úterý 18. března 2014

Kesey, důchodci, Žižkovská, aj.

Rozdíl mezi angličtinou (hlavně literaturou) na peďáku a látkou na anglistice, kde studuje Jen, je v tom, že nás učej věci jen proto, abysme je potom předávali dál, zatímco anglisti se ty věci učej, aby je vážně věděli. Já se to potřebuju jen povrchně nadrtit. Ne že by mě to nějak osobně hnětlo, kdybych se měl všechny ty věci poctivě učit, asi by mi brzo bouchla hlava, ale vadí mi trochu ten paradox toho, že učitelé se často věci na sílu učej, jen protože je maj učit, místo toho aby učili lidi, co opravdu něco vědí. Je to jako s filmama. Zápletky komerčních shitů uměle vznikaj, jen aby se něčím vyplnil prostor mezi akcí a CGI výbuchama, místo aby byly primárním účelem vzniku filmu. A největší škoda je to, že nad tim přemejšlim zrovna já, když je mi to ve výsledku vlastně jedno.

Po sto letech sem dočet Keseyho Tak mě někdy napadá a zažil silnější harrypotterovskej syndrom než u Harryho Pottera. Vlastně to byl ten úplně nejhorší stesk z dočtení knížky, co pamatuju. Kesey vymodeloval svoje fiktivní dřevařský městečko na západě USA až moc pečlivě na to, aby se dalo opustit jako většina jinejch fiktivních míst. A hlavně v něm rozehrál mně až podivně blízkou sadu motivů, která mě vážně rozložila. Když zbejvalo do konce 15 stránek, panikařil sem. Žralo mě, že až to dočtu, tak už o těch postavách nebudu nic vědět. A jakkoliv pak byl konec skvělej a završující, jen se špetkou zdravý otevřenosti, stejně sem byl naštvanej. Nedokážu si představit, co to muselo pro Keseyho bejt, tohle jednak napsat, ale hlavně DOpsat. V člověku musí vzniknout obří džuzna po tak obshlym myšlenkovym výlevu. Hrozně bych taky chtěl vědět, kde se to v něm vzalo. Proč si vybral zrovna motiv tak zvláětní křivdy a pomsty a jaktože ho vystihnul tak strašně přesně. V každým případě s k týhle knížce jednou stoprocentně vrátím, protože to je čistý zlato.