sobota 29. prosince 2012

Filmy roku 2012

Oproti loňskému roku, který mi přinesl emočně nabitého Warriora, ultrazábavné X-Men: First Class nebo uhrančivý Drive, se rok 2012 nevytasil s ničím, co by mě doopravdy rozsekalo nebo rozložilo. S emocemi se na mé straně letos dost šetřilo a o takovém výkyvu, jaký mi před rokem přivodil bratrobijecký Warrior, se letos žádnému z rozpohybovaných obrázků ani nesnilo.

Opět jsem toho samozřejmě dost neviděl - Lincoln, Django Unchained, Zero Dark Thirty, Silver Linings Playbook, Hitchcock - to všechno mě teprve čeká a taková Patrola nebo Divoši doteď zůstávají menším restem, takže sem prostě fláknu top 10 toho, co jsem viděl. Objektivně neobjektivně, je to jedno, jsou to prostě filmy, co mě bavily nejvíc/nejmíň.



1. Skyfall
2. Avengers
3. Pí a jeho život
4. Looper
5. Anna Karenina
6. Polski film
7. Argo
8. Kronika
9. 21 Jump Street
10. Atlas mraků


Největší zklamání: Prometheus (Hobit)
Guilty pleasure: Bitevní loď
Debilita roku: Temné stíny
Nejpřeceněnější film: Temný rytíř povstal

pátek 28. prosince 2012

Stížnost rozhořčeného hipstera

Ve čtvrtek 27. prosince se měla konat v Mladé Boleslavi v Kavárně literární hudební akce, kde měli vystoupit akusticky hrající Plantážníci a také jejich kytarista se svými písněmi. Těšil jsem se, že to bude koncert plný oduševnělé a velmi alternativní hudby, o němž jsem věděl jako jeden z mála. Abych o nic nepřišel, dostavil jsem se už v šest hodin, jen abych zjistil, že kavárna je ve skutečnosti zavřená a pořadatel akce Jakub Brych se nachází v silně podnapilém stavu. Horší organizaci jsem ještě nezažil. Pan Brych sice telefonoval, komu mohl, ale otevření kavárny zařídit nedokázal. A jeho reakce na neúspěch? Další nasávání jakési tekutiny, která patrně obsahovala vysoké množství alkoholu. Nechápal jsem jeho laxní přístup k celé záležitosti a taky to, že se takto opil, i když měl ten večer hrát. Ještě více mě pobouřilo, když jsem zjistil, že na jeho "akci" přijela hrát i dívka až z Opavy.

Nakonec jsme se všichni přesunuli do nedalekého U-turn pubu, který měl posloužit jako náhradní prostor. Pan Brych ještě zůstal u kavárny a čekal, zda někdo přijde, i když těžko říct, jestli vůbec něco vnímal. V "Účku" se ale nic moc nedělo. Johnny Násilník, známý frontman Plantážníků, akorát posedával a pil jedno pivo za druhým a nikdo další se k žádnému hraní neměl. Po chvíli dorazil pan Brych a dokonce začal něco hrát, ale v podnapilém stavu písně Plantážníků neměly absolutně žádnou úroveň a slíbený kulturní zážitek se nedostavil. Pan Brych po chvíli tradičně přetrhl strunu a jako reakci na to praštil s kytarou o zem. Po té jsem ho vídal střídavě válejícího se na chodníku pred Účkem, válejícího se na gauči v Účku a opět se válejícího na chodníku. Nakonec přeci jen proběhlo menší hraní ve foyer pubu, ale těch pár písní bylo velmi chabou záplatou na večer plný zklamání.

Jakub Brych se ukázal být velmi špatným organizátorem, terý svým flegmatickým přístupem zapříčinil totální kolaps akce, jež mohla být kvalitním alternativním kulturním zážitkem.

středa 21. listopadu 2012

James Harries v Roxy



Roxy mě oddělalo. Bezprostředně po vstupu se dostavila vlna sentimentu, jakou nepamatuju už hodně dlouho. Vlastně si fakt nevybavuju, kdy sem byl naposled takhle naměkko. Vzpomínky na koncert Damiena zasunutý kdesi v zadní přihrádce mý paměti se znovu vynořily s nepříjemnou naléhavostí a já začal vnitřně panikařit. Kdyby pití v Roxy nestálo majlant, asi bych se zbořil seč by to šlo. Ale trojka piva byla za čtyřicet, a tak jsem cucal jedno celej večer a snažil se ty pocity zaplašit.

Koncert se nekonal v hlavních prostorách, nýbrž vzadu v malé místnůsce zvané velmi přiléhavě "chill out". Bylo tam přijemný osvětlení, malý gauče, stolky a sedátka, a tak se tam vážně bez nadsázky perfektně chillovalo. Sešla se tam dost sympatická sebranka lidí, panovala uvolněná příjemná nálada, a tak mě naštěstí ta palčivá damienovská melancholie po chvíli skoro opustila. Postávali sme tam s pivkama, něco žvatlali a James Harries tam mezitim jen tak chodil mezi náma a ani moc nevybočoval z davu (až na svůj charakteristický kulich). Přemejšlel sem, jestli si pamatuje, že sme si spolu před třema měsícema zahráli na Náměstí míru. I když po těch dvou songách asi těžko..

pátek 2. listopadu 2012

Amanda Palmer v Praze



Amanda Fucking Palmer konečně zas v Praze (stejně nesnášim to její prostřední méno). A zas tu je s někym jinym. Posledně to byl Webley a od tý doby si tahle ujetá ženská dala dohromady novou kapelu jménem The Grand Theft Orchestra. A když jsem slyšel její (nebo jejich) nový singl, hodně mě to vykolejilo. Synťáky a nejprofláklejší akordický postup? Amanda už definitivně a totálně nahá? W T F ? ! Jenže ono jí to vyšlo. Ta jízlivá parodie na popový songy a tradičně neurvalý textový i hlasový projev i přes to, že je tahle dáma už tak trochu na pěst, opět přinesl hodnotnou dávku nepřepaleně dekadentní muziky.

Fandové zvyklí na tradiční vůdčí klavír sice dostali místo klasického schématu řádný políček, když iniciativu ve většině songů přebraly kytary a synťáky, ale ono se ukázalo, že tenhle směr, jímž se Amanda a spol. vydali, byl zatraceně dobře zvolený. Pod slupkou nového zvuku totiž album Theater Is Evil nabízí tu starou dobrou pokleslou poetiku, jakou oplývali už The Dresden Dolls, a znamená tak v Amandině kariéře další jistý krok správným a navíc originálním směrem.

S těmihle dojmy jsme v pondělí zamířili do pražské Akropole (která se čistě náhodou nachází kousek od mého příbytku), kde se měl vytoužený koncert odehrát. Lidí tam bylo jako kráva a bylo fajn vědět, že se tam kromě nás dvou nachází i dalších pár desítek individuí, která Amandu žerou. A v tu chvíli jsme ani nevěděli, co nás vlastně všechno čeká.

čtvrtek 25. října 2012

England trip

Jednoho krásného podzimního dne jsme se vypravili s populárním wrestlerem The Langošem do Anglie za naším drahým přítelem Jenem, který už čtvrtý měsíc živořil v Manchesteru, a to úplně sám. Motivací navíc byly kromě radostného shledání s dlouho neviděným druhem také lístky na koncert Bloc Party, které Jen před časem zakoupil a hodlal nám je zdarma poskytnout. Ještě asi týden před odjezdem sice ani jeden z nás vůbec najisto nevěděl, jestli se někam pojede, ale nakonec nám šílenost toho nápadu tak učarovala, že jsme splašili jízdenky a v pátek 19. října v 17:30 stanuli na Florenci před žlutým busem Student Agency.

Lidí tam bylo mraky, někteří byli dokonce sdílní a přátelští (na náš vkus až příliš) a pozdně říjnový vzduch kolem prosycovala silná vůně travky. Sedadla uvnitř autobusu mnoho pohodlí neskýtala, a tak už před jejím začátkem bylo jasné, že tahle cesta nebude žádný med. První negativum přišlo už po výjezdu z Prahy, kdy do obrazovek nad sedadly pustila posádka studentský film Marta, jenž nás iritoval každým svým nemluvným záběrem, z nichž 99% tvořily velmi blízké detaily, jež zřejmě měly působit hrozně artově a intenzivně. Působily ale spíš na hovno. Krátili jsme proto čas hejtěním filmu a vlastně to nakonec bylo dost fajn.

Bloc Party Live In Manchester, Warehouse Project

Kdyby mi někdo před půl rokem prorokoval, že 19. října uvidím Bloc Party naživo přímo v Anglii, konkrétně v Manchesteru, řek bych mu, že je debil a vůbec bych ho asi zavrhnul a myslel si o něm svoje. Jenže ten člověk by měl pravdu, a kdyby existoval, musel bych se mu teď zatraceně omluvit.

Podivnou shodou okolností jsem se totiž v pátek před pár dny ocitl na kraji Manchesteru v cihlovém skladu předělaném na prostory pro živou hudbu, pařby atp. spolu s Jehnětem a Langošem a opravdu jsme čekali na Bloc Party, kapelu, za kterou bych se rval do krve a jejíž kytarové riffy a texty jsou pro mě svaté. (Na čemž nic nemění ani fakt, že jejich poslední cédo je počinem spíše rozpačitým.)

Warehouse Project je cool. Jako by vypad z nějakýho filmu nebo seriálu. Po vstupu dovnitř jsem si připadal, jako bych se ocitnul v některým díle Skins - všude hlasitá muzika, barevný světla a zhýralá britská mládež, která vypadá alternativněji než celá hipsterská obec Prahy dohromady. Oblečení, který vás neodpudí (jen zřídka, když už kluci nevypadaj jako kluci, ehm) a udělá i z nevýrazný holky objekt vašeho zájmu. Člověka to ale dost mate a nutně si zase musí uvědomit, že i když ty děti vypadají, jako by měly každou chvíli kváknout něco sofistikovaného, moudrého a zajímavého, tak většina z nich stejně jen frčí na jakési módní vlně a ten večer se prostě přišla ožrat a zapařit si na přebasované beaty. I přesto jsem se ale cejtil jako ve snu a měl hroznou chuť pít s nima a řádit s nima. Což nešlo, protože pivo je v Anglii drahý jako prase.

sobota 29. září 2012

Zápisník z jednoho obchoďáku

Předem bych chtěl upozornit, že následující článek nepopisuje žádné skutečné osoby nebo události.

Když u nás ve městě vybudovali novou pobočku světoznámého řetězce supermarketů, nahrnuly se do něj prácechtivé davy všemi otvory jako povodeň. Nebo spíš se ukázněně jeden po druhém přišli ucházet o práci zadním vchodem určeným pro zaměstance. Ehm. Dva z těch ukáznených jsme byli i já Langobard. Vyplnili jsme žádosti, kde jsme napsali, že jsme svolní vykonávat cokoliv kromě práce na pokladně, já jim ještě nacpal vlastnoručně vytištěný životopis, abych demonstroval své nadšení a ukázal, že se prostě snažím, a pak už jsme jen čekali na telefonát, kterým by nás pozvali na pohovor. Ten přišel o týden později, tak jsme se společně stavili opět vzádu na recepci, kde po nás chtěli, ať jim zahrajeme na kytary, které jsme čistě náhodou ten den měli s sebou.

Nezahráli jsme. Jen jsme čekali, až budeme jeden po druhém pozváni do malé místnůstky. Seděl jsem tam naproti milé dámě, která se mě ptala, jestli se vyznám v elektronice a tak. Zalhal jsem, že ano, a bylo to vyřešeno. Plat 14 tisíc hrubého mi přišel skvělý, což jsem taky dal najevo. Milá dáma se podivila a řekla, že to je fakt málo. Hmm, sakra, prozradil sem se, letělo mi hlavou, ale to bylo jedno. Pohovor dopadl dobře a já měl už jen přinést hromadu lejster, abych byl přijat na hlavní pracovní poměr do oddělení elektroniky.

Vyběhat si ty papíry byl očistec, ale nakonec jsem všechny útrapy překlenul a konečně seděl v místnosti, kde nás slečna z personálního připravovala a informovala o všem možném i nemožném, co by zaměstnanec měl vědět. Řeči o historii obchodu nikdo neposlouchal (vlastně nic asi nikdo neposlouchal) a tak jsme jen čekali na konec. Druhý den jsme už vyfasovali uniformy a šli na zkušební provoz.

středa 26. září 2012

Bloc Party, Amanda a best last gig ever

Ve čtvrtek jsem jel do Prahy na zápis. Těšil sem se na tu cestu, jelikož v buse jsem měl naplánovanej konečně první poslech nového alba Bloc Party. Na to, že sem ho měl od soboty, docela fail, ale bez sluchátek to nejde a repráky notebooku nedělaj justice žádný hudbě, natož ještě hudbě toužebně očekávaný. No, co k němu říct, velkej komplexní názor vyplodím za nějakej čas, až se s albem víc sžiju, ale zatím aspoň napíšu, že je lepší, než všichni řikali, ale pořád horší, než já sem čekal. Nebo spíš doufal. Což je ale pořád výhra. Trochu smutnej je pak fakt, že ten samej den sem taky zakusil nového alba paní Amandy Palmerové a bavilo mě víc než Bloc Party. Což sem rozhodně nečekal, zvlášť po jejím posledním počinu, ze kterýho se mi líbí jeden song a to navíc cover.

Ještě sem se ani nedostal k novým The xx. Nějak nikdy nebyla nálada. Zato noví Mumfordi dost válej. Neni to vůbec nic objevnýho, ale ten starej dobrej recept s tunou božích nástrojů pořád šlape a mě to baví. Těch novejch alb je teď fakt mraky a je to vlastně dobře, protože začínám bejt nepříjemně zasekanej na starejch věcech a je to poměrně dost stereotypní.

Včera po dlouhý době jsem měl opravdu volnej den. Po půlroce nicnedělání, válení se doma, ježdění do Liberce a celkovýho zevlingu mi začátkem srpna nastoupil novej režim. Režim v nejmenovaném obchodě, který rozčlenil můj život na dny zasvěcené jemu a dny zasvěcené všemu, co jsem díky těm prvním nestíhal. Ale vlastně to bylo fajn. A i dost zajímavý a vtipný. O tom obchodě fakt už dlouho chystám článek, možná se na něj vrhnu už dneska večer, až se vrátim z pohovoru z iWorldu, kterýho se fakt děsim. Brigáda v prodejně apple hračiček je totiž fakt dream job, když to trochu přeženu, a nechci to posrat. "Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?" "Jsem příliš pracovitý a perfekcionistický." Tak tohle snad neřeknu.

V sobotu jsem poprvý hrál svoje česky psaný songy před lidma. Zprvu se to zdálo jako fajn nápad, ale jak se to mé grandiózní vystoupení blížilo, začínal jsem si čím díl víc nadávat do idiotů, že sem se do něčeho takovýho nechal navízt. Naštěstí to vyšlo. Dav složený z přátel, známých, neznámých a dalších lidí měl dost ohleduplnosti na to, aby se mi smál jen před produkcí a během hraní mě dost podržel, a to i když to nebylo nic moc a většinu z nich tvořili pankáči a milovníci nářezu, kterým asi moje ublížený a utahaný fláky mnoho neříkaly. Tak či tak sem si po hraní zatraceně oddech, naládoval se pivem a bylo dobře.

No Empathy byli výborný. Pamatuju si, jak sem je před rokem viděl v Cajku a tehdy se mi zdáli "jen" jako sympatická mladistvá kapela. Všichni jsme jim věštili dobrou budoucnost a nemýlili jsme se. Jejich sobotní vystoupení bylo vynikající. Parádně vyladěnej zvuk, technicky zmáknnutý hraní a v neposlední řadě cool image. Konečně kapela, která hraje zajímavou muziku, hraje ji kvalitně a nejsou to idioti, právě naopak - Empaťaci sou sympaťáci a já si řikám, že by jednou mohli vystoupat i nad rámec našeho znečištěného okresu.

No Empathy

A po nich my. Já tradičně pučený kombo (dík opět No Empathy), Líbik zhulen, Aleš z chrchlákem, Roman s neúplným povědomím o svých basových partech. Ale byli jsme tam. A bylo to maso. Dav byl úplně crazy a i přes to, že to zdaleka nebylo naše nejlepší vystoupení, lidi řádili jako prase. Nejlepší atmoška ever, holt last gig se nezapře. Užíval sem si to. Aleš lítal jako hovado, nechával publikum zpívat za něj, Líbik přes hladinku THC bubnoval výborně, o Romanovi sem moc ani nevěděl, já to kurvil, ale nikdo to neslyšel, prostě klasika. Vyřval sem si hlasivky, v jednu chvíli sem z toho vřeštění dostal křeč někde v hrudníku či co a začal sem se dávit, pak sem zas klasicky přerval strunu a schválně si dával na čas s její výměnou. Po koncertě sem doslova padnul vyčerpáním, ale byl to fakt skvělej pocit.

Nejlepší koncert ever a vlastně hodně velká škoda, že končíme. A ani ne v nejlepším, to nejlepší by ještě rozhodně bylo před náma. Na druhou stranu sme nebyli moc schopný se sejít a hrát a tak si za to můžem sami. A já mám navíc svoje vlastní plány. Ale bude se mi stejskat. Byly to dobrý časy.

No a to je asi dost dnešním kecům. Snad se ještě večer vrhnu na článek o nejmenovaném obchodě. Pak ještě článek o BP, Amandě, The xx a možná ještě něco. No to je fuk.

čtvrtek 2. srpna 2012

Čtyři songy Jamese Harriese

Tak jsem dnes s kytarou a kapsou nutných náhradních strun vyrazil odpoledne do Prahy podívat se na Jamese Harriese, který měl "buskovat" na Náměstí Míru. Po božím zážitku s Damienem jsem byl natěšenej na další skvělej pouličně hudební dýchánek s dalším skvělým hudebníkem.

Na místo jsem dorazil s několikaminutovým zpožděním, což naštěstí nevadilo, protože hraní ještě nezačalo. Všude byly stánky s nějakýma hovadinama a kolem se ochomýtalo pár čumilů, kteří ale nejspíš ani moc nevěděli, kam se to připletli. Byla to prostě nějaká benefiční akce na podporu plnoletých z dětských domovů, kteří hledají práci, pokud se pamatuju. Já osobně sem si představoval, že James prostě napochoduje na náměstí a začne vyhrávat, ale organizátoři to pojali spíš jako koncert, takže byl mikrofon, byly bedny a před tím otevřený futrál na kytaru jakože na peníze. Moc mi to k sobě nešlo, ale nějak sem to neřešil, hlavně, když James zahraje.


Po troše zvučení začal něčím, co jsem neznal, ale bylo to dost dobrý. On má fakt jedinečnej hlas a naživo zní výborně. Druhý song už sem znal, takže sem si i trochu pobrukoval. Škoda, že nebylo moc lidí. S Lisou, která mě po chvíli přepadla, nás tam bylo tak pět. Po třetím songu už se asi James na svém obřím podiu cítil osamělý, a tak prej jestli nechci jít k němu, když mám kytaru. Styděl sem se jako svině, ale vidina toho, že bych si s ním zahrál The Scene, byla až příliš lákavá, než abych se dal zastrašit. James byl navíc fakt milej a vůbec od něj bylo hezký, že mě pozval. Nevěděl sem, co chce hrát, tak sem prostě zíral na jeho ruku, co bude sázet za akordy. Řek, že je to "famous song" a začal hrát nějakej Ami či co, tak sem ho drtil s nim. Po chvíli se přiznal, že zapomněl, jak začíná text a tak sme hráli a hráli, zatímco ho pomalu hrabal v paměti. Nakonec se mu naštěstí rozsvítilo a já si při prvních pár slovech uvědomil, že je to Ever Fallen In Love, jen fakt ultra pomalu a o tón níž. Trochu se mi ulevilo, páč ten song umim a tak jsem se aspoň nemoch tolik ztrapnit. Vlastně to bylo dost fajn. Ale jen chvilku.

Po tomhle čtvrtém songu totiž James oznámil, že bude muset skočit, páč v půl pátý začíná tady v kostele mše a musí bejt klid. Přišlo mi to pěkně idiotský, ale nedalo se nic dělat. Do stánku vlezla nějaká ženská, jejíž xicht znám z televize, ale vůbec nevim, jak se jmenuje, zařvala slavnostně "James Harries!" a umělec se odklidil stranou. Já ale hlavně doufal, že se taky odklidí na lavičku a zahraje si s náma, ovšem Mr Harries se k tomu moc neměl, naopak to vypadalo, že by rád celou akci zabalil. Kváknul ale něco o tom, že po mši v šest přijde, tak jsme řekli OK a šli si zatím zahrát sami.

Rozjeli jsme opodál Damien Rice & Lisa Hannigan revival, který jsme provozovali asi hodinu a bylo to dost fajn, hrálo se hezky, příjemný počasí, prostředí a ani to neznělo špatně, hlavně když jsem nezpíval já. Když pak na kostele odbila šestá, nakráčeli jsme zpátky ke stánku, který nás ale nepotěšil, jelikož byl plný (dvou) techniků, kteří uklízeli aparaturu a řekli nám, že James Harries šel domů. Bylo to fakt vtipný. Před takovým megakoncertem by se musel schovat i Michal David.


Byli jsme docela naštvaný, ale nedalo se nic dělat. Rozhodli jsme se, že zamíříme pěšky směr centrum a ještě si pak zahrajem. Zamířili jsme ovšem směrem od centra, což naštěstí vyšlo najevo poměrně záhy, když jsme místo k Muzeu došli na na Jiřího z Poděbrad. Stejně to ale nevadilo, protože bylo celkem hezky, chodilo a povídalo se příjemně a ani jeden z nás nikam nespěchal. Nakonec jsme si zahráli ještě na Václaváku, kde nás dokonce sem tam někdo možná i zaslech.

Z Prahy jsem nakonec odjel v čtvrt na deset, což byl docela skluz oproti plánované sedmé hodině, ale nakonec sem byl rád, protože to byl fakt příjemně strávenej den, možná bylo i dobře, že James zdrhnul, páč my sme stejně hráli tisíckrát líp! Heh.

středa 11. července 2012

Damien Rice v Praze

Tak včera si konečně Damien Rice packnul svůj suit do bagu, vystrojil se a dorazil k nám do Prahy. My, co ho žereme, jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít, a tak jsme tam vyrazili už ráno, protože jednak jsme chtěli stihnout pár věcí a jednak jsme měli v plánu si před koncertem ještě někde na nábřeží zakrákat pár jeho písniček. Z toho teda nakonec moc nebylo, protože jsme nestíhali, ale naštěstí jsme přišli včas aspoň před Roxy, kde už se tvořila fronta. Zabrali jsme skvělý místa ve třetí řadě a krátili jsme si čas všelikými spekulacemi o tom, co asi zahraje a jestli něco měl s Melanie Laurent (došli jsme k závěru, že jo). Taky nás zaujala dívka v řadě před námi, která vypadala úplně jako Lisa Hannigan.

Zvláštní na tom čekání bylo, že jsem si vůbec nedokázal představit živýho Damiena. Viděl sem ho na kvantech obrázků a videí, ale pořád pro mě byl prostě "tím slavným muzikantem", kterej je spíš blíže mýtu než skutečnosti. Proto jsem, když konečně vyšel na podium, zažil takovej maličkej šok, aneb sen se stával realitou a můj mozek se s tím musel vyrovnávat. Když ale ten nával emocí nakonec zpracoval, dostavil se hrozně fajn pocit. Konečně tu byl Damien a byl fakt milej.

Přátelsky se usmíval, neustále vykládal něco o spermiích a jak ovládaj chlapský chování a samozřejmě hrál. Tím mě rozsekal nejvíc, protože jsem nečekal, že to bude naživo až TAKOVEJ rozdíl. Po všech těch youtubovejch videích povětšinou nevalný kvality jsem konečně pocítil poctivou živou produkci a bylo to hrozně znát. Už jen nezaměnitelný zvuk Damienovy kytary, do který má narvanej normální humbucker a žene to přes dvě komba, byl tak neskutečně hutnej, čistej a plnej, že se každá moje hudebně zaměřená buňka tetelila svrchovaným blahem. Damien navíc fakt hodně hodně dobře zpíval. Každej vysokej tón se mnou zacloumal, jak byl čistej, jak silně zněl a jak moc z něj proudilo emocí. Už po třetím songu jsem byl úplně naměkko. Ta citová síla Damienových písniček v živém provedení skutečně vynikala asi o 500% víc, než na desce. Taková I Remember, která zazněla snad už jako druhá, mě emočně totálně vykuchala. Takřka s každým songem jsem se vracel do nějakého období s ním spojeného, do pocitů, ani ne do nějakých konkrétních momentů, spíš se mi vracely staré nálady, staré stavy, povětšinou silně melancholické. Zhypnotizovaně sem seděl a civěl na Damiena, který byl strůjcem tohohle šíleného niterného bordelu a nemoch odtrhnout oči.

sobota 7. července 2012

Rock For People 2012

Nejdřív se to namočí, pak se to peče, pak se to znova namočí, peče a ještě namočí. Co to je? Pokud hádáte návštěvníka letošního Rock For Peoplu, tak máte samozřejmě pravdu. Letos bylo počasí masakrální a kdo má rád rychlé teplotní změny, promočený oblečení a bolení hlavy, nemoch si stěžovat. Ale stejně to byla pecka.

Účast na letošním rockforu byla tak trochu akce na poslední chvíli, u který se toho hodně zvrtlo, ale nakonc jsem byl hodně rád, že jsem se na největší tuzemský fesťák vypravil. V autobuse cestou do Hradce jsem smažil Franze Ferdinanda, abych si tu muziku před večerním koncertem trochu osvěžil. Ne že by to bylo nějak extra potřeba, ale chtěl jsem dát ještě šanci jejich druhýmu albu, protože zatim se spolu moc nemusíme. Bohužel nenastala žádná změna, ale co, třeba někdy příště.

Příjezd do Hradce byl skvělej. První známý místa, baráky a klasická cesta k areálu mi vyvolaly milion asociací a vzpomínek a skoro až proti mé vůli se mě zmocnil hrozně příjemnej pocit nadšení, takovej ten, kdy víte, že to, co vás čeká, bude prostě dobrý.

sobota 30. června 2012

Buskers Fest České Budějovice aneb "pitchforkers hitchhiking"



Už zase svátek hudby, už zase hraní v ulicích a už zase se naše drzé maličkosti rozhodly se téhle kulturní akce zúčastnit. Jakmile je někde možnost pořvávat na veřejnosti a pořádně si říznout do strun, tak tam prostě jedem. Nejspíš už to hraničí s nějakou úchylkou. Heh. V každém případě jsme se s momentálně domov nemajícím násilným Johnnym domluvili, že se vypravíme na buskers fest do Českých Budějovic, které nás už dřív uchvátily svým majálesem, a jelikož ani jeden z nás není při penězích, rozhodli jsme se stopovat. Znělo to jednoduše, dobrodružně a po pročtení vtipné stopařské příručky jsme se cítili dostatečně kompetentní na to, abychom se do dvě stě kilometrů vzdálených Budějic dostali. No, popravdě, nebejt našich bývalých spolužáků, kteří nás nejdřív pocákali vodou a pak nabrali, myslim, že bysme nedojeli ani do Prahy. A ani z ní jsme si nakonec nic nestopli, jlikož na scénu měl nastoupit známý Alešovy známý jménem Zdeněk alias"Maťas 2" (byl to fakt přesně takovej bezstarostnej pohodář), který jel do Budějic taky na fest a měl nás vzít. První den byl tedy stopování prost a nám tak odpadla tuna starostí.

neděle 10. června 2012

"Once in a lifetime" aneb Switchfoot live in Trnava 2010


Wow. Je to šílený, ale od koncertu Switchfoot už sou to dva roky. A tenhle report je dost vtipnej. Fakt sem tehdy psal dost debilně, ale je to stejně pecka číst. Kdo tam nebyl, ať závidí.

Tyjo, tak se to vážně stalo. Viděl jsem naživo Switchfoot, kapelu, k níž mám vztah jako k žádné jiné. Byť třeba teď neobsazuje nejvyšší pozici na mém last.fm, je to můj dlouhodobý band "nabr uan". Bohužel se nedokopali přímo k nám do Čech, takže jsme na ně museli zaskočit k našim slovenským sousedům, což ale vůbec nevadilo, možná právě naopak. Takže připravte se na nejhorší, nyní vám vyjevím pravdu o tripu na Switchfoot do slovenské Trnavy a jelikož cesta samotná je coby kombinace pohodového zevlení ve vlaku a nějakých těch zábavných karambolů velice důležitou součástí celé akce, vezmu to dost obšírně se všemi nechutnými detaily!

Už celé plánování bylo dost nedůvěryhodné. Hledání vlakových spojů den před odjezdem, velmi malé povědomí o tom, kde a kdy co je a jede, zkrátka celkově laxní přístup. Nakonec jsme se rozhodli, že z Bolky pojedem v půl desáté přes Kolín a Bratislavu. Pro mě byl hlavně základ cestovat na lehko, abych byl potom na koncertu free a nemusel se starat o žádnou luggage, pročež jsem si ráno nacpal všechno jídlo a pití do igelitky, důležité věci (včetně cédéčka Hello Hurricane, o němž jsem doufal, že by mohlo na konci dne pojmout několik podpisů, o tom později) po kapsách a na sobě pouze mikinu, zkrátka ultimátní sestava na fest. Nakonec se to vážně vyplatilo, páč tahat bágl bych tam vážně nechtěl.


Každopádně první problémy nastaly již na nástupišti. Vyptali jsme se na jízdenky, vše bylo OK a ready, ovšem kdo nebyl ready, to byl Jehňák, který byl v tu chvíli zmítán různými peripetiemi na městském nádraží, zatímco na hlaváku, kde jsme na něj s Langošem čekali, se již neúprosně blížil moment, kdy měl přijet náš vlak. V okamžiku, kdy už do odjezdu zbývalo jen asi pět minut, jsme začali panikařit a Jena hlasitě proklínat, abychom o dvě minuty později spatřili jeho mocné paže rozrazit dveře nádraží a naklusat dovnitř. S vysokou hladinou adrenalinu jsme kvapem zakoupili lístky a upalovali na nástupiště. Stihli jsme to akorát, takže pohoda. Teď vlastně ani nevim, proč jsme se tak strachovali, protože nakonec jsme v Trnavě stejně čekali jak paka.

neděle 6. května 2012

Budějovický majáles 2012

...aneb v Českých Budějovicích by chtěl žít každý!

Všechno o začalo, když sem na fejsbůku zahlídnul, že The Feud, britská kytarovka, co nás kdysi příjemně překvapila na RFP, hraje na Budějovickém majálesu. Takovou věc prostě nenecháte bez povšimnutí, a tak jsem si ten jihočeskej festival hezky důkladně proklepnul a zjistil, že je strašně zajímavej. Narozdíl třeba od přažskýho majálesu, kterej vsadil na profláklý věci typu UDG a Tomáš Klus, tzn. spolehlivý lep na typické obrážeče fesťáků, se v Českých Budějovicích rozhodli trochu zaexperimentovat a pozvali kapely rozhodně ne tradičního ražení a často ani tuzemského původu.

Na programech jste tak mohli najít třeba zmíněné Anglány The Feud, ambientní post/art/slow/blablabla rock A Whisper In The Noise ze Spojených států, nebo indie pop Giantree z Rakouska a hromadu dalších neznámých věcí, které slibovaly přinejmenším nevšední zážitek. Já se těšil hlavně na "Feudály" a na Whisper a pak taky na to, že v tom akčním a hudebně naladěným prostředí si najdem nějakýho fleka a zahrajeme s kytarami k tanci i k poslechu (s tim tancem si dělám prdel).

Po anabázi v Praze, která nás stála hodinu drahocenného času a Elendilose Santose koncert Zrní, jsme se konečně napojili na trans sibiřskou magistrálu na jih a obklopeni green fields of bohemia a příjemným jarně-letním sunshinem jsme si to vesele šinuli do Budějic. Tam jsme dorazili tak akorát, abychom ještě stačili zaparkovat a stihnout The Feud. Město bylo krásný, všude plno nadšenejch lidí, stánků a piva a zapadající slunce to všecko barvilo do sytě žluta, takže poetika na nás cákala ze všech stran.

Na "Fjůdech" moc lidí nebylo, takže jsem se snadno procpal docela blízko ke stagi. V paměti jsem měl jejich dva roky staré vystoupení z Rock For Peoplu, kde zněli pěkně kytarovkově, takže jsem očekával víceméně to samé. Pravda byla ale bohužel trochu jinde. Jejich nový songy maj v sobě tunu prdících přebasovnejch efektů a  i když to naživo zní slušně a je to nářez, nemoch sem se ubrnánit pomyšlení, že ta muzika je celkově bezduchá, v podstatě dělaná jen na co největší lajv pařbu. To samozřejmě neni nic špatnýho, zvlášť když na takový lajv pařbě jste, ale jelikož jsem původně očekával něco hudebně mi bližšího, začali mě The Feud asi po půl hodince celkem nudit a mé mínění o tomhle ostrovním mladickém triu hodně kleslo. Show to byla nicméně energická a tak jsem si aspoň slušně zapařil a naladil se. A taky už vím, že na příště je můžu klidně vynechat.

úterý 21. února 2012

Band Of Brothers

12. prosince 1944
Carentan se teď zdá být strašně daleko. Jako by se to všechno odehrálo před půl rokem a přitom je to jen pár týdnů. Hodně kluků přišlo o život, hlavně v Eindhovenu. A v Nuenenu. Většinu z nich jsem ani neznal. Jen když je člověk vidí ležet na zemi, uvědomí si, že ten obličej potkával v táboře. Ale kdo to byl, jak se jmenoval... Aspoň, že Bull se nakonec našel. Většina kluků z naší roty E tu ještě je. Hlavně kapitán Winters. Je obrovská škoda, že už nám nevelí přímo on. Je to ten typ člověka, kterého bych následoval do horoucích pekel, protože bych mu věřil, že mě z nich vyvede. Vedle něj si připadám obyčejný. Postradatelný. Někdy bych chtěl být v čele. Mít všechno na povel a určit, co se bude dělat, kam se půjde. Občas bych prostě rád věci dělal podle sebe, protože ne vždycky mi rozkazy shora dávají valný smysl. Ale pak si člověk uvědomí tu obrovskou zodpovědnost. Velení není o tom nedělat chyby. Těch se nevyvarujete. Ale když už nějaká přijde, musíte si s ní umět poradit a převzít zodpovědnost. Musíte si rychle dát dohromady, co je ještě přijatelná mez neúspěchu a nejít za ni. Tahle rozhodnost, tenhle cit určování hranice mezi přijatelným a nepřijatelným neúspěchem mi chybí. Několikrát jsem si představoval, že jsem v čele. Že na mě všichni zírají a visí na každém mém slovu. A já v tu chvíli nevím, co říct, co jim rozkázat. Jak bych vůbec mohl do rukou vzít životy všech svých kamarádů, i těch ostatních, které neznám? Viděl bych jejich obličeje a přemýšlel, kdo z nich dnes pod mým velením umře. Ne, vážně se na to nehodím. A málokdo jo. Jsem zvědav, koho nám přiřadí jako nového velitele.


14. prosince 1944
Ani jsme si moc neodpočinuli a už se máme opět vypravit do akce. Po neúspěšném útoku v Nuenenu tohle vypadá jako ještě šílenější mise. Němci podnikají velkou ofensivu u Bastogne, aby si zajistili cestu do Antverp. Času je málo a právě my jim v tom máme jet zabránit. Nikdo z toho není zorvna nadšený, protože tady v Belgii už je chladno a začíná sněžit a nám dochází takřka všechno - náboje, potraviny, lékařské vybavení a navíc nemáme vhodnou zimní výstroj, všichni stále nosíme lehké podzimní oblečení, zatímco Němci jsou na tuhou zimu jistě dostatečně připravení. Nedá se ale nic dělat, jedeme k Bastogne a budeme doufat, že to nějak dopadne.