Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2015

Škoda, že nejsem Vincent

Obrázek
Rvaní na cucky, direkty kladivem do hlavy. Mentální sebepoškozování v honbě za vybřednutím z bazénu žiletek. Lol, takový emo. Dá se to říct i normálně. Dá se říct, že pořád všechno posírám, chci věci, který bych chtít neměl a tak strašně mě irituje rozumný jednání, že sen chovám pořád jako idiot. Ale může za to přerostlá amygdala nebo něco takovýho. "Aspoň jeden happy end" zpívá Márdi v ultradepresivním Bubákovi a zase mě dostává. Tohle je někde jinde, jsou to nepovrchní neotřelý nesebestředný texty, pozorování světa v nestrojený poetice zbavený jakýkoliv snahy o cosi, snahy o víc, než jen něco předat dál a nesnažit se do toho vpašovat ego. Je to jedno z největších umění a je vlastně paradoxní, že to nežeru víc. Ale objektivní uznání a obyčejná náklonost k umění jsou odlišný věci. Márdiho mám hrozně rád, ale nikdy nebude můj top, protože já potřebuju určitý vady na kráse, potřebuju zabedněnost a potřebuju šmejdství a vztek, nic z toho fiXa nemá.

Nebeský čtveračení

Obrázek
Prej že nikdy nevyrostem. Mic to zpíval. A pak umřel mladej. Takže se mu to povedlo. Nedokážu si to vůbec představit. Ale nechal po sobě super muziku. Přišel zvláštní standard. Standard životů lidí kolem. Najednou je všechno jasnější. A s tim je jasnější, že já se cejtim nejasnější. Citový investice jako znouzectnosti, protože neni co s nima, a hloubání nad tim, jestli se vlastně na něco těšim. Zejtra je koncert, tak snad na to.

Můj kluk je Saša Rašilov

Obrázek
Život v organizované skupině a přežití. Nepříjemný konotace těchhle slov z přednášky o pedagogice nabyly v poslední době asi největších rozměrů. Dredatý Amíci na literárním čtení řvou "Everyone is a key! You can unlock someone's heart!" Aleš čte svoje věci, který povětšinou znám, a je to zábavný. Po něm přichází holka, co proklamuje nějakej svůj vnitřní proud myšlenek ne zrovna moc se lišící od pubertální stoky proudící obyčejně mojí hlavou, je to ale banální a nudně podaný, takže rozladěně krkám. Jsem na mol a potácim se ven, nevšímám si ale schodu, takže si takřka vyvrkávám kotník, což zapříčiňuje neschopnost chodit den poté. Ten večer opouštim Aleše, kterýho kdosi brutálně vochluje před hospodou, s dojmem, že si jenom tak blbnou. Další pivo, točenej Guinness a návrat ve tři domu z podzemního sezení v Ideálu, kde sem určitě neplatil, i když mi servírka tvrdila, že jo. Ta noc je zvláštním mezníkem, pádem na kokos a blízkým setkáním hraničního druhu sama se sebou.