sobota 25. ledna 2014

Jake a tlusťoch

Všechno je imanentní. A strukturalismus je best. Na trhu jsem vyměnil starou kravku za ranec s pěti druhama neologismů a vyrazil s nima do světa hledat štěstí, našel jsem ale jen prázdný bílý pole, do kterýho jsem napsal haiku o tom, že na útěku z domova mi ujel poslední bus. Všechny busy odjížděj přesně, když to je nejmíň potřeba. Proto jezdim radši tramvají. A čím dál, tím líp. A den na to pouštíme z pajzloidního džůkboxu hobití soundtrack z Pána prstenů a je to perfektně bizarní. Prostě imanentní. A Joaquin Phoenix v Her jen tak mimochodem všecko vystihne jednou replikou.

"Sometimes I think I've felt all I'm ever gonna feel... and from here on now I'm not gonna feel anything new. Just lesser versions of what I've already felt..."

Chtěl sem napsat klasický novoroční články o nejlepších filmech a hudbě uplynulýho roku, vždycky sem se na to těšil, na takový to bilancování, topky jsou prostě best. Nej filmy jsem už ale postnul na dvě různý místa a nechce se mi to rozesírat všude možně a loni vyšlý alba jsem slyšel asi dvě a půl, aneb tři, ale jedno z toho bylo jen EP. Cenu za bestovní album tak dostává If You Wait, boží debut London Grammar, kterej mě se svou minimalističností vrátil zpátky do dob největší adorace The xx. LG jsou vlastně The xx s trochu jinou sadou aranží, ale fungujou takřka úplně stejně. Maličko melancholičtější, což dělá ten klavír, jinak je to ale podobně citlivá práce s elektronikou, kytarou a hlasem. If You Wait je soundtrack nočního bloumání dlouhejma ulicema s tunou lamp. Stejně jako xx. Ale není to žádná kopírka. Jen similar artist. Ten nejsimilarovatější, co znám. A letos maj u mě nejlepší album. A popravdě je to i jediný, páč sem sice slyšel Trouble Will Find Me od The National, ale jenom jednou a moc mě nebavilo. Ani si ho nepamatuju.

Nejlepší song roku je ale suverénně Children Of The Future od Bloc Party. Hodně dlouho mě žádná písnička nedostala tak rychle a trvanlivě jako tahle. EP The Nextwave Sessions jsem si pustil poprvý, když jsem jel tramvají z jakýsi okrajový řitě Prahy na Palmovku, a po čtyřech songách, z nichž mě viceméně zaujal jen jeden, přišel pátej, kterej se mi líbil hodně. Tak sem si ho pustil znova, A pak znova. A pak ještě asi pětkrát za sebou. Children of the Future je naprosto pravověrná post-punkovka se skvělym riffem a božím refrénem. Nemám chuť se o ní nějak vykecávat, prostě je super, sjíždim ji pořád a rád. Vlastně je to pro mě jeden z nejlepších songů od Bloc Party, což jsem na poměrně zatracovaným EP vážně nečekal.



Tak to by bylo malý kulturní okýnko. A já du spát, abych moch o víkendu zdárně plnit povinnost vůči svému budoucímu já, které vyžaduje, abych se učil a dodělal školu a stal se časem existencí mající alespoň jakousi kompetenci, s níž může vykonávat nemanuální práci a vydělat si na nějaký to žraso. Jo a Jake a tlusťoch je suverénně nejlepší název seriálu, jakej sem kdy slyšel.