čtvrtek 7. listopadu 2013

Top 22 alb

Proč 22? Protože mi za tři měsíce bude 22 a je to hezký číslo. Topky sme kdysi dělali v jednom kuse, všeho možnýho, od hudebních alb až po žrádla nebo i záchody. Pak sme se toho přežrali a přestali sme. Nechci to nějak oživovat, jen mě prostě před pár dněma napadlo, že bych si udělal topku alb, jelikož od doby před třema čtyřma rokama se dost změnila. Takže ji sem házim a může si tu hezky hnít a čekat na dobu za pár let, kdy se na ni podivám a řeknu si: "Wtf, tohle pro mě bylo tehdy top?!" Pořadí je hlavně na "nižších" postech dost pochybný, ale první místo už snad zůstane stejný navždycky.

pondělí 5. srpna 2013

Nejlepší nejhorší stop ever


Vzdálenost České Budějovice - Dalešice: 203 km
Trvání cesty: 16 hodin
Průměrná rychlost: 12,69 km/hod


Páteční stopování z Prahy do Budějovic nebylo nijak triumfální. Zabralo nějakých pět hodin, s tim že jeden týpek mě vyhodil dost dementně na dálnici, kde sem stál hrozně dlouho, než mě zachránil ostravák, s nímž jsem pak probíral jeho citový záležitosti. Proti stopování zpátky z Budějc to ale byl, jak práví klasik, "neuvěřitelný úspěch".

Budějice maj úplně parádní stopovací flek, dlouhej, rovnej a pravděpodobně radarama měřenej, protože na něm auta jezděj dost pomalu. Většinou tam člověk chytne odvoz do půl hodinky a občas se i poštěstí svízt se rovnou přímo do Prahy. Poslední dobou mě to tam ale nějak vypejká. Minule jsem dojel jen do Tábora a včera jsem tam dokonce nechyt vůbec nic. Bylo vedro jako prase a všechny auta byly plný šťastnejch rodinek vracejících se z ještě šťastnějších rodinnejch dovolenejch. Slunce pražilo jako divý a po hodině postávání u silnice jsem se cejtil, jako bych měl mozek na uhel. Obyčejně mi nedělá problém čekat, ale tohle zavánělo bolestivou sebevraždou. Něco po čtvrtý hodině už se to vážně nedalo vydržet ani s hadrem přes hlavu a já to vzdal.

neděle 9. června 2013

Nostalgyje: "Oscaři 2011 aneb slavnostní výtuh"


Kdesi sem vyhrabal starej report z výpravy na lajv strým Oscarů pro rok 2010. Jsou to jen dva roky, ale pro mě je to pravěk. Už jen ten pravěkej neandrtálskej styl, jakym je to psaný. Kterej mám ale do teď.

V neděli k večeru jsme se v počtu čtyř osob vydali do pražského kina Světozor na přímý přenos udílení cen Americké filmové akademie aneb Oscarů, což sou takový ty malý zlatý sošky, který sou cool a pokud máte pozlacenej nábytek, tak vám k němu budou pasovat.

Světozora sme kupodivu našli, je to hnedka naproti Lucerně, tudíž dvě parádní místa hnedka vedle sebe, bydlet poblíž musí bejt fakt hodně dobrý. Nejprve nás ale čekal přísně střežený vstup, aneb "Jak se jmenuješ? Jo, můžeš dovnitř..." Já ukradl identitu svému kamarádu z čsfd, který prohloupil a na oscarovou night nejel, pročež jsem ten večer vystupoval pod iniciály JJ.

úterý 14. května 2013

Rukopiss královehradecký

Po krajně pochybném hraní v hradeckém Klubu 4, který byl jedinou položkou na neexistujícím turné Stanleyho Kuřbuřta, přišla včera jedna z nejdelších a nejbizarnějších nocí, jež kroniky pamatují. Jeden nekonečný zevling nad pivy a proklínání všeho s tím, že na to  prostě bodáme a vydržíme do tří do rána, kdy do Boleslavi jede vlak. Plán to byl proveditelnej, ale nepočítali jsme se zasahy vyšší moci. Nejdůležitější postavou celého dějství se ukázal být tajemný hudebník v podnádražním nonstop baru. Podnikem, jako je tenhle, bychom jindy zhýčkaně pohrdli, ale po pětihodinovém čekacím martýriu nám připadal jako to nejkrásnější a nejvkusnější místo všech dob. Byl perfektní Obsahoval nutnou řádku bezcílných alkoholiků, pomateně mumlající postarší zákaznici, přitažlivou barmanku a osudového cizince, který se chvíli po krátké konverzaci se mnou na záchodě octl u našeho stolu.

Byl to mladej týpek kolem pětadvaceti, vzhledu průměrného, nadšení nadprůměrného. Vysypal ze sebe, že hraje na klarinet, saxofon a klavír, ale že nejhustší nástroj je prostě kytara a chtěl by na ni hrozně moc umět. Řikám, že času  na to má dost, že se na ni ještě může naučit. V odpověď jsem pak čekal všechno, jen ne to, co řek.

"Jako jo, čas by byl, ale já se teďka musim učit jiný věci. Hlavně na zbrojní pas, NA BOUCHAČKU! MUHEHEHEHE! To řek s šílený výrazem ve tváři a doprovodil kdákavým chechotem a gestem naznačujícím jakoby držení pistole.

V tu chvíli sem nevěděl, jestli se mám tlemit nebo zdrhat. Nakonec ale převážilo pobavení. Po provejraný a prochozený noci potkám v tom nejubožejším baru chlápka, co by se chtěl učit na kytaru, ale radši si dělá zbrojní pas na bouchačku, s níž podle nadšení, s jakým o ní mluvil, nejspíš hodně brzo někoho odbouchne. To se přeci nepoštěstí každej den. You gotta enjoy the little things...

úterý 30. dubna 2013

Řada nešťastných bankovních příhod



"Bohužel jsme váš účet už předevčírem zrušili."
"Ale v dopise stálo, že ho zrušíte až zítra."
"To nevím, mně to tu ukazuje, že účet je již zrušen."
"Okay, to je mi vlastně jedno. A co peníze z něj? Můžu je dostat?"
"Peníze dostanete formou šeku, který vám přijde na vaši adresu."
"Dobře. Tak díky. Nashle."
"Nashledanou."

O týden později (včera)

"Dobrý den, mám tu šek na peníze ze zrušeného účtu, mohu si je teď vybrat?"
"Počkejte, podívám se."
...
"Tak bohužel, nemůžeme vám vydat hotovost."
"Jakto?!"
"Tento šek bohužel funguje pouze na převod mezi účty. Máte nějaký jiný účet?"
"Ne, nemám, jediný, co jsem měl, byl ten vás a ten jste zrušili."
"Hmm. Lituji, ale hotovost vám vydat nemůžu. Zkuste si otevřít účet u jiné banky."

pondělí 1. dubna 2013

Stanley K. kontra anglické banky


Rozhod sem se sepsat menší shrnutí toho, jak probíhaly moje pokusy založit si tady v UK bankovní účet. Samozřejmě jsem věděl, že to nebude jen tak a očekával nějaký problémy, klasický obíhačky a idiotskou byrockracii, ale že ani po dvou a půl měsících pobytu tady nebudu mít od věčnýho sraní s bankama pokoj, to fakt ne. Angličani se prostě rozhodli, že cizincům otevření bankovního účtu co nejvíc zkomplikujou. Což bych pochopil v případech, kdy přistěhovalec požaduje účet s nějakym debetem, kterej by moch vyčerpat a zmizet za horama, ale tady je prostě nemožný založit si i nejprachsprostší účet, abyste mohli bance každej měsíc svěřit pitomou vejplatu. Což by měl bejt její cíl, nebo ne?

I když ono ani tolik nejde o samotný banky, jako o proof of address aneb důkaz o pobytu. Bez toho vás tady obecně tak nějak všude hejtěj. Prostě tady musíš bydlet, hajzle východoevropskej (páč to pro ně sem, že ČR je ve středu Evropy, tu stejně moc nevědí), jinak si odtáhni zpátky do polozemnice, ze který si vylez. Tak to prostě je. A popravdě by to ani tolik nevadilo, kdyby bylo snadný proof of address získat. Vzhledem k tomu, že je to důležitej dokument, bych čekal, že prostě bude možný si o něj zažádat, že jakmile doopravdy bydlíte, tak prostě nebude velkej problém si ho nějak vyběhat, vyžvanit, popřípadě vyprosit na kolenou. Ono to vlastně JE docela snadný. Když si sami platíte elektřinu apod., tak účty od toho sloužej jako proof of address. Jenže já je neplatim. Platí je můj domácí, takže je to napsaný na něj. A on moje jméno úvíst nemůže. Ani nevim proč, nejspíš na mě prostě sere, ale řek, že to nejde.

pátek 8. března 2013

Podívej, zrovna jedeme čajové konvice

Tak mám prachy. Tudíž už nejsem "down and out in Manchester". Už jsem jen "in Manchester". Ale radši bych nebyl. Po dvou měsících pobytu tady konečně přišel zlom. Moje dříve neochvějná pohoda a stav totálního rezignovaného klidu jsou pryč. Nejvíc mě zničila nemoc, kdy sem problouznil pár dní, z toho asi tři v práci, což bylo vtipný, páč sem tam sebou málem seknul. Kdyby se to stalo doopravdy, myslim, že bych tam přišel i o ty poslední zbytečky důstojnosti, který ještě mám.

úterý 19. února 2013

One Pound Fish

Jen odjel, takže už jsem tu sám. Zatim mě to zas až tak nesere, ale počítám, že časem začnu šílet. A když ne ze samoty, tak stoprocentně z debila Oscara, co si tu v baráku furt pouští Coldplay, přičemž vrchol hrůzy přichází, když tam pro změnu flákne Bittersweet Symphony. Nejen, že už za samotnej výběr toho songu by zasloužil porádně proplesknout, ale on do toho ještě zpívá. Teda jako, no.. Dělá nějaký "vá vá vá vá vá vá...", jak jinak než totálně falešně. Ještě že maká od odpoledne do noci a přes den většinou chrápe.


Dneska sem byl v bance. Včera se mi naprosto hladce podařilo konečně vyzvednout na pracáku číslo sociálního pojištění, tak sem si bláhově myslel, že stejně hladce si tu v Barclays otevřu i bankovní účet. Houby. Potřebujete důkaz o pobytu v UK. Číslo sociálního pojištění prostě nestačí. Po tom, co mi poradce v bance navrhnul pět set tisíc řešení, z nichž každý na něčem selhalo, sme prostě dospěli k tomu, že to nejde. Můj nápad, že bych používal Jenův účet a kartu, se smichem zavrhnul řka, že by se jednalo o podvod. V tu chvíli sem si ale řikal, že riskovat průser by mi pořád bylo milejší, než procházet podobnejma diskuzema v jinejch bankách.

pondělí 4. února 2013

Vidím hrnce



Dneska to vemu stručně. Strávil sem deset hodin v Teacupu, myl jako o život a stejně všechno neumyl. Holt byla neděle a všichni se hnali do kavárny jako diví. Když slyšim ty zvuky spokojeně debužírujících lidí, jejich lžičky cinkající o talíře, vrzání židlí a všeobecný halas, vždycky si představuju, jak strašně moc zaflákávaj talíře všim možným. Jak rejděj kusama jídla po jejich povrchu. Jak je to pro ně jen kus nádobí, na kterým jim přinesli jídlo, a jak já ho vidim z úplně jinýho úhlu. Je to docela vtipný.

pátek 18. ledna 2013

První menčesterskej


Je to už tejden, co žiju v Manchesteru, a moje chorobná potřeba psát o událostech ze svýho života, jimž z jakéhosi neznámého důvodu přikládám jistý význam, se opět naplno ozvala. Vlastně mi to vůbec nepřipadá jako tejden. Čas strávenej tady se hrozně vlek. Každej den trvá dýl, asi kvůli tý nejistotě.

Pátek, den příjezdu, byl děsnej. Ocitnul sem se v Manchesteru s kufrem jako kráva a ještě nepraktickou taškou přes rameno a musel se dostat k Jenovu baráku, kde mi měli otevřít jeho spolubydlící, páč on byl ten den v práci. Tahal sem kufr po manchesterskejch ulicích a celou dobu si řikal, co to tam vlastně dělám. S (na anglický poměry) mizernou stovkou liber a žádnou jistotou džobu sem si nepřipadal zrovna jako boss. Kravina tak bylo to nejslušnější ze slov, jimiž jsem počastoval svůj nápad se do města zrodu Oasis vydat. Všechno se navíc posralo a já musel lítat tam a zpět, abych se svých otravnch zavazadel zbavil a "zabydlel se".

úterý 1. ledna 2013

Muzika roku 2012



Nemám vůbec chuť na nějaký rozsáhlejší kecy, takže shrnutí hudbu vezmu velmi stručně. Vyšlo pár fajn alb, objevil sem pár fajn interpretů a užil si tunu živý muziky. Franz Ferdinand, Damien Rice, Bloc Party (podruhé), Amanda Palmer, James Harries a další. Co do koncertů to byl asi nejlepší rok. A vlastně i co se alb týče... A nejlepší jsou:

1. Four (Bloc Party)
2. Babel (Mumford & Sons)
3. Theatre Is Evil (Amanda Palmer & The Grand Theft Orchestra)