úterý 21. února 2012

Band Of Brothers

12. prosince 1944
Carentan se teď zdá být strašně daleko. Jako by se to všechno odehrálo před půl rokem a přitom je to jen pár týdnů. Hodně kluků přišlo o život, hlavně v Eindhovenu. A v Nuenenu. Většinu z nich jsem ani neznal. Jen když je člověk vidí ležet na zemi, uvědomí si, že ten obličej potkával v táboře. Ale kdo to byl, jak se jmenoval... Aspoň, že Bull se nakonec našel. Většina kluků z naší roty E tu ještě je. Hlavně kapitán Winters. Je obrovská škoda, že už nám nevelí přímo on. Je to ten typ člověka, kterého bych následoval do horoucích pekel, protože bych mu věřil, že mě z nich vyvede. Vedle něj si připadám obyčejný. Postradatelný. Někdy bych chtěl být v čele. Mít všechno na povel a určit, co se bude dělat, kam se půjde. Občas bych prostě rád věci dělal podle sebe, protože ne vždycky mi rozkazy shora dávají valný smysl. Ale pak si člověk uvědomí tu obrovskou zodpovědnost. Velení není o tom nedělat chyby. Těch se nevyvarujete. Ale když už nějaká přijde, musíte si s ní umět poradit a převzít zodpovědnost. Musíte si rychle dát dohromady, co je ještě přijatelná mez neúspěchu a nejít za ni. Tahle rozhodnost, tenhle cit určování hranice mezi přijatelným a nepřijatelným neúspěchem mi chybí. Několikrát jsem si představoval, že jsem v čele. Že na mě všichni zírají a visí na každém mém slovu. A já v tu chvíli nevím, co říct, co jim rozkázat. Jak bych vůbec mohl do rukou vzít životy všech svých kamarádů, i těch ostatních, které neznám? Viděl bych jejich obličeje a přemýšlel, kdo z nich dnes pod mým velením umře. Ne, vážně se na to nehodím. A málokdo jo. Jsem zvědav, koho nám přiřadí jako nového velitele.


14. prosince 1944
Ani jsme si moc neodpočinuli a už se máme opět vypravit do akce. Po neúspěšném útoku v Nuenenu tohle vypadá jako ještě šílenější mise. Němci podnikají velkou ofensivu u Bastogne, aby si zajistili cestu do Antverp. Času je málo a právě my jim v tom máme jet zabránit. Nikdo z toho není zorvna nadšený, protože tady v Belgii už je chladno a začíná sněžit a nám dochází takřka všechno - náboje, potraviny, lékařské vybavení a navíc nemáme vhodnou zimní výstroj, všichni stále nosíme lehké podzimní oblečení, zatímco Němci jsou na tuhou zimu jistě dostatečně připravení. Nedá se ale nic dělat, jedeme k Bastogne a budeme doufat, že to nějak dopadne.