čtvrtek 25. října 2012

England trip

Jednoho krásného podzimního dne jsme se vypravili s populárním wrestlerem The Langošem do Anglie za naším drahým přítelem Jenem, který už čtvrtý měsíc živořil v Manchesteru, a to úplně sám. Motivací navíc byly kromě radostného shledání s dlouho neviděným druhem také lístky na koncert Bloc Party, které Jen před časem zakoupil a hodlal nám je zdarma poskytnout. Ještě asi týden před odjezdem sice ani jeden z nás vůbec najisto nevěděl, jestli se někam pojede, ale nakonec nám šílenost toho nápadu tak učarovala, že jsme splašili jízdenky a v pátek 19. října v 17:30 stanuli na Florenci před žlutým busem Student Agency.

Lidí tam bylo mraky, někteří byli dokonce sdílní a přátelští (na náš vkus až příliš) a pozdně říjnový vzduch kolem prosycovala silná vůně travky. Sedadla uvnitř autobusu mnoho pohodlí neskýtala, a tak už před jejím začátkem bylo jasné, že tahle cesta nebude žádný med. První negativum přišlo už po výjezdu z Prahy, kdy do obrazovek nad sedadly pustila posádka studentský film Marta, jenž nás iritoval každým svým nemluvným záběrem, z nichž 99% tvořily velmi blízké detaily, jež zřejmě měly působit hrozně artově a intenzivně. Působily ale spíš na hovno. Krátili jsme proto čas hejtěním filmu a vlastně to nakonec bylo dost fajn.

Bloc Party Live In Manchester, Warehouse Project

Kdyby mi někdo před půl rokem prorokoval, že 19. října uvidím Bloc Party naživo přímo v Anglii, konkrétně v Manchesteru, řek bych mu, že je debil a vůbec bych ho asi zavrhnul a myslel si o něm svoje. Jenže ten člověk by měl pravdu, a kdyby existoval, musel bych se mu teď zatraceně omluvit.

Podivnou shodou okolností jsem se totiž v pátek před pár dny ocitl na kraji Manchesteru v cihlovém skladu předělaném na prostory pro živou hudbu, pařby atp. spolu s Jehnětem a Langošem a opravdu jsme čekali na Bloc Party, kapelu, za kterou bych se rval do krve a jejíž kytarové riffy a texty jsou pro mě svaté. (Na čemž nic nemění ani fakt, že jejich poslední cédo je počinem spíše rozpačitým.)

Warehouse Project je cool. Jako by vypad z nějakýho filmu nebo seriálu. Po vstupu dovnitř jsem si připadal, jako bych se ocitnul v některým díle Skins - všude hlasitá muzika, barevný světla a zhýralá britská mládež, která vypadá alternativněji než celá hipsterská obec Prahy dohromady. Oblečení, který vás neodpudí (jen zřídka, když už kluci nevypadaj jako kluci, ehm) a udělá i z nevýrazný holky objekt vašeho zájmu. Člověka to ale dost mate a nutně si zase musí uvědomit, že i když ty děti vypadají, jako by měly každou chvíli kváknout něco sofistikovaného, moudrého a zajímavého, tak většina z nich stejně jen frčí na jakési módní vlně a ten večer se prostě přišla ožrat a zapařit si na přebasované beaty. I přesto jsem se ale cejtil jako ve snu a měl hroznou chuť pít s nima a řádit s nima. Což nešlo, protože pivo je v Anglii drahý jako prase.