Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2015

Seroxat Sessions

Obrázek
Osobní okýnko. Ne že by tu většina věcí nebyla osobní, ale tohle bude hodně. Bude to totiž o Kreuzbergu. A tím pádem o Bloc Party. Ať jsou jejich nejnovější písně sebedivnější (a že jsou fakt ujetý), ať si lidi zatracujou jejich poslední album a EP. Nikdy jim to neodpářou, to, že lepší spojení citlivý kytarový hry, osobních textů a jednoduchýho zvuku prostě není. Není jiná kapela, kterou bych dokázal mít tak upřímně rád a zároveň ji uctivě obdivovat. Tyhle věci se většinou navzájem trochu vylučujou. Ale nechci to teď pitvat, raději k věci...

Atribut verbální

Obrázek
our little secrets by our little secrets

Bartlebyovský pocity se dostavujou víc a s o to větší silou, že jim teď můžu dát takovýhle literární označení. Neni to zrovna povídka, která člověka povzbudí, vtipnější ale je, že učitel literatury na příště slíbí příjemnější čtení a vyklube se z toho sexteto povídek o pošlapaný ženský důstojnosti. Dlouhotrvající den předtím zahrnuje bytovej koncert Rhoba Cunnighama, kterej je docela zjevením, v old-school příbytku v Holešovicích kolidujou starý a nový časový linie a ta hudba je super. Pokračování přichází v práci, kam se v jednu v noci přichází na popcorn a nový Star Wars (a to vše grátis!). Sám v obřím sále, rozvalenej a ovívanej výkonnou klimatizací, je tma a ticho, jen větráky hučej v posledních minutách před zjevením loga Lucasfilm. Je to skoro smutný, novinářsko-cinefilní úděl, bez nikoho v kinosále s čistou hlavou a obřím nenarušeným prostorem. Ale hlava v tu chvíli vlastně vůbec neni čistá, je zaneřáděná jako chlívek a o klidu nechce an…

Култура

Obrázek
SK napadne, že by v pátek večer mohli s YL navštívit některou z akcí pořádaných v rámci Dne poezie. Jo, dobrej nápad, dí YL. Kam pudem? Z kvarteta Holan, německá, ruská a syrská (srsly!) poezie nakonec vítězí Rusko, protože "Holan bude moc složitej." (ve světle pozdějších událostí směšné). Ale ukáže se, že YL čekal, že ty básně budou přeložený a ne v originále. SK mu to asi měl říct. A neni to ani v hospodě, ale v Ruském středisku vědy a kultury. Přidává se i MZ, která jediná má šanci trochu rozumět, o čem se bude recitovat. Martýrium hledání střediska v dešti a chladu končí u staré budovy, etalonu totality. Pán na recepci se ptá rusky, kam chceme, neumíme moc odpovědět, chceme znát směr k básním, ukáže, v hlavě se musí ptát, proč jako máme namířeno na poezii, z níž nemůžeme rozumět ni slova. A má pravdu. Kromě výrazů jako "Stalin" a "zprasiť" nemá SK ani YL ponětí, oč jde. MZ dokáže vydestilovat pár významů, ale z nich taky není nikdo moudrý. Všichni tř…

Ďábel ve vlaku

Obrázek
Samej ďábel, texty Laury Marling jsou jich plný a i já jsem konečně scorenul na tomhle poli, protože mám My Own Devila. Yes. A skoro se schyluje k dalšímu songu, kterej by se měl jmenoval Devil on A Train. Chlápek ve vlaku z Budějic do Prahy totiž byl chodící klišé představou Ďábla v lidský podobě. Jeho rady plný přesvědčení o neomezený moci nad světem kolem a žádný servítky, žádná lítost, jen brát, kontrolovat, bejt silnej, až mě to děsí. Tíha mocný osobnosti. Jak pravil jeden mudrc, "mistr manipulátor". Všechno jde, když se chce. Zásadní fakt, kterej ale vrhá do lidský náruče obří hroudu zodpovědnosti. Kdybych si moch stokrát vybrat, nebyl bych silnej a průbojnej člověk. Máloco je tak děsivý, ošklivý, nemilý. Ruby Sparks vždycky fandí outsiderovi. Hrozne hezká vlastnost. Nesmyslná, totální znouzectnost, ale přesně chápu, proč někdo postavě takovou vlastnost přiřkne. Ale možná vlastně kecám a nakonec bych si tu nezlomnou osobnost i vybral...

Ó, Dejvide

Obrázek
byl jsi tak opravdový
nezpovídám se jim
zpovídám se tobě





Deníčkově. Potomci lidí svejm potomkům, který přestanou mít děti. Alfonso, v tvojí dystopii bych žil radši než v leckterý utopii. Námořníkova píseň se chýlí ke konci a začíná se z toho stávat pěkná haluz, Ken Kesey ale ztvrzuje to, že píše pro mě, nepřikrášleně, s letmýma výletama do poetična, ale nikdy ne moc, a s narůstajícím, možná maličko paranoidním odporem k civilizaci. Zbejvá pár stránek. Netěšim se na konec, ale těšim se, až budu o týhle a o jeho druhý knížce psát bakalářku. Jen nevim, co kromě keců jako "áá, to je boží" tam vůbec bude. Asi nic.

Den stojí na detailech. V italskym bufáči na Floře berou eura, konečně zúročuju pětieurovku, co mi už měsíc bezprizorně hnije v peněžence a vydělávám na tom kilo. Velmi vítané kilo. Gól ale přichází při návratu do práce. Když se přiblížím ke vchodu, novej sekuriťák odendává jeden pruh nylonový zábrany a pouští mě dovnitř. Kření se a komentuje to jen slovem "Zkratka.&…

Mohl jsem být tvá sestra

Obrázek
¨

Tak přesně takhle
To teď je
Každej hadříky
Dětský kupuje

Preciznost mizí, když si v krámě člověk kupuje deset deka čehosi, nikdy to neni deset deka. Zamrzí bankomat mimo provoz, to byly tajmy v Anglii, kde banky žily v míru a nechtěly za výběr z nedomovského stroje žádné obnosy navíc. Cestou pěšky k Jiřáku k dalšímu bankomatu udeří počasí, zářijová Praha, která nemá moc pochopení, hlavně v noci. Tesco umře. A já umřu s ním.

Nejlepší směna v kině, co proběhla právě včera, by se dala shrnout asi slovem "jídlo". Po návštěvě kajetánského Honzova studia a kafe na pražský westside jsem si stihnul ještě do práce připravit solidní večeři do krabičky, ovšem to jsem nevěděl, že se u nás bude konat raut Friday's a že zbydou marinovaný žebírka a sushi. Práce odsejpala a poslední dva sály jsem rušil, takže jsem moch domu dřív. Lepší věc než žebírka a zrušený sály prostě v práci člověk nezažije.

Worship Me

Obrázek
Laura Marling - Worship Me
Dokáže uhrát všechno. Chladnou a nemilosrdnou, naivní, pubertálně tokající, pokornou, oduševnělou. Jako by i v přiznaný neznalosti a slabosti uměla vždycky působit nezdolně a vyrovnaně. V pětadvaceti atakuje myšlenkový a duševní mety obyčejně budovaný čtyřicátníkama pro čtyřicátníky. Těžko říct, jak moc jasně si Laura sama uvědomuje tu extrémní předčasnou vyspělost a kam vlastně dál míří, ale cejtim, že je to nade mě. Nad adolescentní mindráky, kterejch ještě nejsem prostej. Ale je to pořád uchopitelný. Je to pořád vstřebatelný jako směsice ztotožnění se a obdivu v poměru circa 1:1, i když obdiv přeci jen začíná vítězit.

Essential dissension

Obrázek
Ukrad sem si předem kus léta, očekávám tedy, že si pak léto ukradne kus ze mě, až na to přijde. Stejně nemám léto rád, všechno špatný se totiž děje během něj. Stopovat v polovině dubna s Aldou do Olomouce ale působilo letnějc než většina letních momentů. Podnik ne zrovna prozíravej, jelikož na stopa jsme dovalili až v jednu a já měl navíc den na to od osmi důležitej seminář ve škole. Co se ale mohlo posrat, to se neposralo, za teplýho počasí postávání na čerňáku neničí buňky v těle, naopak je to příjemná nostalgie zase zdvihat palec u cesty v instagramový žluti a jet po dlouhý době i poměrně daleko. Nečekáme dlouho, z Prahy nach Vysoké Mýto se vezeme s pohodářem, co je k našemu nadšení všechno jen ne příliš ukecanej. V Mýtu konzumní exkurze do Tesca a pak už jen chvilka než sedíme v kamionu, dostáváme do ruky pivo a bavíme se kamioňákovým projevem, v němž figuruje samý honění péra, rum, kundy a velmi familiérní telefonování s manželkou.

Škoda, že nejsem Vincent

Obrázek
Rvaní na cucky, direkty kladivem do hlavy. Mentální sebepoškozování v honbě za vybřednutím z bazénu žiletek. Lol, takový emo. Dá se to říct i normálně. Dá se říct, že pořád všechno posírám, chci věci, který bych chtít neměl a tak strašně mě irituje rozumný jednání, že sen chovám pořád jako idiot. Ale může za to přerostlá amygdala nebo něco takovýho. "Aspoň jeden happy end" zpívá Márdi v ultradepresivním Bubákovi a zase mě dostává. Tohle je někde jinde, jsou to nepovrchní neotřelý nesebestředný texty, pozorování světa v nestrojený poetice zbavený jakýkoliv snahy o cosi, snahy o víc, než jen něco předat dál a nesnažit se do toho vpašovat ego. Je to jedno z největších umění a je vlastně paradoxní, že to nežeru víc. Ale objektivní uznání a obyčejná náklonost k umění jsou odlišný věci. Márdiho mám hrozně rád, ale nikdy nebude můj top, protože já potřebuju určitý vady na kráse, potřebuju zabedněnost a potřebuju šmejdství a vztek, nic z toho fiXa nemá.

Nebeský čtveračení

Obrázek
Prej že nikdy nevyrostem. Mic to zpíval. A pak umřel mladej. Takže se mu to povedlo. Nedokážu si to vůbec představit. Ale nechal po sobě super muziku. Přišel zvláštní standard. Standard životů lidí kolem. Najednou je všechno jasnější. A s tim je jasnější, že já se cejtim nejasnější. Citový investice jako znouzectnosti, protože neni co s nima, a hloubání nad tim, jestli se vlastně na něco těšim. Zejtra je koncert, tak snad na to.

Můj kluk je Saša Rašilov

Obrázek
Život v organizované skupině a přežití. Nepříjemný konotace těchhle slov z přednášky o pedagogice nabyly v poslední době asi největších rozměrů. Dredatý Amíci na literárním čtení řvou "Everyone is a key! You can unlock someone's heart!" Aleš čte svoje věci, který povětšinou znám, a je to zábavný. Po něm přichází holka, co proklamuje nějakej svůj vnitřní proud myšlenek ne zrovna moc se lišící od pubertální stoky proudící obyčejně mojí hlavou, je to ale banální a nudně podaný, takže rozladěně krkám. Jsem na mol a potácim se ven, nevšímám si ale schodu, takže si takřka vyvrkávám kotník, což zapříčiňuje neschopnost chodit den poté. Ten večer opouštim Aleše, kterýho kdosi brutálně vochluje před hospodou, s dojmem, že si jenom tak blbnou. Další pivo, točenej Guinness a návrat ve tři domu z podzemního sezení v Ideálu, kde sem určitě neplatil, i když mi servírka tvrdila, že jo. Ta noc je zvláštním mezníkem, pádem na kokos a blízkým setkáním hraničního druhu sama se sebou.