středa 11. července 2012

Damien Rice v Praze

Tak včera si konečně Damien Rice packnul svůj suit do bagu, vystrojil se a dorazil k nám do Prahy. My, co ho žereme, jsme si to samozřejmě nemohli nechat ujít, a tak jsme tam vyrazili už ráno, protože jednak jsme chtěli stihnout pár věcí a jednak jsme měli v plánu si před koncertem ještě někde na nábřeží zakrákat pár jeho písniček. Z toho teda nakonec moc nebylo, protože jsme nestíhali, ale naštěstí jsme přišli včas aspoň před Roxy, kde už se tvořila fronta. Zabrali jsme skvělý místa ve třetí řadě a krátili jsme si čas všelikými spekulacemi o tom, co asi zahraje a jestli něco měl s Melanie Laurent (došli jsme k závěru, že jo). Taky nás zaujala dívka v řadě před námi, která vypadala úplně jako Lisa Hannigan.

Zvláštní na tom čekání bylo, že jsem si vůbec nedokázal představit živýho Damiena. Viděl sem ho na kvantech obrázků a videí, ale pořád pro mě byl prostě "tím slavným muzikantem", kterej je spíš blíže mýtu než skutečnosti. Proto jsem, když konečně vyšel na podium, zažil takovej maličkej šok, aneb sen se stával realitou a můj mozek se s tím musel vyrovnávat. Když ale ten nával emocí nakonec zpracoval, dostavil se hrozně fajn pocit. Konečně tu byl Damien a byl fakt milej.

Přátelsky se usmíval, neustále vykládal něco o spermiích a jak ovládaj chlapský chování a samozřejmě hrál. Tím mě rozsekal nejvíc, protože jsem nečekal, že to bude naživo až TAKOVEJ rozdíl. Po všech těch youtubovejch videích povětšinou nevalný kvality jsem konečně pocítil poctivou živou produkci a bylo to hrozně znát. Už jen nezaměnitelný zvuk Damienovy kytary, do který má narvanej normální humbucker a žene to přes dvě komba, byl tak neskutečně hutnej, čistej a plnej, že se každá moje hudebně zaměřená buňka tetelila svrchovaným blahem. Damien navíc fakt hodně hodně dobře zpíval. Každej vysokej tón se mnou zacloumal, jak byl čistej, jak silně zněl a jak moc z něj proudilo emocí. Už po třetím songu jsem byl úplně naměkko. Ta citová síla Damienových písniček v živém provedení skutečně vynikala asi o 500% víc, než na desce. Taková I Remember, která zazněla snad už jako druhá, mě emočně totálně vykuchala. Takřka s každým songem jsem se vracel do nějakého období s ním spojeného, do pocitů, ani ne do nějakých konkrétních momentů, spíš se mi vracely staré nálady, staré stavy, povětšinou silně melancholické. Zhypnotizovaně sem seděl a civěl na Damiena, který byl strůjcem tohohle šíleného niterného bordelu a nemoch odtrhnout oči.

sobota 7. července 2012

Rock For People 2012

Nejdřív se to namočí, pak se to peče, pak se to znova namočí, peče a ještě namočí. Co to je? Pokud hádáte návštěvníka letošního Rock For Peoplu, tak máte samozřejmě pravdu. Letos bylo počasí masakrální a kdo má rád rychlé teplotní změny, promočený oblečení a bolení hlavy, nemoch si stěžovat. Ale stejně to byla pecka.

Účast na letošním rockforu byla tak trochu akce na poslední chvíli, u který se toho hodně zvrtlo, ale nakonc jsem byl hodně rád, že jsem se na největší tuzemský fesťák vypravil. V autobuse cestou do Hradce jsem smažil Franze Ferdinanda, abych si tu muziku před večerním koncertem trochu osvěžil. Ne že by to bylo nějak extra potřeba, ale chtěl jsem dát ještě šanci jejich druhýmu albu, protože zatim se spolu moc nemusíme. Bohužel nenastala žádná změna, ale co, třeba někdy příště.

Příjezd do Hradce byl skvělej. První známý místa, baráky a klasická cesta k areálu mi vyvolaly milion asociací a vzpomínek a skoro až proti mé vůli se mě zmocnil hrozně příjemnej pocit nadšení, takovej ten, kdy víte, že to, co vás čeká, bude prostě dobrý.