sobota 21. listopadu 2015

Култура



SK napadne, že by v pátek večer mohli s YL navštívit některou z akcí pořádaných v rámci Dne poezie. Jo, dobrej nápad, dí YL. Kam pudem? Z kvarteta Holan, německá, ruská a syrská (srsly!) poezie nakonec vítězí Rusko, protože "Holan bude moc složitej." (ve světle pozdějších událostí směšné). Ale ukáže se, že YL čekal, že ty básně budou přeložený a ne v originále. SK mu to asi měl říct. A neni to ani v hospodě, ale v Ruském středisku vědy a kultury. Přidává se i MZ, která jediná má šanci trochu rozumět, o čem se bude recitovat. Martýrium hledání střediska v dešti a chladu končí u staré budovy, etalonu totality. Pán na recepci se ptá rusky, kam chceme, neumíme moc odpovědět, chceme znát směr k básním, ukáže, v hlavě se musí ptát, proč jako máme namířeno na poezii, z níž nemůžeme rozumět ni slova. A má pravdu. Kromě výrazů jako "Stalin" a "zprasiť" nemá SK ani YL ponětí, oč jde. MZ dokáže vydestilovat pár významů, ale z nich taky není nikdo moudrý. Všichni tři chtějí utéct, to ovšem nastupuje na scénu mladík s elektrickou kytarou. Věří, že by mohl být třeba dobrý. Mladík to rozjíždí. A ne. Zběsilé dvojité arpeggio, změť tónů, dysonance jako o posvícení, neschopnost rozpoznat, zda udělal chybu, nebo šlo o kombinaci arytmických dysonantních souzvuků. Do toho boy zpívá nerozkódovatelnou melodickou linku plnou výkyvů a bizarních výstřelků na hranici šílenství, je to Matthew Bellamy na cracku. Dojem je rozpačitý, YL se odfrkává, SK se dáví, jejich potlačované smíchy se navzájem stupňují, až strhnou i MZ, rukama si zakrývají ústa. Absurdnost situace je nezměrná. Záhy už SK slovem "izvinitě" vyzývá postaršího pána vedle, aby jim uvolnil místo, a proradně utíkají. V nedaleké kavárně nepříjemný kulturní zážitek vytěsňují skládáním vulgarismů z písmenkových puzzlí.

středa 18. listopadu 2015

Ďábel ve vlaku




Samej ďábel, texty Laury Marling jsou jich plný a i já jsem konečně scorenul na tomhle poli, protože mám My Own Devila. Yes. A skoro se schyluje k dalšímu songu, kterej by se měl jmenoval Devil on A Train. Chlápek ve vlaku z Budějic do Prahy totiž byl chodící klišé představou Ďábla v lidský podobě. Jeho rady plný přesvědčení o neomezený moci nad světem kolem a žádný servítky, žádná lítost, jen brát, kontrolovat, bejt silnej, až mě to děsí. Tíha mocný osobnosti. Jak pravil jeden mudrc, "mistr manipulátor". Všechno jde, když se chce. Zásadní fakt, kterej ale vrhá do lidský náruče obří hroudu zodpovědnosti. Kdybych si moch stokrát vybrat, nebyl bych silnej a průbojnej člověk. Máloco je tak děsivý, ošklivý, nemilý. Ruby Sparks vždycky fandí outsiderovi. Hrozne hezká vlastnost. Nesmyslná, totální znouzectnost, ale přesně chápu, proč někdo postavě takovou vlastnost přiřkne. Ale možná vlastně kecám a nakonec bych si tu nezlomnou osobnost i vybral...