských domovů, kteří hledají práci, pokud se pamatuju. Já osobně sem si představoval, že James prostě napochoduje na náměstí a začne vyhrávat, ale organizátoři to pojali spíš jako koncert, takže byl mikrofon, byly bedny a před tím otevřený futrál na kytaru jakože na peníze. Moc mi to k sobě nešlo, ale nějak sem to neřešil, hlavně, když James zahraje.


Po troše zvučení začal něčím, co jsem neznal, ale bylo to dost…

Damien Rice v Praze

Obrázek
Tak včera si konečně Damien Rice packnul svůj suit do bagu, vystrojil se a dorazil k nám do Prahy. My, co ho žereme, jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít, a tak jsme tam vyrazili už ráno, protože jednak jsme chtěli stihnout pár věcí a jednak jsme měli v plánu si před koncertem ještě někde na nábřeží zakrákat pár jeho písniček. Z toho teda nakonec moc nebylo, protože jsme nestíhali, ale naštěstí jsme přišli včas aspoň před Roxy, kde už se tvořila fronta. Zabrali jsme skvělý místa ve třetí řadě a krátili jsme si čas všelikými spekulacemi o tom, co asi zahraje a jestli něco měl s Melanie Laurent (došli jsme k závěru, že jo). Taky nás zaujala dívka v řadě před námi, která vypadala úplně jako Lisa Hannigan.
Zvláštní na tom čekání bylo, že jsem si vůbec nedokázal představit živýho Damiena. Viděl sem ho na kvantech obrázků a videí, ale pořád pro mě byl prostě "tím slavným muzikantem", kterej je spíš blíže mýtu než skutečnosti. Proto jsem, když konečně vyšel na podium, zažil t…

Rock For People 2012

Obrázek
Nejdřív se to namočí, pak se to peče, pak se to znova namočí, peče a ještě namočí. Co to je? Pokud hádáte návštěvníka letošního Rock For Peoplu, tak máte samozřejmě pravdu. Letos bylo počasí masakrální a kdo má rád rychlé teplotní změny, promočený oblečení a bolení hlavy, nemoch si stěžovat. Ale stejně to byla pecka.
Účast na letošním rockforu byla tak trochu akce na poslední chvíli, u který se toho hodně zvrtlo, ale nakonc jsem byl hodně rád, že jsem se na největší tuzemský fesťák vypravil. V autobuse cestou do Hradce jsem smažil Franze Ferdinanda, abych si tu muziku před večerním koncertem trochu osvěžil. Ne že by to bylo nějak extra potřeba, ale chtěl jsem dát ještě šanci jejich druhýmu albu, protože zatim se spolu moc nemusíme. Bohužel nenastala žádná změna, ale co, třeba někdy příště.
Příjezd do Hradce byl skvělej. První známý místa, baráky a klasická cesta k areálu mi vyvolaly milion asociací a vzpomínek a skoro až proti mé vůli se mě zmocnil hrozně příjemnej pocit nadšení, tak…

Buskers Fest České Budějovice aneb "pitchforkers hitchhiking"

Obrázek
Už zase svátek hudby, už zase hraní v ulicích a už zase se naše drzé maličkosti rozhodly se téhle kulturní akce zúčastnit. Jakmile je někde možnost pořvávat na veřejnosti a pořádně si říznout do strun, tak tam prostě jedem. Nejspíš už to hraničí s nějakou úchylkou. Heh. V každém případě jsme se s momentálně domov nemajícím násilným Johnnym domluvili, že se vypravíme na buskers fest do Českých Budějovic, které nás už dřív uchvátily svým majálesem, a jelikož ani jeden z nás není při penězích, rozhodli jsme se stopovat. Znělo to jednoduše, dobrodružně a po pročtení vtipné stopařské příručky jsme se cítili dostatečně kompetentní na to, abychom se do dvě stě kilometrů vzdálených Budějic dostali. No, popravdě, nebejt našich bývalých spolužáků, kteří nás nejdřív pocákali vodou a pak nabrali, myslim, že bysme nedojeli ani do Prahy. A ani z ní jsme si nakonec nic nestopli, jlikož na scénu měl nastoupit známý Alešovy známý jménem Zdeněk alias"Maťas 2" (byl to fakt přesně takovej bezs…

"Once in a lifetime" aneb Switchfoot live in Trnava 2010

Obrázek
Wow. Je to šílený, ale od koncertu Switchfoot už sou to dva roky. A tenhle report je dost vtipnej. Fakt sem tehdy psal dost debilně, ale je to stejně pecka číst. Kdo tam nebyl, ať závidí.
Tyjo, tak se to vážně stalo. Viděl jsem naživo Switchfoot, kapelu, k níž mám vztah jako k žádné jiné. Byť třeba teď neobsazuje nejvyšší pozici na mém last.fm, je to můj dlouhodobý band "nabr uan". Bohužel se nedokopali přímo k nám do Čech, takže jsme na ně museli zaskočit k našim slovenským sousedům, což ale vůbec nevadilo, možná právě naopak. Takže připravte se na nejhorší, nyní vám vyjevím pravdu o tripu na Switchfoot do slovenské Trnavy a jelikož cesta samotná je coby kombinace pohodového zevlení ve vlaku a nějakých těch zábavných karambolů velice důležitou součástí celé akce, vezmu to dost obšírně se všemi nechutnými detaily!
Už celé plánování bylo dost nedůvěryhodné. Hledání vlakových spojů den před odjezdem, velmi malé povědomí o tom, kde a kdy co je a jede, zkrátka celkově laxní přís…

Budějovický majáles 2012

Obrázek
...aneb v Českých Budějovicích by chtěl žít každý!
Všechno o začalo, když sem na fejsbůku zahlídnul, že The Feud, britská kytarovka, co nás kdysi příjemně překvapila na RFP, hraje na Budějovickém majálesu. Takovou věc prostě nenecháte bez povšimnutí, a tak jsem si ten jihočeskej festival hezky důkladně proklepnul a zjistil, že je strašně zajímavej. Narozdíl třeba od přažskýho majálesu, kterej vsadil na profláklý věci typu UDG a Tomáš Klus, tzn. spolehlivý lep na typické obrážeče fesťáků, se v Českých Budějovicích rozhodli trochu zaexperimentovat a pozvali kapely rozhodně ne tradičního ražení a často ani tuzemského původu.

Na programech jste tak mohli najít třeba zmíněné Anglány The Feud, ambientní post/art/slow/blablabla rock A Whisper In The Noise ze Spojených států, nebo indie pop Giantree z Rakouska a hromadu dalších neznámých věcí, které slibovaly přinejmenším nevšední zážitek. Já se těšil hlavně na "Feudály" a na Whisper a pak taky na to, že v tom akčním a hudebně nalad…

Band Of Brothers

Obrázek
12. prosince 1944
Carentan se teď zdá být strašně daleko. Jako by se to všechno odehrálo před půl rokem a přitom je to jen pár týdnů. Hodně kluků přišlo o život, hlavně v Eindhovenu. A v Nuenenu. Většinu z nich jsem ani neznal. Jen když je člověk vidí ležet na zemi, uvědomí si, že ten obličej potkával v táboře. Ale kdo to byl, jak se jmenoval... Aspoň, že Bull se nakonec našel. Většina kluků z naší roty E tu ještě je. Hlavně kapitán Winters. Je obrovská škoda, že už nám nevelí přímo on. Je to ten typ člověka, kterého bych následoval do horoucích pekel, protože bych mu věřil, že mě z nich vyvede. Vedle něj si připadám obyčejný. Postradatelný. Někdy bych chtěl být v čele. Mít všechno na povel a určit, co se bude dělat, kam se půjde. Občas bych prostě rád věci dělal podle sebe, protože ne vždycky mi rozkazy shora dávají valný smysl. Ale pak si člověk uvědomí tu obrovskou zodpovědnost. Velení není o tom nedělat chyby. Těch se nevyvarujete. Ale když už nějaká přijde, musíte si s ní umět por…