úterý 14. května 2013

Rukopiss královehradecký

Po krajně pochybném hraní v hradeckém Klubu 4, který byl jedinou položkou na neexistujícím turné Stanleyho Kuřbuřta, přišla včera jedna z nejdelších a nejbizarnějších nocí, jež kroniky pamatují. Jeden nekonečný zevling nad pivy a proklínání všeho s tím, že na to  prostě bodáme a vydržíme do tří do rána, kdy do Boleslavi jede vlak. Plán to byl proveditelnej, ale nepočítali jsme se zasahy vyšší moci. Nejdůležitější postavou celého dějství se ukázal být tajemný hudebník v podnádražním nonstop baru. Podnikem, jako je tenhle, bychom jindy zhýčkaně pohrdli, ale po pětihodinovém čekacím martýriu nám připadal jako to nejkrásnější a nejvkusnější místo všech dob. Byl perfektní Obsahoval nutnou řádku bezcílných alkoholiků, pomateně mumlající postarší zákaznici, přitažlivou barmanku a osudového cizince, který se chvíli po krátké konverzaci se mnou na záchodě octl u našeho stolu.

Byl to mladej týpek kolem pětadvaceti, vzhledu průměrného, nadšení nadprůměrného. Vysypal ze sebe, že hraje na klarinet, saxofon a klavír, ale že nejhustší nástroj je prostě kytara a chtěl by na ni hrozně moc umět. Řikám, že času  na to má dost, že se na ni ještě může naučit. V odpověď jsem pak čekal všechno, jen ne to, co řek.

"Jako jo, čas by byl, ale já se teďka musim učit jiný věci. Hlavně na zbrojní pas, NA BOUCHAČKU! MUHEHEHEHE! To řek s šílený výrazem ve tváři a doprovodil kdákavým chechotem a gestem naznačujícím jakoby držení pistole.

V tu chvíli sem nevěděl, jestli se mám tlemit nebo zdrhat. Nakonec ale převážilo pobavení. Po provejraný a prochozený noci potkám v tom nejubožejším baru chlápka, co by se chtěl učit na kytaru, ale radši si dělá zbrojní pas na bouchačku, s níž podle nadšení, s jakým o ní mluvil, nejspíš hodně brzo někoho odbouchne. To se přeci nepoštěstí každej den. You gotta enjoy the little things...