neděle 15. června 2014

James Harries u řeky



Je fajn, že James Harries bydlí v Čechách, člověku se totiž poštěstí vidět ho aspoň tak jednou dvakrát do roka. A na dost zajímavejch místech. Pořád mě trochu pálí, že sem ho propás loni na Budějickym majálesu, jelikož spojení James+Budějce by mohlo bejt (nebo by spíš stoprocentně bylo) hodně silný, o dost míň mě to už ale trápí po jeho pátečním vystoupení kdesi na břehu Vltavy. Stačilo přežít šichtu v kině, dotrmácet se na Křižíkovu (která mě vyschízovala, páč sem si vzpomněl, jak sme tam kdysi potkali ženskou s tourettovym syndromem) a pak se proplíst mančestersky vyhlížejícíma barákama kolem, abychom se vyloupli na skromném pobřežním plácku opatřeném dřevěnným minipodiem, pár stoly, barem a ohništěm, a ano, i houpacími sítěmi. Za stromama opodál už hučela Vltava, za keřema zády k nám zase panovala zástavba, tenhle flek byl ale úplně mimo, jak trefně poznamenal Jen, "jako z jinýho světa".

středa 21. května 2014

Tim Burton a bufet



Souhrou jistých náhod jsem dostal možnost navštívit supr spešl unikátní a exkluzivní prohlídku Burtonovy pražský výstavy. Byla to akce plná různejch manažerů a byla i dost pozdě a já měl druhej den odevzdávat esej, kterej sem měl hotovej asi tak z půlky, ale na druhou stranu to bylo zadarmo a hlavně - s občerstvením v ceně! Proto jsem nahodil svoje ošoupaný vybledlý kdysi černý sako, abych byl smárt end kežul, a vydal jsem se večer po osmý na Staromák.

U vchodu už čekaly hostesky, vzaly si moje napůl falešný jméno a pustily mě dovnitř podél černobíle pruhovanejch stěn. Vešel jsem do jakýhosi mini atria, kde mi okamžitě vrazili do ruky skleničku šampaňskýho. Všude kolem byly rozestavěný úzký vysoký stolky potažený bílejma prostěradlama a okolo nich postávaly skupiny hovořících lidí, všichni decentní a na úrovni, nebo to tak aspoň vypadalo. Jelikož už nebylo u žádnýho stolku místo, stoup sem si ke stromu, o kterym do teď nevim, jestli byl exponátem nebo ne, ale asi jo, páč vypadal jak ten z Ospalý díry. Srkal sem šampaňský a rozhlížel se kolem a musel sem se naprosto regulérně přemáhat, abych se nezačal nahlas smát. Chudej dvaadvacetiletej student, co celej den předtím jed jenom rohlíky, nemá u sebe víc než dvacku (a na účtu solidní průvan) a na sobě sako za tři stovky, si tady zevlí s šampáněm v ruce ve společnosti lidí dvakrát starších a dvěstěkrát bohatších než on. Klopil sem hlavu a zakrejval vysmátej obličej a užíval si tu absurdnost toho všeho, včetně faktu, že sem v tu chvíli měl spíš sedět přikovanej u počítače a datlit literárně-historickej esej.

Samotná výstava pak rozhodně neni špatná, pro burtonofila ještě třeba výtvarně založenýho musí bejt svatostánkem plnym nekonečnýho blaha. Já zas takovej úchyl na Tima nejsem, nejradši mám od něj bezkonkurenčně Velkou rybu, která zas tak burtonovská neni, a pak teda Mrtvou nevěstu, ze který tam bylo pár kreseb a loutek. Ty loutky mě samozřejmě dostaly hodně, viděl sem ten film stokrát a bylo fakt cool je vidět na vlastní oči a zjistit, že sou vlastně o dost větší, než sem čekal. Hodně zajímavý jsou taky třeba nákresy opičích hlav do Planety opic, nebo fakt detailní náčrty některejch scén z Beetlejuice (hlavně ta, kde si Baldwin s Davisovou deformujou hlavy). Spoustu věcí jsem zas coby výtvarnej barbar neocenil a taky na tý rozsáhlý ploše fakt hodně bilo do očí, jak je Burtnova tvorba vlastně stejná jako třeba Glassova hudba - každou chvíli se v ní opakuje ten jeden identickej motiv, kterým je autor posedlej. Což samozřejmě nemusí vadit, ale mě už ta samá bílá headka s vykulenýma očima na po stý nebaví.

středa 23. dubna 2014

Falešný kolohnáti

"Tak co, jak dlouho tu seš neska?"

"Ále, mám enda..."

"Hm, to je opruz. Já mám zas tejtra oupna, taky nic moc..."

"Jo, to jo. A prej je nějakej event, řikal supervisor."

"Jo, prej jo."


Normálně mě tyhle plamenný hejty spíš iritujou a pravda je, že vážně nemaj opravdovej smysl ani nic smyslu se blížícího. Jedinej užitek je ten, že si jima člověk uleví. A třeba najde spřízněnou duši. A budou moc společně cítit nenávist vůči nějakýmu společenskýmu fenoménu, nebo jakýkoliv jiný hovadině.

Už mě vážně nebaví to zavádění anglickejch pojmů do češtiny. Jo, řikám to zrovna já, kterej jsem na gymplu vecpal do každý věty na tři anglicismy, jenže já (a to je moje zvláštnost) si maltu vždycky míchám sám. Ne, to je něco trochu jinýho, takže znova - já (a to je moje zvláštnost) ty zkomoleniny užívám pro srandu. Vlastně je to parodie. Sice parodie převážně mýho mladýho gymplovskýho já, kdy sem ty věty jako "de to s tebou z hillu" řikal z čistý zdegenerovanosti, ale pořád je to prostě parodie, protože teď se s tim neztotožňuju a přijde mi to pitomý. To jen pro ujasnění, neni to totiž tak dávno, co sem kdesi na fejsbuku napsal větu "lourujte svý ekspektejšns" a lidi absolutně nepobrali absurdnost toho paskvilu a sesypali se na mě jako samozvaná gramatická policie.

Když sme u fb, tam se lidi předháněj v otravnejch užitích angličtiny. Když pominu legendární případy jako "it is one", to, že 98% lidí píše slovo loser se dvěma O a pár lidí, co čím hůř anglicky umí, tím víc anglicky píšou, tak jsou tam samozřejmě i případy, kdy tu anglickou větu někdo napíše dobře. Ale k čemu to je? Úplně zbytečný. Exihibice, onanie, nevim, řikejte si tomu jak chcete. Já zůstávám u "zbytečnosti".

Nejtrapnější je ale moje pracovní prostředí. Většinu sem toho shrnul v úvodním dialogu, kromě "endů", "oupnů (ty mě serou nejvíc, tou svojí absurdní krkolomností)" a "eventů" toho vlastně moc neni. Trochu mě dostala reklama na nějaký kafe s Georgem Clooneym normálně dabovaná česky, kde ale Kanyza čte slogan "What else?" v originále. Jo, je to jen další následovník "Simply clever" a podobnejch blbostí, ale tohle už neni pro obyčejný lidi tak snadno pochopitelný a přežvykatelný.

Největší záhadou jsou mi ale formláře pro měření teploty. Třikrát za den se na sálech měří teplota, aby obecenstvo netrpělo. Máme na to vytištěný takový papírky s kolonkama, který jsou bůhvíproč anglicky. Jsou tam položky jako "temperature", "hall x-y" a pak kolonky s časama měření, co maj ještě podnadpis "actual". A já bych fakt vsadil svoji erární uniformu na to, že je tím myšleno aktuální. Což by byl pěknej fail. Úplně si představuju, jak to nějakej manager píše anglicky, aby to bylo hustý a moderní a já nevim, co ještě, ale vůbec neví, že actual a aktuální jsou blbý false cognates, aneb slova v různejch jazycích stejně vypadající, ale nesoucí úplně jinej význam. Jasně, můžu se mýlit, třeba tim prostě mysleli "skutečná teplota (jakkoliv divně to zní)", ale mě vlastně upřímně řečeno fakt baví ta představa blbců ve vedení, co vůbec neuměj anglicky. Sem totiž jen otrávenej a nevděčenej a nespokojenej zaměstnanec. Nic většího v tom neni.

úterý 18. března 2014

Kesey, důchodci, Žižkovská, aj.

Rozdíl mezi angličtinou (hlavně literaturou) na peďáku a látkou na anglistice, kde studuje Jen, je v tom, že nás učej věci jen proto, abysme je potom předávali dál, zatímco anglisti se ty věci učej, aby je vážně věděli. Já se to potřebuju jen povrchně nadrtit. Ne že by mě to nějak osobně hnětlo, kdybych se měl všechny ty věci poctivě učit, asi by mi brzo bouchla hlava, ale vadí mi trochu ten paradox toho, že učitelé se často věci na sílu učej, jen protože je maj učit, místo toho aby učili lidi, co opravdu něco vědí. Je to jako s filmama. Zápletky komerčních shitů uměle vznikaj, jen aby se něčím vyplnil prostor mezi akcí a CGI výbuchama, místo aby byly primárním účelem vzniku filmu. A největší škoda je to, že nad tim přemejšlim zrovna já, když je mi to ve výsledku vlastně jedno.

Po sto letech sem dočet Keseyho Tak mě někdy napadá a zažil silnější harrypotterovskej syndrom než u Harryho Pottera. Vlastně to byl ten úplně nejhorší stesk z dočtení knížky, co pamatuju. Kesey vymodeloval svoje fiktivní dřevařský městečko na západě USA až moc pečlivě na to, aby se dalo opustit jako většina jinejch fiktivních míst. A hlavně v něm rozehrál mně až podivně blízkou sadu motivů, která mě vážně rozložila. Když zbejvalo do konce 15 stránek, panikařil sem. Žralo mě, že až to dočtu, tak už o těch postavách nebudu nic vědět. A jakkoliv pak byl konec skvělej a završující, jen se špetkou zdravý otevřenosti, stejně sem byl naštvanej. Nedokážu si představit, co to muselo pro Keseyho bejt, tohle jednak napsat, ale hlavně DOpsat. V člověku musí vzniknout obří džuzna po tak obshlym myšlenkovym výlevu. Hrozně bych taky chtěl vědět, kde se to v něm vzalo. Proč si vybral zrovna motiv tak zvláětní křivdy a pomsty a jaktože ho vystihnul tak strašně přesně. V každým případě s k týhle knížce jednou stoprocentně vrátím, protože to je čistý zlato.


sobota 25. ledna 2014

Jake a tlusťoch

Všechno je imanentní. A strukturalismus je best. Na trhu jsem vyměnil starou kravku za ranec s pěti druhama neologismů a vyrazil s nima do světa hledat štěstí, našel jsem ale jen prázdný bílý pole, do kterýho jsem napsal haiku o tom, že na útěku z domova mi ujel poslední bus. Všechny busy odjížděj přesně, když to je nejmíň potřeba. Proto jezdim radši tramvají. A čím dál, tím líp. A den na to pouštíme z pajzloidního džůkboxu hobití soundtrack z Pána prstenů a je to perfektně bizarní. Prostě imanentní. A Joaquin Phoenix v Her jen tak mimochodem všecko vystihne jednou replikou.

"Sometimes I think I've felt all I'm ever gonna feel... and from here on now I'm not gonna feel anything new. Just lesser versions of what I've already felt..."

Chtěl sem napsat klasický novoroční články o nejlepších filmech a hudbě uplynulýho roku, vždycky sem se na to těšil, na takový to bilancování, topky jsou prostě best. Nej filmy jsem už ale postnul na dvě různý místa a nechce se mi to rozesírat všude možně a loni vyšlý alba jsem slyšel asi dvě a půl, aneb tři, ale jedno z toho bylo jen EP. Cenu za bestovní album tak dostává If You Wait, boží debut London Grammar, kterej mě se svou minimalističností vrátil zpátky do dob největší adorace The xx. LG jsou vlastně The xx s trochu jinou sadou aranží, ale fungujou takřka úplně stejně. Maličko melancholičtější, což dělá ten klavír, jinak je to ale podobně citlivá práce s elektronikou, kytarou a hlasem. If You Wait je soundtrack nočního bloumání dlouhejma ulicema s tunou lamp. Stejně jako xx. Ale není to žádná kopírka. Jen similar artist. Ten nejsimilarovatější, co znám. A letos maj u mě nejlepší album. A popravdě je to i jediný, páč sem sice slyšel Trouble Will Find Me od The National, ale jenom jednou a moc mě nebavilo. Ani si ho nepamatuju.

Nejlepší song roku je ale suverénně Children Of The Future od Bloc Party. Hodně dlouho mě žádná písnička nedostala tak rychle a trvanlivě jako tahle. EP The Nextwave Sessions jsem si pustil poprvý, když jsem jel tramvají z jakýsi okrajový řitě Prahy na Palmovku, a po čtyřech songách, z nichž mě viceméně zaujal jen jeden, přišel pátej, kterej se mi líbil hodně. Tak sem si ho pustil znova, A pak znova. A pak ještě asi pětkrát za sebou. Children of the Future je naprosto pravověrná post-punkovka se skvělym riffem a božím refrénem. Nemám chuť se o ní nějak vykecávat, prostě je super, sjíždim ji pořád a rád. Vlastně je to pro mě jeden z nejlepších songů od Bloc Party, což jsem na poměrně zatracovaným EP vážně nečekal.



Tak to by bylo malý kulturní okýnko. A já du spát, abych moch o víkendu zdárně plnit povinnost vůči svému budoucímu já, které vyžaduje, abych se učil a dodělal školu a stal se časem existencí mající alespoň jakousi kompetenci, s níž může vykonávat nemanuální práci a vydělat si na nějaký to žraso. Jo a Jake a tlusťoch je suverénně nejlepší název seriálu, jakej sem kdy slyšel.