úterý 19. února 2013

One Pound Fish

Jen odjel, takže už jsem tu sám. Zatim mě to zas až tak nesere, ale počítám, že časem začnu šílet. A když ne ze samoty, tak stoprocentně z debila Oscara, co si tu v baráku furt pouští Coldplay, přičemž vrchol hrůzy přichází, když tam pro změnu flákne Bittersweet Symphony. Nejen, že už za samotnej výběr toho songu by zasloužil porádně proplesknout, ale on do toho ještě zpívá. Teda jako, no.. Dělá nějaký "vá vá vá vá vá vá...", jak jinak než totálně falešně. Ještě že maká od odpoledne do noci a přes den většinou chrápe.


Dneska sem byl v bance. Včera se mi naprosto hladce podařilo konečně vyzvednout na pracáku číslo sociálního pojištění, tak sem si bláhově myslel, že stejně hladce si tu v Barclays otevřu i bankovní účet. Houby. Potřebujete důkaz o pobytu v UK. Číslo sociálního pojištění prostě nestačí. Po tom, co mi poradce v bance navrhnul pět set tisíc řešení, z nichž každý na něčem selhalo, sme prostě dospěli k tomu, že to nejde. Můj nápad, že bych používal Jenův účet a kartu, se smichem zavrhnul řka, že by se jednalo o podvod. V tu chvíli sem si ale řikal, že riskovat průser by mi pořád bylo milejší, než procházet podobnejma diskuzema v jinejch bankách.

pondělí 4. února 2013

Vidím hrnce



Dneska to vemu stručně. Strávil sem deset hodin v Teacupu, myl jako o život a stejně všechno neumyl. Holt byla neděle a všichni se hnali do kavárny jako diví. Když slyšim ty zvuky spokojeně debužírujících lidí, jejich lžičky cinkající o talíře, vrzání židlí a všeobecný halas, vždycky si představuju, jak strašně moc zaflákávaj talíře všim možným. Jak rejděj kusama jídla po jejich povrchu. Jak je to pro ně jen kus nádobí, na kterým jim přinesli jídlo, a jak já ho vidim z úplně jinýho úhlu. Je to docela vtipný.