Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2014

Kytara... kytaru!

Obrázek
Přemejšlim nad definicí pravdy a jsem pán z kravína. Mám potřebu shodit všechno vznešený a chci vypadat jako intelektuál, co je nad věcí. Chci se vysmívat všemu, co je hezký, protože potřebuju vypadat drsně. Oh yea. Chtěl bych ti něco koupit, ale nemám žádný prachy, nemám žádný prachy. Ó, postel, která se nedá ošukat. Nebo se dá ošukat. Všude sou samí Troyové Nelsonové a sklízej ovace a Amanda Palmer zpívá o tom, jak je slýchá v rádiu a jak provolávaj svý pocity jen v honbě za kuřbou. Což je OK with me. Každej to chce. Ale ne každej si to zaslouží. Měl bych se nechat najmout na loď a odjet někam do prdele. Neodbytnej pocit stagnace našeptává, že čtyři měsíce v Anglii byly sakra málo a že by bylo ideální odfrčet někam dál na mnohem dýl. Některý lidi dosahujou stropů svejch životů dřív, než si uvědomujou. A jakmile ho dosáhnou, přemejšlej, proč najednou neni co a neni proč. A usínaj na sedačce v tramvaji. I skvělý songy přicházej řidčejc. Ale přicházej. Je tu Lost It To Trying od Son L…

Night's so warm

Obrázek
Mám chuť i nechuť sem ještě něco psát, ale coby užitečnej výplach hlavy a jakýsi textový vyřádění to pořád jakejsi smysl má. Léto protejká mezi prestama snad rychlejc než kdy dřív. Nějak si ani nemůžu uvědomit, co sem všechno dělal, a spíš mi přijde, že sem nic nedělal, protože sem nechodil do práce, ani nebyl na žádným festu, ale se toho dělo dost. Teda kromě dnů, kdy sem se jako prase válel na gauči. Úlet s nadháněním do jazzovýho klubu už je taky sakra dávno. A v tu chvíli to bylo opravdový vytržení. Zatímco zbytek známejch dlel na Colours, já sem stál na Václaváku a řval na lidi, jestli nechtěj zajít do jazz clubu, oblečenej ve svítivě žlutozelený bundě. Pak sem shrábnul svý dvě stovky, co sem si za večer vydělal a o hodinu pozdějc sem na Opatově vyprovázel na busáku dvě sedmnáctiletý Slovenky, což bych upřímně bejt jejich otcem fakt nerad viděl. Jsou to zvláštní kontrasty. Co sem v 17 dělal já? Visel na last.fm a nejezdil sem do metropolí sousedních států se ožírat s random týpk…

James Harries u řeky

Obrázek
Je fajn, že James Harries bydlí v Čechách, člověku se totiž poštěstí vidět ho aspoň tak jednou dvakrát do roka. A na dost zajímavejch místech. Pořád mě trochu pálí, že sem ho propás loni na Budějickym majálesu, jelikož spojení James+Budějce by mohlo bejt (nebo by spíš stoprocentně bylo) hodně silný, o dost míň mě to už ale trápí po jeho pátečním vystoupení kdesi na břehu Vltavy. Stačilo přežít šichtu v kině, dotrmácet se na Křižíkovu (která mě vyschízovala, páč sem si vzpomněl, jak sme tam kdysi potkali ženskou s tourettovym syndromem) a pak se proplíst mančestersky vyhlížejícíma barákama kolem, abychom se vyloupli na skromném pobřežním plácku opatřeném dřevěnným minipodiem, pár stoly, barem a ohništěm, a ano, i houpacími sítěmi. Za stromama opodál už hučela Vltava, za keřema zády k nám zase panovala zástavba, tenhle flek byl ale úplně mimo, jak trefně poznamenal Jen, "jako z jinýho světa".

Tim Burton a bufet

Obrázek
Souhrou jistých náhod jsem dostal možnost navštívit supr spešl unikátní a exkluzivní prohlídku Burtonovy pražský výstavy. Byla to akce plná různejch manažerů a byla i dost pozdě a já měl druhej den odevzdávat esej, kterej sem měl hotovej asi tak z půlky, ale na druhou stranu to bylo zadarmo a hlavně - s občerstvením v ceně! Proto jsem nahodil svoje ošoupaný vybledlý kdysi černý sako, abych byl smárt end kežul, a vydal jsem se večer po osmý na Staromák.
U vchodu už čekaly hostesky, vzaly si moje napůl falešný jméno a pustily mě dovnitř podél černobíle pruhovanejch stěn. Vešel jsem do jakýhosi mini atria, kde mi okamžitě vrazili do ruky skleničku šampaňskýho. Všude kolem byly rozestavěný úzký vysoký stolky potažený bílejma prostěradlama a okolo nich postávaly skupiny hovořících lidí, všichni decentní a na úrovni, nebo to tak aspoň vypadalo. Jelikož už nebylo u žádnýho stolku místo, stoup sem si ke stromu, o kterym do teď nevim, jestli byl exponátem nebo ne, ale asi jo, páč vypadal jak …

Falešný kolohnáti

"Tak co, jak dlouho tu seš neska?"

"Ále, mám enda..."

"Hm, to je opruz. Já mám zas tejtra oupna, taky nic moc..."

"Jo, to jo. A prej je nějakej event, řikal supervisor."

"Jo, prej jo."


Normálně mě tyhle plamenný hejty spíš iritujou a pravda je, že vážně nemaj opravdovej smysl ani nic smyslu se blížícího. Jedinej užitek je ten, že si jima člověk uleví. A třeba najde spřízněnou duši. A budou moc společně cítit nenávist vůči nějakýmu společenskýmu fenoménu, nebo jakýkoliv jiný hovadině.

Už mě vážně nebaví to zavádění anglickejch pojmů do češtiny. Jo, řikám to zrovna já, kterej jsem na gymplu vecpal do každý věty na tři anglicismy, jenže já (a to je moje zvláštnost) si maltu vždycky míchám sám. Ne, to je něco trochu jinýho, takže znova - já (a to je moje zvláštnost) ty zkomoleniny užívám pro srandu. Vlastně je to parodie. Sice parodie převážně mýho mladýho gymplovskýho já, kdy sem ty věty jako "de to s tebou z hillu" řikal z čist…

Kesey, důchodci, Žižkovská, aj.

Obrázek
Rozdíl mezi angličtinou (hlavně literaturou) na peďáku a látkou na anglistice, kde studuje Jen, je v tom, že nás učej věci jen proto, abysme je potom předávali dál, zatímco anglisti se ty věci učej, aby je vážně věděli. Já se to potřebuju jen povrchně nadrtit. Ne že by mě to nějak osobně hnětlo, kdybych se měl všechny ty věci poctivě učit, asi by mi brzo bouchla hlava, ale vadí mi trochu ten paradox toho, že učitelé se často věci na sílu učej, jen protože je maj učit, místo toho aby učili lidi, co opravdu něco vědí. Je to jako s filmama. Zápletky komerčních shitů uměle vznikaj, jen aby se něčím vyplnil prostor mezi akcí a CGI výbuchama, místo aby byly primárním účelem vzniku filmu. A největší škoda je to, že nad tim přemejšlim zrovna já, když je mi to ve výsledku vlastně jedno.

Po sto letech sem dočet Keseyho Tak mě někdy napadá a zažil silnější harrypotterovskej syndrom než u Harryho Pottera. Vlastně to byl ten úplně nejhorší stesk z dočtení knížky, co pamatuju. Kesey vymodeloval svo…

Jake a tlusťoch

Obrázek
Všechno je imanentní. A strukturalismus je best. Na trhu jsem vyměnil starou kravku za ranec s pěti druhama neologismů a vyrazil s nima do světa hledat štěstí, našel jsem ale jen prázdný bílý pole, do kterýho jsem napsal haiku o tom, že na útěku z domova mi ujel poslední bus. Všechny busy odjížděj přesně, když to je nejmíň potřeba. Proto jezdim radši tramvají. A čím dál, tím líp. A den na to pouštíme z pajzloidního džůkboxu hobití soundtrack z Pána prstenů a je to perfektně bizarní. Prostě imanentní. A Joaquin Phoenix v Her jen tak mimochodem všecko vystihne jednou replikou.

"Sometimes I think I've felt all I'm ever gonna feel... and from here on now I'm not gonna feel anything new. Just lesser versions of what I've already felt..."

Chtěl sem napsat klasický novoroční články o nejlepších filmech a hudbě uplynulýho roku, vždycky sem se na to těšil, na takový to bilancování, topky jsou prostě best. Nej filmy jsem už ale postnul na dvě různý místa a nechce se mi…