středa 21. listopadu 2012

James Harries v Roxy



Roxy mě oddělalo. Bezprostředně po vstupu se dostavila vlna sentimentu, jakou nepamatuju už hodně dlouho. Vlastně si fakt nevybavuju, kdy sem byl naposled takhle naměkko. Vzpomínky na koncert Damiena zasunutý kdesi v zadní přihrádce mý paměti se znovu vynořily s nepříjemnou naléhavostí a já začal vnitřně panikařit. Kdyby pití v Roxy nestálo majlant, asi bych se zbořil seč by to šlo. Ale trojka piva byla za čtyřicet, a tak jsem cucal jedno celej večer a snažil se ty pocity zaplašit.

Koncert se nekonal v hlavních prostorách, nýbrž vzadu v malé místnůsce zvané velmi přiléhavě "chill out". Bylo tam přijemný osvětlení, malý gauče, stolky a sedátka, a tak se tam vážně bez nadsázky perfektně chillovalo. Sešla se tam dost sympatická sebranka lidí, panovala uvolněná příjemná nálada, a tak mě naštěstí ta palčivá damienovská melancholie po chvíli skoro opustila. Postávali sme tam s pivkama, něco žvatlali a James Harries tam mezitim jen tak chodil mezi náma a ani moc nevybočoval z davu (až na svůj charakteristický kulich). Přemejšlel sem, jestli si pamatuje, že sme si spolu před třema měsícema zahráli na Náměstí míru. I když po těch dvou songách asi těžko..

pátek 2. listopadu 2012

Amanda Palmer v Praze



Amanda Fucking Palmer konečně zas v Praze (stejně nesnášim to její prostřední méno). A zas tu je s někym jinym. Posledně to byl Webley a od tý doby si tahle ujetá ženská dala dohromady novou kapelu jménem The Grand Theft Orchestra. A když jsem slyšel její (nebo jejich) nový singl, hodně mě to vykolejilo. Synťáky a nejprofláklejší akordický postup? Amanda už definitivně a totálně nahá? W T F ? ! Jenže ono jí to vyšlo. Ta jízlivá parodie na popový songy a tradičně neurvalý textový i hlasový projev i přes to, že je tahle dáma už tak trochu na pěst, opět přinesl hodnotnou dávku nepřepaleně dekadentní muziky.

Fandové zvyklí na tradiční vůdčí klavír sice dostali místo klasického schématu řádný políček, když iniciativu ve většině songů přebraly kytary a synťáky, ale ono se ukázalo, že tenhle směr, jímž se Amanda a spol. vydali, byl zatraceně dobře zvolený. Pod slupkou nového zvuku totiž album Theater Is Evil nabízí tu starou dobrou pokleslou poetiku, jakou oplývali už The Dresden Dolls, a znamená tak v Amandině kariéře další jistý krok správným a navíc originálním směrem.

S těmihle dojmy jsme v pondělí zamířili do pražské Akropole (která se čistě náhodou nachází kousek od mého příbytku), kde se měl vytoužený koncert odehrát. Lidí tam bylo jako kráva a bylo fajn vědět, že se tam kromě nás dvou nachází i dalších pár desítek individuí, která Amandu žerou. A v tu chvíli jsme ani nevěděli, co nás vlastně všechno čeká.